Mumford and Sons, Praha, 6. 3. 13 Mumford and Sons, Praha, 6. 3. 13 Lukáš Janičík

Mumford and Sons, Praha, 6. 3. 13

Mumford and Sons v Praze: reportáž| fotogalerie

Premiérový pražský koncert senzace londýnské folkové scény se odehrál ve velkém stylu. Těžko byste čekali od Mumford and Sons něco jiného - za to krátké období, co existují a jen se dvěma vydanými deskami se jim podařilo získat početnou zásobu nadšených fanoušků. Že jde o kapelu s velkým posluchačským zastáním, bylo zřejmé ještě předtím, než vůbec nastoupila na pódium (když pomineme fakt, že koncert ve Velkém sálu Lucerny byl již nějakou dobu vyprodán). Přestože mačkající se dav byl velmi nedočkavý (bylo to tím, že Mumford and Sons přijeli do Česka trochu opožděně nebo je to na jejich vystoupeních normální?), věnoval přece jen trochu pozornosti i předskokanovi.

Rozehřátí publika měl za úkol anglický multiinstrumentalista a baskytarista Keane Jesse Quin s doprovodnými hudebníky. Bohužel jeho spíše akustické vystoupení trochu zanikalo v hluku plné haly a na horních balkonech si člověk musel říct, že jeho kapela opravdu hraje dost potichu. Na vině ani tak nemusel být Jesse, jako spíše horší zvuk v Lucerně, což bývá ještě umocněno, pokud stojíte po stranách. Nicméně, nakonec se trochu intimnější set líbil a poslední songy byly odměněny bouřlivým potleskem.

Mumford and Sons, Praha, 6. 3. 13, foto Lukáš Janičík Mumford and Sons, Praha, 6. 3. 13foto: Lukáš Janičík

Mumford and Sons odehráli skoro dvouhodinový koncert, při kterém samozřejmě přišly na řadu písničky z obou desek. Začali tím nejlepším z Babelu, tedy stejnojmennou úvodní skladbou následovanou již stadionovou hymnou I Will Wait. Pak přišla na řadu píseň Winter Winds z debutu a brzy také Little Lion Man. Všechny tyto skladby způsobily obrovské víření publika, jež při některých z nich zpívalo hlasitěji než samotná kapela. Koncert se rozjel velmi energicky, což nutně muselo vést k tomu, že už neměl kam dále gradovat, zvláště když se dostalo na některé slabší kousky z desky Babel (co si budeme povídat). Ale třeba takovou Lover of The Light Marcus Mumford oživil tím, že si sám sedl za bicí. Když pomyslíme na to, jak je složité zpívat za bicími, tak můžeme i přivřít oko na dost monotónním refrénem této písně. Za bubenickou soupravu usedl ještě jednou při Dust Bowl Dance a to už bylo jiné kafe - jedna z nejlepších skladeb Mumford and Sons rozhodně udělala dojem a hlavní část koncertu tak nezůstala až do konce na mrtvém bodě. Čím déle byla kapela na pódiu, tím více bylo jasné, že už se netrpělivě čeká na jednu jedinou skladbu. Ta přišla na samotný závěr: v The Cave si opět dalo největší sólo publikum.  

Tentokrát se patří zmínit i světelnou show, jež byla provedená s citem, ani přehnaná, ale přitom dostatečně efektivní k takovému „stadionovému“ koncertu v prostorech většího klubu. Na Mumford and Sons, kteří se celou dobu tvářili tak nějak rutinérsky, muselo však nadšení pražského publika udělat velký dojem. Nakonec jejich frontman pozval na pódium překladatele, zřejmě měl potřebu se ujistit, aby všichni porozuměli tomu, že si jejich zájmu kapela opravdu váží. Nevím, nakolik to pomohlo, protože zmíněný překladatel skoro nemluvil do mikrofonu, ale celkem výmluvně působí fotografie pražského orloje na jejich oficiálním webu, takže se jim tu jistě líbilo.

Mumford and Sons + Jesse Quin, Praha – Velký sál Lucerny, 6. 3. 13

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.