Další koncert sezóny, pražská návštěva Trenta Reznora a jeho Nine Inch Nails, byl výjimečný ze dvou důvodů. Zaprvé, kapela, respektive její frontman, Chuck Norris hudebního průmyslu - mistr Reznor, dokázal, že jeho nový materiál je pořád aktuální a nijak se neztrácí ve starší tvorbě, která samozřejmě vyvolávala občas davové šílenství. A vidět živě takto velkou současnou kapelu, jejíž hudba je dlouhodobě napříč roky kvalitativně vyrovnaná, je už určitou zárukou zapamatovatelného momentu. Zadruhé, koncertem Nine Inch Nails započal své fungování nový pražský multifunkční sál v Karlíně. Takže to byl moment tak trochu i historický. Bývalá továrna je vystavena podobným způsobem jako velký sál Lucerny, ale moderně, s větší kapacitou a také lepší akustikou, což je věc, která byla pro tyto středně velké koncerty již dlouho potřeba. Oproti Lucerně jsou tu i výklenky na postranních balkonech, aby se zamezilo výhledu do sloupu a o něco více lidí vidělo na pódiu veškeré dění.
Předskokan Cold Cave, což je vlastně moniker amerického hudebníka Wesleyho Eisolda, který vystoupil se spoluhráči, obstojně připravil atmosféru pro hlavní hvězdu. Hutnější elektronika se strojovými rytmy a minimem osvětlení chvílemi působila dost temně, v závěru jejich vystoupení však došlo k určitému odhalení a otevření se i popovějším refrénům. Bohužel ve chvíli, kdy se koncert začal už celkem rozjíždět, po půlhodině skončil – úloha předkapely je nemilosrdná.
Kdo by vnímal koncert Nine Inch Nails jen jako průřez toho nejlepšího, občas s nějakou tou pauzou pro audiovizuální běsnění, tak by přišel o podstatnou část zážitku z perfektně promyšleného setlistu, který dbá na výpovědní hodnotu jednotlivých skladeb, jejich správné načasování a spojení nového se starým. Ono se těžko nazývá cokoliv z Reznorovy tvorby vyloženě „starým“, protože jeho autorská genialita spočívá ve vyjádření jednoduché myšlenky, která ilustruje pocity provázející člověka po staletí. S minimem prostředků dává několika málo frázím, které však mají sílu životních pravd bez ironie nebo pejorativního významu, mohutný efekt a hypnotizuje tak publikum, které je zcela dobrovolně sjednoceno v jeden celek. Trent zavelí na povel a celý sál zpívá, jako by ta slova chtěl vykřiknout každý jednotlivec přesně v tu stejnou dobu, z vnitřní potřeby a ne proto, že mu to někdo přikázal.
Nine Inch Nails, Praha, 11. 12. 14foto: Matěj HošekReznor je člověk, který se snaží předvést profesionální show a soustředí se maximálně na svůj výkon, moc toho nenamluví, a přesto má respekt i potřebnou auru volnosti a nenucenosti celé této sešlosti, která zejména při závěrečné skladbě Hurt připomínala až náboženský rituál. Frontman se však ani na moment nemusel zabývat utvrzováním se v nějakém vlastním polobožství. Místo toho vydával ze sebe všechno, aby ani na chvíli nezamrzla atmosféra, při níž sálem zněly slova jako: „I'd rather die than give you control“ z Head Like Hole, skladbě o vnitřní síle, nepoddajnosti, možná i revoluci a osobním hrdinství. Stejně tak zvířecí refrén „I want to fuck you like an animal“ z dnes už asi těžko kontroverzní skladby Closer budil ohlas, ale poměrně intenzivního přijetí se dočkala i novinka Copy Of A z poslední „comebackové“ desky Nine Inch Nails Hesitation Marks. Skoro až zamrzelo, že nedošlo na Everything, jednu z mála optimističtějších Reznorových písní. Ale na celém tomto koncertu by patřilo zahrát takovou skladbu na závěr a tam zrovna tak patří nezapomenutelná Hurt. Hrát tyto dvě věci po sobě by úplně narušilo celý tematicky uzavřený celek.
Odpověď na otázku, proč jsou Nine Inch Nails stále velkým jménem současné hudby, přestože ani zdaleka na ně nepřišlo tolik lidí, aby vyprodali O2 arénu (ač by si to zasloužili), je poměrně jednoduchá. Reznor vypráví příběhy, po svém, někdy je křičí, jindy zahaluje do hypnotického zvukového rauše, při kterém se snadno ztrácí vědomí, občas jen neúnavně konstatuje status quo, jindy se smířlivě rozplývá z reality do polosnu (jako v The Great Below, která bohužel nezazněla), ale především bojuje a s punkovým výrazem, vztekem i jízlivostí vyzývá metaforická prasata. Každá skladba má svoje pevné místo. Kapela dokáže pro tuto rozmanitost střídat klávesy i kytary, Reznor je všeuměl, takže celá show běží bez zádrhelů. Vizuální doprovod, pro Nine Inch Nails zcela typický, a střídání polopódia a celého pódia s odhaleným živým bubeníkem, dodávají i efekt pro oko už tak dost živelnému koncertu.
Nine Inch Nails, Praha, 11. 12. 14Až na pár výjimek, došlo na veškeré zásadní věci z Reznorova repertoáru a vešly se i některé méně hrané skladby jako Sanctified, Disappointed nebo The Great Destroyer. Nové album Hesitation Marks dostalo svůj prostor, ale stejně tak slavná Pretty Hate Machine, či neméně významné počiny The Downward Spiral, dvojalbum Fragile a nebo deska „nového milénia“ Year Zero. Nine Inch Nails v Praze zakončovali své evropské turné a můžeme být jen rádi, že se tu zastavili. Vidět živě takovou kapelu je zážitkem na celý život, a pokud nic, tak minimálně Hurt v každém muselo zanechat svou stopu. Další kultovní formací, která vystoupí ve stejném sále, budou v srpnu Queens of the Stone Age.
Nine Inch Nails + Cold Cave, Praha - Forum Karlín, 11. 6. 14
