Okušený kus opavského Freiplatzu – jaro 2018, 69 + 1 gejů

Zaprášený schody opavskýho bytu. Vzpomínám, jak ten den vlastně začal. No jasně, že v Praze, u dálnice. Stopli jsme si jedno auto, pak druhý, třetí až čtvrtý, který nás zavezlo do Studenky. Mají tam nóbl nádražku a vevnitř zrovna jela diskotéka – vypalovačky plus drahý světla a kouřostroj stojí za zmínku. Dorazili jsme do Opavy až o půlnoci (kvůli zácpám) místo půl sedmý, jak bylo v plánu (ke vší smůle To je Hrůza nezahrála). Naštěstí jsme po městě měli svý tajný a ti nám podali zprávu o koncertech, který jsme chtěli stihnout. I Love 69 popgejů prý rozřádili svatou Alžbětu a její kapli kvalitně. Jeden ze dvojice byl svlečen do půl těla a „jakoby se nebál VŮBEC ničeho“ vypověděl ověřený zdroj a přihodil taky něco o Bulp; „skvělé, ale až moc. Technicky příliš dokonalé.“ No jo, ale kdo ví, my tam nebyli.

Myslím, že za našeho přechodu do festivalového dvorku jsme zažili něco jako malou lokální apokalypsu. Všude poházené odpadky a chuligáni. Skupinky lidí utíkající někam pryč a do toho všude policejní káry. Ten večer byla Opava opravdu surová, a kdybychom viděli Kapitána Dema, tak nám to jistě potvrdí. Bohužel nám o chlup utekl. No nic, koukali jsme kolem. Na dvorku bylo mnohem více lidí než jakýkoliv minulý ročník, ale o to míň známých. Frčeli jsme na RSS Boys, kluky, na který jsme se obzvlášť těšili.

Ne že by tedy byli vzácnými hosty - v našich luzích a hájích je bylo možné spatřit snad již sedmkrát - nicméně jejich perfektní mix world music, breaks, industrialu, techna a lo-fi stále láká svojí hloubkou. Paletou zvuků někde mezi labely Livity Sound, Samurai Horo nebo Enchufada zprostředkovávají téměř až mystický zážitek. Jednou posluchače (nebo snad účastníky rituálu?) pomaloučku, polehoučku vábí svými hypnotickými perkusemi, jindy je zas už v první vteřině uhodí syrovým, distortovaným kopákem. Člověku tak nezbývá než nic neočekávat, oddat se momentu tady a teď, a extaticky hýbat svými končetinami, dokud se tento bláznivý, avšak důmyslný rytmický kolotoč nezastaví v psychedelií nasáklém breakdownu. Anonymita těchto hudebních mágů nakonec ani nebudí pozornost, ba naopak. Najednou jsme v té chvíli všichni společně. Tančící individua bez tváře. Jak na pódiu, tak na spoře osvětleném parketu. (vv)

Ale, ale… další gej na stagi. MC Gey mě svým chováním při koncertech fakt dostává. Jemu a těm ostatním teploušům (dohromady jich je sedmdesát anebo… jsou tři?) jde asi o to stejný, a to bejt tak trapnej a směšněj, až jste dobrej. MC na to má skvělou taktiku, pouští si beaty sám z komplu a mezi každým songem pronese špatný fórek, který většinou začíná „když mi bylo…“, holt největší darebaK.

Venku jsme si pokecali s fajn skejťákama z jižních Čech, říkali, že za správnou hudbou se musí jet minimálně sedm hodin. Svatá pravda. Pak jsme běželi zpět na Bohem zapomenutou stage. U pultu Midi Lidi DJs. Byla jsem u vytržení. Skvělá atmosféra, jak u ohně při rituálu, a všude domorodci. Skákali u beden a na bedně a stagi a bum bum bum - bubnovali nevím do čeho. Jestli mi někdo říkal, že Tomino a Myslivec většinou nejsou nic moc, tak vůbec. Bylo to nejlepší, nejlepší diskotéka. Milovala jsem je. I to, jak tančili, a jak jeden měl bílý triko a druhej černý a byl jakoby ztracenej ve stínu. Myslím, že dohnali svý DJský řemeslo do dokonalosti. Žádný pouhý pouštění hitů. Zpomalovali songy, až z toho bylo úplně něco jinýho, a krmili lidi jednoduchejma rytmickejma zvukama, který v jeden moment vyeskalovaly ve velkej drop. Na jednom písklavým (docela nelíbivým) zvuku v rychlým rytmu se párty vezla minimálně minutu. Technoo. A pak přidali další jednoduchej zvuk a další, až to Prokop pustil celý najednou, frčelo to skvěle. Dobrej tech house, řekla bych, který zase sklouznul zpět k nějaký známý hitovce. Fakt jsem je milovala. Dokonce jsem si vzpomněla na Petra Marka a bylo mi ho líto, že musí řešit ty hroty na FAMU. Odcházeli jsme s východem slunce. Udělali si procházku po Opavě – do hladového okna. Opavo jsi kočka, kdyby byl prostor, napsala bych na tě ódu. 

Šli jsme se koupat na sádrák (supr jezero kousek od centra - doporučuju). Hráli Acute Dose, a my jsme se ještě koupali, pak hráli kamarádi Phoibos, no jo, ale my jsme ještě hráli bembajs. Dometli jsme až na The Envlps, to mě vůbec nezaujalo. Šli jsme do sklepa třináctky, hráli První Hoře. To bylo úplně skvělý. Mohla jsem se odvázat, protože pod stagí bylo dost prostoru, a zároveň pogo. Ti chlapi jsou fakt parádní. Prý hodně lidí přišlo právě kvůli nim. Tvrdá energie punku s promyšlenýma džezovýma sólama zabalená do kostýmu alternativního rocku. Texty pana Urza, sem tam smutný, jindy bizarní, byly zpívány i publikem. Dali i dost zajímavej přídavek. Zněl tikot, všichni dělali minimální pohyby. Pan Klaun I. (performer a akordeonista) tikal hlavou ze strany na stranu a pan zpěvák Urza zase očima. A pak do toho praštili a energie šla nahoru a pak najednou klid a klávesy. Vezli jsme se.

Letěli jsme na Nylon Jail. „Elektro-post country“, to mě pobavilo. Po cestě jsem dostala panáka a pivo, stoupla si k bedně. Kamarádi seděli v křeslech a na zemi pod stagí, v rukou harmonogram písniček. Kluci z Phoibos koukali se zaujetím a občas otevřenou pusou (čím to?). Zase jsem v místnosti cítila trochu toho šamanismu. Všichni si hudbu vychutnávali. Na frontmana (vzhledově moc zajímavej – takovej Johnny Depp), kytaristu (s trochu děsivým úsměvem) a krásnou bubenici se moc dobře koukalo. A když zhasla světla, mohli jsme se milovat. Bylo to krásný. Písnička No way mi ještě teď hraje v hlavě. Pracujou s takovým vnitřním napětím, který je podmanivý. Fakt se těším na jejich desku, kterou teď chystají.

Únava se začala lepit na paty. Kafe stánek už sklidili (burger stánek byl furt opened i s originalitou Jebat Baník burgrem). Na chvilku jsem zahlédla The Drain, jejichž zvuk mi vůbec nebyl sympatickej. Žádnej DJ mě moc nezaujal nebo… nebyli lidi. Venku se mi docela líbilo a v Gottfrei jela párty (DJ T.O.M.M.Y.), ale ty přespříliš jednoduché linky jsem nemohla ustát, vystát. Byl mi nabídnut nocleh. Svítání - opět jsem šlapala do těch samejch schodů od prachu jako minulý ráno. Prý jsem byla ale slabší kus na festivalu, na dvorku se jelo až do sedmi. Škoda, snad příště. Aspoň vím, co musím příště dohnat (kafe mejkra). (lš)

Freiplatz / Opavská klubová noc, Opava – různá místa, 25.–26. 5. 18