Pixies, Praha, 10. 10. 13 Pixies, Praha, 10. 10. 13 Lukáš Janičík

Pixies se na úvod nešetřili, pražskému publiku předvedli třicítku skladeb

Pixies v Praze: fotogalerie | reportáž

Před plánovaným pražským dvojkoncertem se začaly šířit mírné obavy, zdali ten první ze dvou nebude spíše jen takovým rozjezdem před velkou páteční jízdou. Spekulovali pak především ti, kteří zkoumali jeden respektive dva dny staré playlisty z Berlína, kdy při svém druhém setu zahráli Pixies hned o deset skladeb více. Pražské publikum však bylo nejspíš partě kolem Franka Blacka čtvrtečního večera sympatické, přítomní se totiž dočkali pořádné nálože jak starších, tak těch nejčerstvějších kousků.

Při návštěvě Lucerny mé kroky dosud vždy vedly do menšího Music Baru, nicméně Velký sál mi hned při prvním vstupu padl vskutku do oka; jaké přivítání může být lepší, než když sestupujete po schodech za hudebního doprovodu britských The Smiths? (Až jsem si rouhavě posteskl, že bych je bez velkého váhání za samotné Pixies vyměnil.) Smiths, společně třeba s Ruby Tuesday od Rolling Stones či dokonce Arctic Monkeys vyhrávali z předem připraveného playlistu, který má za úkol fanoušky zabavit při čekání. Ten byl však tentokrát natolik krátký, že se po chvíli začal opakovat a poté už spíše lezl na nervy. Naštěstí se ale začínalo včas.

Před osmou hodinou nebyl prostor Lucerny ještě tolik zaplněný, jak bych při dopředu vyprodaném koncertu očekával. Avšak často se stává, že diváky z všemožných koutů klubu nažene do sálu až hlavní kapela - vzpomínám si, že jednou při nacpaném vídeňském koncertu Fleet Foxes se přišla na tehdejší předskokanku Alelu Diane podívat jen hrstka lidí. Britští Yuck ale zažili o poznání lepší večer, jejich set doprovázel bouřlivý a zasloužený ohlas. Mladé indie-rockery jsem již dříve mnohokrát zaznamenal, nicméně jejich debut jsem slyšel pouze letmo a pořádně jsem tak znal jen vcelku povedený singl z loňského roku s názvem Chew. Jejich čtvrteční set mě ale přesvědčil, že bych mohl dát studiovkám ještě jednu šanci - ačkoli se v žádném případě nedalo z jejich strany hovořit o něčem výjimečném, skladby odsýpaly rychle a i neznalí fanoušci se i díky solidnímu zvuku nemohli nudit.

Pixies se dostali na pódium někdy kolem čtvrt na deset a pro fanoušky jejich kultovních desek Doolittle a Surfer Rosa připravili snad ten nejlepší možný úvod. Bez jakýchkoliv promluv sázeli skladby jako Gouge Away, Bone Machine či Break My Body. Zvuk se sice za úplně špičkový označit nedal (kdo by to taky čekal), zpěv Franka Blacka i nové Kim byl však naštěstí dostatečně zřetelný. Problém jsem měl čas od času pouze s kytarou Joyeho Santiaga, která mi v některých částech připadala buď nevýrazná či zase naopak nepříjemná kvůli výškám.

Nebyly to ale jen klasické songy, které kapela na úvod představila. Ačkoli jsem se z důvodu jménem Bag Boy jejich poslednímu počinu raději úplně vyhnul, nová Another Toe In The Ocean na mě nezapůsobila špatně, možná lehce zaváněla podbízivostí, ale ve výsledku překvapila. Další z nových písní, What Goes Boom, se pak zdála býti již méně zdařilá. Naprostou katastrofou ale dopadl již zmíněný Bag Boy, během něhož na mne dolehl až smutek. Když budu slušný, shrnu to tím, že v porovnání se staršími písněmi značně zaostával.

Než se playlist přehoupl do své druhé poloviny, měla už kapela za sebou ty nejznámější kousky – akustickou Here Comes Your Man, Monkey Gone to Heaven, Hey, Velouria či Wave of Mutilation, při které se publikum v předních řadách nechalo strhnout asi nejvíce.

Na druhou polovinu setu jsem opustil cca desátou řadu a šel si vyzkoušet, jak zní zvuk v ostatních částech Lucerny. K mému překvapení se mi ale zdál nejlepší právě v blízkosti pódia, avšak nepopírám, že můj pohled mohl být ovlivněn i jakýmsi zápalem, který při větší vzdálenosti logicky chyběl.

Když se večer začal chýlit ke konci, navázali Pixies na svou předkapelu a stejně jako Yuck představili nějaký ten cover. Zatímco o generaci mladší hudebníci předvedli skladbu z dílny New Order, Pixies potěšili fanoušky The Jesus and Mary Chain a The Fall.

Při přídavcích jsem čekal na mé nejmilejší Broken Face a La La Love You, nicméně kapela spíše zvolnila a chystala se na předvídatelné finále. Zazněla tedy například další z novinek, melancholická Andro Queen, která mne nakonec také přesvědčila, abych nové nahrávce alespoň jednu šanci dal. A pak už se všechno schylovalo k logickému vyústění, díky filmu Davida Finchera bezesporu nejznámější skladbě této kapely, Where Is My Mind?. Důstojné zakončení povedeného večera.

Pixies + Yuck, Praha - Velký sál Lucerny, 10. 10. 13

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.