Placebo - Praha, 13. 11. 13 Placebo - Praha, 13. 11. 13 Angelika Špicarová

Placebo v Praze potvrdili, že nejlepší léta už mají za sebou

Placebo v Praze: reportáž | fotogalerie

Nadpis dnešního reportu možná vyznívá až příliš krutě, raději tedy hned ze začátku uvedu, že koncert britských pop-rockerů určitě nebyl žádným průšvihem. Vlastně, nejednalo se ani o koncert špatný. Nicméně, nemohu se ubránit dojmu, že se formace kolem Briana Molka stává s každou další deskou vyčpělejší a jaksi bez jiskry. Vždyť on si toho je vědom i samotný frontman, který v jedné ze svých nových písní zpívá:

Whenever I was feeling wrong

I used to go and write a song from my heart

But now I feel I've lost my spark

No more glowing in the dark for my heart

Nemohu více než souhlasit. Ale vraťme se na úplný začátek.

Jako předkapela zahráli čeští Luno s charismatickou zpěvačkou Emou Brabcovou (ex-Khoiba). Už před pár dny je bylo možné vidět na jiném velkém koncertu, kdy předskakovali britským Hurts. A zatímco na první koncert by mne někdo sotva dostal, k deskám (hlavně těm starším) Placeba ještě stále chovám jistý pozitivní vztah, takže tentokráte už jsem je neminul. A mohl jsem být jen rád.

Placebo - Praha, 13. 11. 13, foto Angelika Špicarová Placebo - Praha, 13. 11. 13foto: Angelika Špicarová

Nebudu zastírat, že od Luna jsem pořádně zaregistroval jen dvě hitovky Close to the Violence a Here to be Not There, jejich debut jsem slyšel asi dvakrát, Zeroth jsem přešel úplně. Jejich krátký set mne však jednoduše s prvními tóny pohltil a dokonce jsem i zalitoval, když se po necelých třiceti minutách z pódia odporoučeli. Skvělý zvuk, žádná hluchá místa, nevidím je určitě naposledy. A ještě předtím určitě poslechnu Zeroth.

V reportu z Hurts se píše, že jejich přijetí nebylo zrovna vřelé. Tentokrát se našlo asi více lidí, kteří jejich set ocenili. I tak však bohužel nezmizel jakýsi nešvar, kterého jsem si všiml již nedávno při koncertu Tegan and Sara. Čím více se kapela blíží mainstreamu, tím méně jsou její fanoušci tolerantní, postrádají jakýsi přirozený respekt a předhání se ve své oblíbené zálibě vytasit co nejštiplavější, zároveň ale také pěkně otřepanou poznámku na adresu supportu. Trochu smutné, dívat se kolem, jak to u mnoha lidí nějací Luno prohráli už dávno předtím, než vůbec vylezli na pódium. Jedinci by asi raději o půl hodiny déle přešlapovali na místě. A ještě jednu poznámku na závěr si neodpustím, řekl bych, že přesně tohle je ta sorta lidí, která kdyby se nějakým zázrakem ocitla v pětadevadesátém v Británii a před svými tamějšími miláčky viděla jako support neznámé Placebo, už po pár minutách by byli těmi prvními, kdo by obracel oči v sloup.

Ale přejděme k tomu hlavnímu, co se středečního večera událo. Placebo začali koncert ve vysokém tempu, úvodní B3 a především poté For What It's Worth z předposledního alba Battle for the Sun dostaly publikum překvapivě rychle do varu a vše nasvědčovalo tomu, že se chystá jedna velká jízda.

Jenže pak začal koncert jemně kolísat, nemastná Loud Like Love se ještě dala skousnout, starší klenoty Twenty Years a Every You Every Me ale s podivem vyzněly prázdně. Oživení přišlo až s ne příliš důvtipnou novinkou Too Many Friends, která ale v živé verzi obstála. S dalšími novějšími, nikterak výraznými skladbami koncert stále více zabředával do průměrnosti, navíc mi přišlo, že se začíná rapidně zhoršovat také zvuk. Při naprosto tragické novince Rob the Bank, která obsahuje možná nejhorší text, který kdy Molko sepsal, jsem se raději přesunul z předních řad na postranní balkony. Risk, který při poslední návštěvě Lucerny příliš nevyšel (zvuk na Pixies se tam zdál spíše ještě horší) se nyní vyplatil. Vše bylo najednou zřetelnější, hned po chvíli se navíc dostavil další z vrcholů, mrazivá a mistrně zvládnutá píseň Blind.

Nebylo však pravidlem, že by starší tvorba přečnívala nad tou novější, za vinu jsem to dával především Molkově tendenci improvizovat s melodiemi. Chápu, že po letech hraní už jej mohou skladby omrzet, nicméně jeho neustále pozměňování se stalo po chvíli monotónním a skladbám navíc dle mého změny vůbec neprospívaly. Takhle to třeba odnesly mé oblíbené Meds a Song to Say Goodbye, které mě v alternativních verzích jednoduše nebavily. Jakoby je hrál Molko tak, jak by zněly, kdyby je skládal v současnosti. Kdy ztratil tu svou jiskru.

Placebo - Praha, 13. 11. 13, foto Angelika Špicarová Placebo - Praha, 13. 11. 13foto: Angelika Špicarová

Zmiňoval jsem již dvě skladby, které bych se nebál označit za vrchol večera. Prvním byla stále celkem čerstvá For What It's Worth, tím druhým sedm let stará Blind. Třetí sahala ještě více do minulosti, zato však zapůsobila úplně nejvíce. Hitovka Special K krásně demonstrovala dřívější sílu této formace. Zahrát závěrečnou Bitter End a skončit, dojem z koncertu by byl asi lepší.

Přídavky už totiž působily poněkud zbytečně, rutinně. Nepovedl se pak hlavně cover Kate Bush Running Up That Hill, který sice ve studiové verzi vcelku funguje, naživo byl ale mohl být cenným návodem jak kompletně zkazit jinak vynikající song. Končilo se s další skladbou z desky Meds. Ani nářez v podobě Infra-Red ale pachuť ze zapomenutelného koncertu neodvrátil.

Jak je vidno, Molko si svůj úpadek sám uvědomuje, což je první dobrý krok k tomu, aby se s tím dalo ještě něco dělat. Tak snad nebude příští deska hraná tolik na jistotu jako letošní Loud Like Love, je totiž očividné, že by kapele nějaká výraznější změna prospěla.

Placebo + Luno, Praha - Velký sál Lucerny, 13. 11. 13

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.