Connan Mockasin, MeetFactory, 30. 5. 19 Connan Mockasin, MeetFactory, 30. 5. 19 Pavels Dunaicevs

Podivuhodný svět Connana Mockasina

O novozélandském chlápkovi jménem Connan Mockasin jsem slyšela poprvé před několika lety, když mě na něj upozornil Rhys Webb z The Horrors. Nejspíš jsem tehdy prohlížela nejdříve video k Forever Dolphin Love. Asi devítiminutová skladba nebo spíše opus má skoro až efekt menšího transu. Klip začíná dlouhým, téměř statickým záběrem na „živoucí obraz“ z jakéhosi panoptikálního divadla, aby se náhle přepnul do bloudění po ulicích v duchu filmového realismu, a nakonec skončil fantazijním pronásledováním delfíní ženy/tvora v lese. I’m a china toad/But I’m in filing mode – převtěluje se Mockasin do žáby, čemuž odpovídá jiné video k It’s Choade My Dear, v němž se koupe ve vodě obklopen citrony – a ty má i na očích. It’s choade and, sure the black dog, sure the black dog, lose my friend… na první poslech těžko pochopitelný text vypráví o postavě z fiktivního světa, v němž žijí i Bostyn a Dobsyn, středoškolští učitelé hudby a také protagonisté stejnojmenné série krátkých filmů s komiksem, jež Mockasin vytvořil jako narativní doprovod ke svému poslednímu albu Jassbusters.

A teď najednou Praha. Zajít si na jeho koncert do MeetFactory byla výzva minimálně ze dvou důvodů. Hudebník z Nového Zélandu nevystupuje u nás každý rok a jeho rezidence většinou směřují na jiné kontinenty. Ať už to byl pobyt v Los Angeles, kam se přestěhoval kvůli své současné partnerce Hiromi Oshima, japonské playmate, s níž má nyní dceru. Poté přesídlili rovněž do její rodné země, konkrétně do Tokya. Ale především – Connan Mockasin ze sebe vyluzuje hudbu, jako by pro něj neplatila žádná pravidla, nemá připravené setlisty a nemá ani telefon. Když máme prý pár minut času, místo abychom žili a věnovali se svým myšlenkám a nápadům, obrátíme se k telefonům, které nás o ně připraví – tak praví v rozhovoru pro Bandwagon (server zaměřující se hudební dění v Asii).

A přesto jsou to hity a zaznělo jich víc než dost. Pravda, že některé nepocházely z jeho pera, ale mezihry s covery od Whitney Houston až po Justina Timberlakea představovaly určitý zábavný prvek stejně jako mexický klobouk, který si Connan vypůjčil od někoho z publika. Člověk jde vlastně na koncert a očekává psychedelický pop a něco mimořádného navrch. Mockasina totiž cituje jako svého oblíbeného hudebníka mnoho známých umělců, jimž jeho ležérní tempa a zvuková barvitost učarovala. A nakonec dojdete k závěru, že je to vlastně muzikant, jenž má vůbec ze všeho nejblíže k jazzu. Jeho freestylové nevázanosti a také absolutnímu komfortu zkušených hudebníků, kteří ohýbají každý tón, jak se jim zlíbí. Již zmíněné mezihry fungují jako vtipné vsuvky stejně jako přiznání lásky k Whitney Houston. A je to vlastně kamarádské seskupení hudebníků, když předskakující John Carroll Kirby nastoupí znovu na pódium tentokrát jako člen Mockasinovy kapely. Nálada je příjemná a přitom tady vůbec o nic nejde. Žádná velká prohlášení, gradování refrénů, kondenzace hluku.

A najednou se vynoří Forever Dolphin Love. I tahle píseň funguje skutečně jako hit a je fascinující, jak do celého nepatrně rozplizlého večera, tedy působícího občas i dojmem, že si Connan hraje hlavně sám pro sebe, nádherně zapadne. S posledními tóny této písně a s pocitem určité lítosti skrze časově našponovaný cestovní itinerář utíkám na metro. Connanovi se prý v Praze líbilo a možná ho tam ještě někdy uvidíme znovu. 

Connan Mockasin + John Carroll Kirby, Praha – MeetFactory, 30. 5. 19

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.