The Horrors: S naší hudbou máme vizuální propojení

The Horrors

The Horrors měli za sebou náročnou cestu z portugalského festivalu v Sesimbře, který probíhal paralelně s Pohodou, a tak jim nezbývalo nic jiného, než následující den po koncertě na jihu Evropy již ve čtyři ráno vyrazit na letiště. Do Trenčína přijeli kolem páté hodiny odpolední a o půlnoci je čekalo vystoupení na Orange stage.

O jejich posledním albu Skying, inspiracích a hudebním kategorizování jsme se bavili s baskytaristou Rhysem Webbem. Navzdory tomu, že tato vždy stylově oblečená a učesaná kapela působí na první pohled poněkud uzavřeně a nepřístupně, opak je pravdou při osobním setkání. Naše konverzace se neustále točila kolem jmen jiných skupin a žánrů, protože Rhys a pravděpodobně i jeho spoluhráči se obklopují množstvím rozličné hudby a své vlivy se nebojí přiznat.

Nejsem si jistá, jak se vám líbí to slovo, ale The Horrors se stali poměrně „populární“ kapelou, přinejmenším v Británii. Objevili jste se na obálce NME, vaše poslední dvě desky sklidily velmi dobré recenze od kritiků, co tento druh úspěchu pro vás znamená?

Nemyslím si, že to má nějaký vliv na to, jakým způsobem děláme naši hudbu. Dobře, asi teď hrajeme více koncertů. Přišli jsme z undergroundu a myslím, že jsme se soustředili hodně na to, abychom zněli jako kapela. Jako celek. Ale je to vývoj, změnili jsme se. Zdá se, že jsme se někam posunuli, možná teď více lidí poslouchá naši muziku. Nevím, prostě jsme více známí.

Vaše poslední album Skying je více melodické a posluchačsky přístupnější než předchozí desky, byl to záměr od počátku?

Ne, to určitě ne, myslím, že to přišlo nějak samo. Řekl bych, že zpočátku jsme dělali hudbu z čistého nadšení a byli jsme pořád dost mladí, když jsme začali hrát. Chtěli jsme jednoduše hrát spolu v kapele a tím nejpřirozenějším pro nás bylo mít určitou skupinovou sílu, vzrušení vypuštěné ven na povrch, hlasitý a rozostřený zvuk. Celkem samovolně jsme se začali soustředit na vytváření příběhů, našli jsme sami sebe, a co můžeme společně jako kapela dělat. Začali jsme se zajímat o různé způsoby vysílání zvuků, elektroniku, o to, jaké pocity navozují různé zvuky, jaké emoce vyvolávají jednotlivé skladby. Myslím, že v tomto se naše kapela opravdu rozvinula a pořád se zlepšujeme v tom, jak jsme sehraní. Začínali jsme s hraním punk rocku, rychlého rock’n’rollu a co se stalo později, bylo dáno vývojem nás jako osobností, chtěli jsme to dělat po svém a tak se zřejmě naše hudba stala poslouchatelnější. Už nejsme ti týpkové zalezlí v tmavém vlhkém sklepě, teď nás slyšíte i v rádiu.

O filmu a rastamanských vibracích

Když poslouchám vaše desky, tak si hudbu celkem automaticky spojuji s vizuálnem. Vlastně to zní jako filmová hudba, ale bez patetičnosti, která soundtracky často provází. Zajímala by vás možnost skládat hudbu k filmům?

To ano, když jsme začínali, jednou z našich inspirací byla také filmová a archivní hudba, instrumentální a nahodilá hudba, to všechno nás zajímalo. Jako skupinu nás bavila klasika od Ennia Morriconeho nebo soundtrack k Twin Peaks, hudba k fiktivním filmům, vlastně vždycky jsme rádi poslouchali instrumentální hudbu. Zatím jsme se tomu ale nevěnovali a je to něco, co bychom skoro i chtěli dělat.

Jak se vám spolupracovalo s Florence Welch, se kterou jste vystupovali na NME Awards?

Jo, to bylo fajn, hráli jsme společně Still Life. Říkali jsme si, že by to mohla být zajímavá spolupráce a myslím, že ta skladba se dostala do úplně jiných sfér. Pokud jde o tento singl, je tu zajímavý chlápek z Nového Zélandu, který se jmenuje Connan Mockasin a jeho hudba se nám fakt zamlouvá. Nedávno pro nás udělal remix a znělo to jako Prince hrající reggae verzi Still Life. Mohla by to být skvělá věc naživo.

Nedokážu si moc představit, jak The Horrors mohou znít v reggae.

Skvěle, vážně máme moc rádi reggae a ska, mám na mysli 60. léta, a taky elektronické věci jako dancehall z Jamajky.

Máš nějaké konkrétní oblíbené jamajské hudebníky?

Mám rád nahrávky Kinga Tubbyho a jejich popový zvuk, produkci Trojan Records, rané ska, Blue Beat label, rock steady. Vyrůstal jsem se soulovou hudbou a poslouchal mnoho starších desek. Hodně nás inspiroval dub, baví mě rytmika ska a britského dubu. Vybírám si hudbu spíše podle labelů.

A jaká jiná hudba vás inspirovala kromě reggae?

Britská hudba. A bylo to opravdu velké množství hudby, možná je to divné, ale myslím, že snad neexistuje skupina, kterou jsme poslouchali a která by nás zároveň neinspirovala. Jednoduše cokoliv,  co mě zajímá, mě nějakým způsobem inspirovalo. Je spousta britských kapel, ale mám rád ty psychedelické, taky punk jako Public Image Limited nebo Johna Lydona. Zajímalo mě, jakým způsobem hrál na kytaru Bo Diddley nebo Kevin Shields (My Bloody Valentine), díky Lou Reedovi a Velvet Underground jsme přišli na různé způsoby, jak se dají tvořit zvuky. Naše kapela nemá jeden jediný inspirační zdroj, prostě milujeme hudbu a ovlivňují nás různé věci, které slyšíme.

Všechny party zítřka a obrazy vycházející z mysli

Vaši předchozí desku Primary Colours produkoval Geoff Barrow z Portishead, jak k tomu vůbec došlo?

Potkali jsme přes společné přátele. Geoff byl naším fanouškem už dávno. Asi před pěti lety nás požádal, abychom zahráli na festivalu All Tomorrow‘s Parties, to bylo v době, kdy jsme měli zatím první desku. A když jsme získali možnost se představit na této akci, pracovali jsme už na albu Primary Colours. Slyšel nějaké naše nové věci a prostě řekl, že by s námi chtěl pracovat. Prakticky jsme na něj vyloženě narazili, pozval nás, abychom hráli na festivalu a nejspíš nečekal, že budeme právě ve fázi příprav nové nahrávky. Primary Colours byla hodně odlišná od našeho debutu a spolupráce s Geoffem se nám fakt líbila.

Vaše hudba je často řazená do kategorie psychedelického rocku. Tento žánr také mnoha lidem asociuje drogy.

Ano, myslím, že jo. Pokud jsme nějak spojení s ideou psychedelického rocku nebo něčeho podobného, taky nás zajímal gothic rock, tak jsme s tím spokojení více než s kteroukoli jinou kategorií. Jestli se řadíme do shoegaze nebo post punku nebo prostě kteréhokoli žánru, který se nám líbí, je to v pohodě. Myslím, že spousta hudby je dost psychedelická, i některá elektronická, a je to o tom, že z vaší mysli vycházejí obrazy, něco jako odklon od přímočarého myšlení nebo přenos pocitů a idejí, což může být hodně vizuálním zážitkem. Tak, jak jsi zmínila tu věc o soundtracích. Máme s naší hudbou dost vizuální propojení. Ať už vidíš barvy nebo krajiny nebo plující mraky, cokoliv. Ale taky mám za to, že hudba je něco víc, než jen výplod inspirovaný drogami, je to o myšlení, prozkoumávání výjevů a zvuků. Asi se nejraději řadíme do tohoto žánru, ale je to trochu širší forma psychedelie, cokoliv od Pixies po punk.

Přijde mi, že se vaše hudba hodí spíš do klubu než na velkou stage. Jaký je v tom pro vás rozdíl?

To záleží na publiku. Na rovinu, věříme tomu, že pokud máš dobrý zvuk, můžeš hrát pro dvacet, padesát nebo dvacet tisíc lidí, to je jedno. Je to všechno o vztahu k publiku a interakci s ním. Když je tam zapálení a nadšení, funguje to. Jestli je tam padesát tisíc pasivních lidí, tak je to o ničem. Vždycky je důležité spojení s publikem a záleží na tom, kde hraješ a jak se zapojíš. Pro úspěch koncertu je zásadní, jak moc to baví lidi i kapelu a ne velikost publika.

Život v maloměstě a Reedova Lulu

Pocházíte z východní Anglie, pomohla vám tato izolace od větších měst, jako je třeba Londýn nebo Manchester, k nalezení vlastního zvuku a hudebních nápadů?

Část z nás žila v Londýně, když jsme se dali dohromady, ale neměli jsme tušení, co se dělo kolem nás, neposlouchali jsme žádnou místní hudbu, nebavili nás Arctic Monkeys. Poslouchali jsme starší věci, The Sonics, Velvet Underground, soulovou hudbu. Neměli jsme s londýnskou scénou žádné kontakty, protože jsme vyrůstali v Essexu. Je to malé město, mimo Londýn, a když máš partu lidí, musíš si najít nějakou vlastní zábavu. Já jsem začal provozovat s kamarádem klubový večer a tam jsme se taky seznámili jako kapela. Hráli jsme tam muziku, kterou jsme měli rádi a na kterou jsme tancovali, kapely jako Throbbing Gristle nebo Public Image Limited. Měli jsme svůj night klub, náš vlastní svět, bylo nám tehdy kolem sedmnácti a inspirovalo nás mnoho věcí.

Zmínil jsi několikrát Velvet Underground a Lou Reeda, co říkáš na album, které vzešlo z jeho poslední spolupráce s Metallicou?

Neslyšel jsem tu desku, ale viděl jsem nějaké nové věci živě a fakt mě to nebavilo. Metallica je v pohodě, jejich první alba jsou fajn, ale jsem teď celkem zklamaný, ten materiál na mě prostě nefungoval.

Přestože Lulu Rhyse zrovna nenadchla, bylo mu evidentně líto, že Lou Reeda na Pohodě nezastihl, jak jsme psali v reportáži. Po oficiálním skončení rozhovoru jsme ještě chvíli řešili, jaký byl Reedův čtvrteční koncert. The Horrors jednoduše hudbou žijí a snad budeme mít možnost si tu jejich užít brzy u nás znova třeba v klubovém prostředí.