Teď po skončení festivalu se snažím zpracovat všechny dojmy a znovu se stát součástí reálného světa. Ale je toho moc, před očima se mi přehrávají zážitky, koncerty, obrazy, lidi. Těžko z toho ven a těžko se dá popsat tak intenzivní a nečekaný zážitek, jakým byl Laba Daba.
Konferenční centrum a jablečný sad v lotyšské obci Ratnieki se na dva dny proměnily v místo otevřené, přátelské, krásné, pohádkové, neuvěřitelné i divoké. Cestou na koncert, na který jsem nedošla, se třeba zastavil čas při pohybové performance Dzīvnieku ferma choreografky Sabīne Neilande. Performance, která se vzala jakoby odnikud nebo tam snad byla odjakživa. Pod rouškou tmy ožila zvířata v nás, odehrávaly se kmenové rituály, pozorovali jsme živelné střety osobností hledajících své hranice.
V obraze, který jsme v sobotu večer zhlédli takřka omylem, byla všechna divokost, energie i strachy, které se přes den snažíme schovat. Jindy jsem se podívala nad sebe a tam, na neviditelném laně, vlála národní vlajka. Nevím jak, prostě visela z oblohy. V Čechách jev spíš nepředstavitelný, v Lotyšsku docela normální. Z vlastní zkušenosti jedna z prvních věcí, kterou o sobě Lotyši zmíní, je jejich hrdost na svůj národ a tradice. Folklórní soubory a projekty inspirované tradiční hudbou mají tak na Laba Daba v podstatě svoji stage, na které se jen zřídka objevují zahraniční hudebníci.
V pátek festival otevřel mladý soubor Rikši, hrající hudbu z oblasti Latgalle na východě země. Sobota vygradovala originálním projektem ZeMe Lajmy Jansone a DJe Monsta, který spojuje umění hry na tradiční lotyšský nástroj kokle a, poměrně netradičně, scratching. Lajma Jansone je v Lotyšsku ceněná pro svoji kouzelnou schopnost hry na kokle a objevování možností, které jí nabízí nástroj i dnešní hudební scéna. Něco, co se musí vidět naživo, zažít její radost ze hry a jak blízko má ke svému publiku.
Silnou fanouškovskou základnu tu ale nemá jen folklór. Opravdové šílenství vypuká až když se na jevišti objeví legendy undergroundu konce minulého století. Poprvé jsem to poznala v pátek po koncertě múm, když mě z blaženého klidu a harmonie vytrhla trochu sešle vypadající trojice hudebníků, za mikrofonem s rapperem v bílém rybářském kloboučku Ozols & Tehnikums. Stovky lidí ho oddaně pozorovali a opakovali s ním jeho texty. Nicméně nejde o žádný zázrak, i mezi jeho fanoušky se netají, že žije ze statutu legendy a publikum se nechá strhnout spíš proslavenými hity než by obdivovalo jeho novou tvorbu tíhnoucí více k elektronice.
Podobně kultovními jsou ale i Inokentijs Mārpls v čele se zpěvákem a kytaristou Raimondsem Lagimovem, ikonou lotyšského punku s vizáží à la ZZ Top. Jeho syrový vokál, recitující i křičící, dokázal strhnout do víru v kotli doslova všechny na menší stagei nazvané Havraní hnízdo. Právě tady jsem málem promeškala legendu největší, po duši hladící melancholický bigbít Dzeltenie Pastnieki na Podiu medvěda, největší stagei v areálu. Festival se otevíral zvolna, na dvou největších podiích se střídali příjemné, ale navzájem docela zaměnitelné kapely Satellites LV, Cellar Cat nebo The Bad Tones. Až po nich se na jevišti objevili okouzlující múm. Jejich vystoupení bylo čisté a upřímné, bez světel nebo efektů, se kterými se můžeme setkat na jejich větších koncertech. Kapela si publikum získala, když zahrála svůj největší hit Green Grass of Tunnel, který už tak často na koncertech neopráší. Vesmírné vokály, zvonkohry, víly, pozvánka do jiného světa.
Zatímco pátek byl čistě o hudbě, sobota ukázala rozmanitost festivalu. Po ranní józe následovalo lotyšské divadlo Padegs un Padegs, načež jsem si nenechala ujít ani akrobatické vystoupení Faux Pas. Cestou na oběd jsem pak minula workshop afrických tanců a když jsem se už už konečně blížila na koncert, musela jsem odolat jak žonglování, tak výkladu Capoiery. O pořádnou nálož hudby jsem nicméně nepřišla, sobota za mě byla především ve jménu tvrdších žánrů. Z těch, které jsem nejmenovala, překvapili Dúmu Zárka Zéni. Tolik hluku ještě nikdy jedna kytara, bicí, trumpeta a vokály nevyprodukovaly a nedalo se odejít. Z hudby sálala energie a nadto fakt, že se jedná o improvizaci, dodával zážitku prvek napětí. Jde zatím o docela mladý kolektiv, ale doufám, že jednou budeme mít možnost vidět je i mimo zdejší kraj. Festival uzavřeli izraelští Onogana.
Trochu zamrzela oproti všem lotyšským dinosaurům undergroundu malá účast. I na hudebnících bylo trochu vidět, že čekali větší nával. Každopádně jakkoli nepočetné publikum bylo, postaralo se i s neúnavnou kapelou o skvělou atmosféru. My dostali asi hodinu a půl nevšedního večírku a rytmy digeridoo v nás doznívaly ještě dlouho potom. Laba Daba nabídlo hodně vysokou kvalitu, skvělou organizaci bez zbytečných omezení, vřelé lidské jednání, ale i neustále čisté toiky a sprchy zadarmo! Díky za to, je jasné, že jestli se za rok nevrátím, bude mi minimálně hodně smutno.
LABA DABA 2018, Līgatne Parish (LT) – Ratnieki, 3.–5. 8. 2018
