Portisheadfoto: UniversalBěhem dvou týdnů přivezla agentura Charm Music do Prahy dvě vskutku obrovská jména (nejen) britské scény. Tím prvním byli shoegazoví My Bloody Valentine, které jsem v nedávném reportu příliš nepochválil. Vlastně se pravděpodobně jednalo o nejhorší velký koncert, který jsem kdy viděl. Nicméně bych se z onoho nevydařeného večera neodvážil vinit kohokoliv jiného než samotnou kapelu Kevina Shieldse, jejíž představy o dobrém zvuku se alespoň od té mé drasticky liší. I proto mě ani nenapadlo, že by koncert Portishead mohl provázet podobný problém. Přesvědčil mě o tom i prosincový koncert žánrově spřízněných Archive z pražského Lucerna Music Baru, kde bylo ozvučení přesně dle mého gusta - nijak hlasitá salva zvuku a především velký důraz kladený na rozpoznatelný zpěv. Prostě tak, jak to tyhle trip-hopové kapely mají nejspíš rády. Předpokládal jsem tedy, že představení Portishead by mohlo, navzdory místu konání, vypadat podobně. A trefil jsem se.
Kapela v čele se zpěvačkou Beth Gibbons se na scénu dostala takřka na čas, s pětiminutovým zpožděním spustila skladbu Silence a ta hned napověděla, jak bude celý večer probíhat. Skladby jako vystřižené ze studiovky, přijatelný a nikterak hlasitý zvuk, zřetelný zpěv, a především zvláštní, avšak svůdný chlad vyzařující z jejich projevu. Dále jakoby bylo již zbytečné cokoliv dodávat – na své si přišli především fanoušci majstrštyku Dummy, z něhož zazněly všechny známější skladby (za mě nejlépe obstály písně Sour Times a Glory Box, hlavně ve druhé zmíněné se perfektně pracovalo s gradací), a poslední desky Third – eponymní druhotina zůstala poněkud opomenuta. V čem spatřuji významné plus celého koncertu, je bezesporu zvolená délka setu – třináct songů, pár minut trvající přestávka a přídavky Roads a We Carry On. V nesmírně vydýchané výhni, v kterou se toho večera stadion hokejové Sparty proměnil, bych osobně větší porci hudby snad ani nezvládl.
A ještě nesmím opomenout jednu důležitou věc - videoprojekce. Bez nich bych si některé úseky koncertu nedokázal představit. Byly rozmanité, mnohdy ladily s hudbou přímo dokonale a dodávaly skladbám na působivosti. Žádných pár odfláknutých obrázků opakujících se dokola, ale naprosto využitý potenciál této vymoženosti.
Portishead tedy při své první návštěvě obstáli a těžko jim cokoliv vytknout. A na závěr ještě alespoň zmínku o předkapele Savages - mne osobně neoslovila, ale, ať navážu na report z My Bloody Valentine, svou úlohu rozehřát publikum tato čtyři děvčata splnila...
Portishead + Savages, Praha - Tipsport Arena, 19. 6. 13
