Queens of the Stone Age, Rock For People 2013foto: Matěj HošekBez dlouhých úvodů rovnou pokračujeme, kde jsme skončili v předchozím díle reportáže. Druhý den festivalu Rock For People nabídl hned několik tvrdších kapel, čímž pořadatelé vyšli vstříc těm, kteří preferovali denní lístky a mohli tak vidět svůj žánrově sjednocený program pěkně pohromadě. Na Showcase Stage ve středu vystupovali účinkující vybraní dramaturgy německého Reeperbahn Festivalu. A o zajímavé koncerty nebyla nouze.
Přehlídku zahájil Rakušan Sweet Sweet Moon a hned po něm pokračovali jeho krajané Francis International Airport. Tato skupina má dosud tři vydané desky, ostatně upozorňovali jsme na ni už ve Fest-namte se a není to tak dávno, co se u nás ukázala živě (mimo jiné, na Valašském Špalíčku). Její vystoupení patřilo hudebně k tomu nejlepšímu na této stage, ale propojení s posluchači mohlo fungovat lépe. Publikum, které se na tuto kapelu dostavilo, bylo trochu řidší. Snad to mohlo být způsobeno tím, že ve stejném čase již vypukl program na hlavní stage, kde hráli Royal Republic, ale nemohla jsem se ubránit myšlence (i po koncertech dalších kapel ten den), že velkým lákadlem je už jen samotný fakt, když skupina pochází z Velké Británie. Přitom Francis International Airport z ostrovní scény očividně velmi výrazně čerpají.
Tuto domněnku mi potvrdila návštěvnost dalšího koncertu, kdy se pódia zmocnili britští Youthkills. Je pravda, že o živelné hraní v jejich případě nebyla nouze, ale přesto mě jejich písně, které působily trochu jako fúze Hurts a Simple Minds, zase tolik nechytly za srdce. O fanoušky však měla tato kapela postaráno a v hangáru bylo plno. Ještě větší povyk způsobili opět britští Catfish and the Bottlemen, ti si to však naprosto zasloužili (jednu z jejich skladeb jsme vám také představovali v Songu dne).
Catfish and the Bottlemen, Rock For People 2013foto: Radek BrázdilPokud mám vypíchnout konkrétní jména ze Showcase Stage RFP, která míří opravdu vysoko, a mohli bychom o nich za nějakou dobu ještě slyšet s mnohem větší ozvěnou, pak jsou to Only Real (o nichž jsme psali v prvním díle) a právě Catfish and the Bottlemen. V naší krátké facebookové zprávě z festivalu jsme už zmínili, že publikum si od této kapely velmi hlasitě žádalo ještě jednu píseň, ale k přídavku bohužel nedošlo, protože účinkujících je mnoho a harmonogram musí všichni (až na Joshe Hommea) dodržovat.
Nižší návštěvnost postihla dánské duo Rangleklods, které se tím ale nenechalo ani trochu vyvést z míry, a do vystoupení dávalo vše. Jejich experimentování se zvuky a radost z hraní musela zapůsobit na každého, kdo prošel byť náhodou kolem. Čím více se blížil večer, tím více se scéna, dosud z velké části věnovaná indie rocku, měnila na taneční klub. Co začali Rangleklods, s tím pokračovali Say Yes Dog z Lucemburska, jen s trochu popovější a zpěvnější elektronikou. A přišlo si je poslechnout docela dost lidí, i přesto, že závěrem jejich vystoupení už na hlavní otevřené stage začali řádit The Parov Stelar Band.
The Parov Stelar Band, Rock For People 2013foto: Radek BrázdilPojďme tedy k headlinerům středečního večera. Na Staropramen stage bořili stan Papa Roach a později Billy Talent, na venkovním pódiu již zmínění The Parov Stelar Band. Elektroswing rakouského producenta Parov Stelara přilákal obrovský dav, který možná po dni plném tvrdé kytarové muziky a dalším horkém odpoledni zatoužil po tanečním večeru. A jejich zpěvačka Cleo Panther s ním uměla skvěle pracovat, z velké části právě díky ní neměl koncert slabé místo, pokud vás tedy tento žánr baví. (ZM)
Američtí rockeři Papa Roach přivezli na Rock for People svou novou desku The Connection, ale je třeba položit si ruku na srdce a přiznat, že valná většina osazenstva se těšila především na hity jako Getting Away With Murder, Scars nebo Last Resort. Sama kapela si toho byla zřejmě dobře vědoma, a tak z nové nahrávky nabídla pouze dvě skladby, a to úvodní Still Swingin a pecku Burn, která navíc byla značně poznamenána technickými problémy. Je poněkud na pováženou, že už se jednalo o druhý problém se zvukem, spolu s komplikacemi při setu Bloc Party, který postihl techniku Staropramen Stage. Navíc při vystoupení Papa Roach znatelně zbrzdil skvěle rozjetý koncert. Pánové se sice snažili, ale bohužel euforii, která panovala před těmito nedostatky, se jim už dohnat nepodařilo.
Papa Roach, Rock For People 2013foto: Matěj HošekZa headlinera středečního dne byla proklamována kanadská partička Billy Talent sdružená okolo zpěváka Bena Kowalewicze. Ta k nám přijela představit svou novinku Dead Silence z podzimu minulého roku, která se nijak zásadně neliší od svých předchůdců. Stejná situace jako s jejich deskami nastává také s jejich koncerty. Samozřejmě energii a nadšení pro věc těmto Kanaďanům nelze upřít, ale o rozmanitosti skladeb se rozhodně mluvit nedá, a tak pokud nemáte přelouskána jejich alba i pozpátku, nepoznáte rozdíl mezi konkrétními skladbami. Jednotlivé kousky se vám postupem času začnou slévat dohromady a vy si z jejich koncertu odnesete v hlavě pouze hity Red Flag, Surrender nebo Fallen Leaves. Samozřejmě pro část festivalového publika, které přišlo na tyto skladby, to bylo dostačující uspokojení. Otázkou však je, zda to není na headlinera poněkud málo a jak dlouho bude trvat, než se tento kolovrátek omrzí. (MH)
Billy Talent, Rock For People 2013foto: Radek BrázdilTřetí den Rock For People byl žánrově nejvíce rozmanitý, což se projevilo jak na Showcase Stage, tak na hlavních pódiích. V hangáru zahajovali němečtí Blackout Problems, kterým patří tábornická medaile za největší show mladé kapely. Jejich koncert v závěru připomínal školní tělocvičnu, kde se hraje na rybičky a rybáře. I když samotné jejich skladby nejsou příliš obsažné, na první poslech to byla dobrá zábava. Rock'n'rollová halekačka v podobě dánských Dance With Dirt navázala na rozjařenou atmosféru, ale to už se rozproudily taneční rytmy i na hlavní stagi. Ve stanu se úvodního koncertu ujali švédští hippiesáci Friska Viljor. Možná byste si i chvilku připadali jako na Woodstocku, ale zde se projevil problém, který jsem popisovala v předchozím díle. Bohužel, pokud jste si chtěli takovou kapelu užít a válet se u ní na trávníku, zvuk na mnoha místech této stage vám kazil náladu. (ZM)
Pokud máte rádi britskou partu Your Demise a jejich ohlášený konec vám přidělal vrásky na čele, tak nezoufejte. Troufám si totiž tvrdit, že místo, které si vybojovali, brzy budou okupovat jiní Angličané, a to Heart In Hand. Na letošním ročníku Rock for People si odbyli svou premiéru a nutno podotknout, že ve velkém stylu. Slušně zaplněnou Youtube Stage dostali od prvních tónů do varu. Typický ostrovní hardcore, na který jsme v poslední době zvyklí, předvedli s velkým přehledem. Pohyb po pódiu a nasazení zpěváka Charlieho Holmese právě nejvíce evokovalo Eda McRaea z Your Demise. (MH)
Foals, Rock For People 2013foto: Matěj HošekFoals na hlavní otevřené stage, to byl jeden z vrcholných momentů Rock For People, na kterém se podílelo několik faktorů - byl to pravý festivalový open air koncert s výborným zvukem a kapelou, která u nás už získala dostatek příznivců, což vytvářelo přátelské prostředí tvořené lidmi, kteří mají tu skupinku osob na scéně a zvuky, co vyluzují, opravdu rádi. Zpěvák Yannis Philippakis navzdory svojí drobné postavě se davu vůbec nebál a bez obav vyrazil mezi publikum i s kytarou (jak se o necelé dvě hodiny později toto mírumilovné publikum proměnilo, o tom se ještě zmíníme). Foals nenechali fanoušky dlouho čekat na svůj nejznámější hit Spanish Sahara a samozřejmě představili svou poslední desku Holy Fire.
Poté následoval koncert Karla Gotta, přičemž náš tým se již připravoval na jedno z nejočekávanějších vystoupení letošního ročníku. Věříme však, že o show českého krále popu jste se již dozvěděli vše potřebné z mnoha jiných kanálů. My se nyní pokusíme pozornost přesunout ke kapele, která má v sobě také něco královského, i když je to navzdory jejich hudbě a přístupu, v ženském rodu. (ZM)
Karel Gott, Rock For People 2013foto: Matěj HošekQueens of the Stone Age na Rock For People
Celých osm let se čekalo na návrat královen. Po zrušeném koncertu před dvěma lety („myslím, že to bylo kvůli tomu, že jsem zrovna měl dítě, tedy ne já osobně samozřejmě“ – vysvětlení Joshe Hommea k této události, pozn. ZM), se však české publikum dočkalo a Queens of the Stone Age dorazili v pozici headlinera do Hradce Králové. Nepřijeli však přehrát jen notoricky známé skladby No One Knows nebo Go With The Flow, ale především představit výtečnou desku ...Like Clockwork z letošního roku. Seskupení kolem Joshe Hommea doplněné nově na postu bubeníka o Jona Theodora z The Mars Volta odstartovalo koncert skladbou You Think I Ain't Worth a Dollar, but I Feel Like a Millionaire, kterou hned následovala překvapivě skladba No One Knows. Je vidět, že si kapela uvědomila důležitost pódiové prezentace, a tak oproti předcházejícím rokům s sebou na turné vozí led obrazovku, která se postarala nejen o působivé intro, ale také o promítání animovaných sekvencí, zvláště ke skladbám z posledního alba. To vše dohromady dodávalo koncertu výbornou atmosféru.
Queens of the Stone Age, Rock For People 2013foto: Matěj HošekOsobně jsem poněkud zatrnul, když pár metrů od Hommea přistál kelímek s pivem. Ten, kdo sleduje kariéru Queens of the Stone Age, ví, že v takových případech si frontman servítky nebere a je schopen nechat dotyčného házenkáře vyhodit, což by bylo jedině dobře, ale atmosféře koncertu by to značně uškodilo. Naštěstí si tohoto jednání nikdo z kapely nevšiml a koncert plynul v nastoleném tempu dále. Zmiňovat genialitu muzikantů na jevišti by bylo nošení dříví do lesa. Musím ovšem upozornit především na zvuk baskytary Michaela Shumana, který nekompromisně hnal celou mašinu Queens of the Stone Age kupředu, což musel být v kombinaci s kvalitním ozvučením učiněný ráj pro uši každého hudebního fanouška. Kapela se rozloučila s českým publikem vypalovačkou A Song for the Dead, která ani nemusela zaznít, jelikož už docházelo k přetahování vymezeného času. Kdo by se však odvážil vyhnat Joshe Hommea z pódia? Queens of the Stone Age předvedli na 19. ročníku festivalu Rock for People doslova famózní show, která nejenže patřila k tomu nejlepšímu v letošním roce, ale troufám si tvrdit i k tomu nejlepšímu v historii tohoto festivalu. Nezbývá nám než doufat, že si k nám toto uskupení skvělých muzikantů najde cestu dříve než po dalších osmi letech. (MH)
Queens of the Stone Age slibovali pořádnou koncertní salvu, kterou mínili bez milosti napálit do publika. Jak řekli, tak udělali. Ano, dalo se očekávat, že zahrají své největší hity plus novinky a nebude mnoho času k odpočinku. Nutil je k tomu i velmi krátce vymezený čas (tento krok mi není jasný, protože sám Josh prohlásil, že se mu vůbec nechce rozjetý koncert ukončit tak brzy). I po prodloužení však kapela hrála jen něco přes hodinu. Prostor tak nutně musely dostat skladby jako No One Knows, Little Sister, Go With The Flow, Sick Sick Sick a další notoricky známé singly na střídačku s novinkami, které ale již také vešly dostatečně ve známost i díky tomu, že jich QOTSA vypouštěli většinu ještě před vydáním alba s animovanými klipy. Jít se na kapelu podívat pěkně zblízka, vyžadovalo dávku odvahy, pokud tedy nejste dvoumetrový kus chlapa, který se nemá čeho bát. A na neustálém a nekontrolovatelném pohybu rozvášněného davu pod pódiem bylo znatelné, že ještě o něco divočeji reaguje právě na starší věci, ale nebylo se zas čemu divit, když jsme na živý koncert QOTSA čekali tak dlouho. Výsledek nakonec snad ještě předčil jakákoliv očekávání.
Queens of the Stone Age, Rock For People 2013foto: Matěj HošekPrvní zahajovací skladba sice v prostoru pod pódiem nebyla téměř k rozeznání (zpěv nebyl prakticky slyšet), ale nejsem si už jistá, jestli to bylo ještě nevyladěným zvukem nebo povykem publika. To, že se Josh nenechal vyvést z míry kelímkem od piva je možná důsledkem jeho nadmíru dobré nálady, na předcházející tiskovce hýřil vtipem, dokonce si ji sám moderoval a navrhl její prodloužení (údajně poprvé v životě). Nemám nejmenší tušení, jak vypadal prostor před hlavní stage v době, kdy na ní hráli Queens of the Stone Age, což samozřejmě zepředu nebylo vůbec viditelné, ale soudě podle gest frontmana, který se na začátku koncertu rozhlédl do dálky a roztáhl ruce jako starověký panovník, pohled z pódia musel být velmi impozantní. Shrnuto a podtrženo: velmi drsné, ale moc krásné. (ZM)
Jak už bylo zmíněno, zejména Josh Homme byl v humorné náladě, ale mezi sexuálními narážkami k přítomným pánům, hrou na prezidenta USA, lehkou konverzací ve španělštině, debatě o koních a kachnách a informacemi o tom, kolik z pěti současných členů QOTSA chtělo být v dětství hasiči, padly otázky, které byste možná kapele položili také, zde jsou tedy příslušné odpovědi.
Vaše nové album ...Like Clockwork jste vydávali po částech, nakonec jste ho celé vypustili jako stream před oficiálním vydáním. Jeden fanoušek napsal na váš facebook, že na něco tak grandiózního je potřeba těch pár dní počkat a odmítl tak vlastně vaši nabídku k předčasnému poslechu. Nemyslíte, že odhalení velké části desky ještě před vydáním znamená ztrátu určitého momentu překvapení?
Josh Homme: Myslím, že právě naopak. Nahráli jsme desku a nikomu jsme nic neřekli. Vzali jsme si umělce z Liverpoolu (Boneface, pozn.red.) a strávili jsme s ním mnoho času, abychom vymysleli něco zvláštního. A doufám, že děláme to, čemu říkám boom business, plížíte se za někým a pak to najednou praskne. Desky prosáknou na internet, všechny, i ta naše, přestože je streamována. Vydali jsme skladby, které nikdy nebudou singly, s vizuály, pak jsme to udělali znovu a pokaždé to naše fanoušky překvapilo. Vypouštěli jsme různé stopy, a to je podle mě větší záhada než čekat, až to někdo rozšíří. Tohle je moderní svět, kdy si lidé vezmou, co najdou a rozdají to všem okolo, jako Robin Hood. Chtěli jsme, abychom my byli ten Robin Hood a udělali to po svém, ne po způsobu někoho jiného a to je to překvapení. A nejspíš to tak má být. Máme používat malé špinavé triky, protože to je zábavné. Je to součástí vydání desky, jak ho chceme my.
Jak došlo ke spolupráci s Eltonem Johnem?
Josh Homme: Řeknu, jak mě kontaktoval. Byl jsem doma, zrovna jsem držel svého syna a najednou zvonil telefon. Ozvalo se z něj: „Joshi, tady Elton“. Řekl jsem si: „docela dobrý Elton“. Nevěřil jsem tomu, ještě k tomu byla neděle, a on: „Ne, Joshi, tady Elton John“ a já jsem se podíval na svůj mobil a tam byla zpráva: „Elton John ti zavolá za pět minut“. Řekl, že by si chtěl zajamovat, a že se mu líbí naše hudba. A potom prohlásil, že jediná věc, která nám v kapele chybí, je skutečná královna. Přišel k nám do studia a je to úžasný klavírista, vtipný člověk a neustále poslouchá novou hudbu. Když se o něm mluví, obvykle se zapomíná, jak dobrým hráčem na piano je. Ta pasáž, kterou hraje ve Fairweather Friends je mnohem komplikovanější, než se může zdát. On se ji naučil za dvacet minut.
Chtěli jste, aby vaše deska byla jiná než ty předchozí. Když ji teď zhodnotíte, podařilo se vám to?
Troy Van Leeuwen: Myslím, že každé album, které děláme, má být jiné. A tohle není výjimkou. Vždycky nám šlo nahrávání celkem rychle, ale ne v tomto případě, takže ten proces byl složitější. Čekali jsme až do poslední minuty, než ho předvedeme na koncertě s novým bubeníkem Jonem (Theodorem, pozn. red.), od té doby jsme na turné a jsem spokojený s tím, jak to probíhá.
V čem vidíte výhodu vydání alba bez labelu?
Josh Homme: Labely mají tendenci vás nutit k tomu, abyste pokaždé natočili to samé. Přijít vždycky s tím stejným, to je jistota. A tahle jistota znamená hudební smrt.
Plánujete opět jet turné s Markem Laneganem?
Troy Van Leeuwen: Mark je součástí naší rozšířené kapely, nahrával s námi i tuto desku a je s ním vždycky sranda. Je to nejlepší zpěvák na téhle planetě.
Josh: Jo, je to jediný člověk, který může zpívat o zubní pastě, a já si chci čistit zuby. A Mark je taky jediný, kdo má volnou permanentku v naší skupině, pokud řekne: „pojďme udělat turné“, tak my odpovíme: „tak jo“.
V jednom interview jsi řekl, Joshi, že další album by mělo přijít poměrně rychle, je to pravda?
Josh Homme: Právě proto, že nám to tentokrát trvalo šest let, bychom do toho měli jít znovu. Nevím kdy, ale i když to bude rychle, nikdy neřeknu, kdy přesně, ten moment překvapení je součástí procesu. Nechat lidi zapomenout na to, co je běžné. (ZM, přepis z tiskové konference)
Reportáž zakončujeme vystoupením Klaxons, kteří jsou u nás dost známí na to, aby se jim dostalo vřelého přijetí a jejich set měl úlohu solidní afterparty po Queens of the Stone Age. S jejich fúzí kytar a elektroniky se pomalu přešlo hlouběji do noci, kdy už hlavní pódia patřila ryze tanečním projektům, jako byli Modestep a Borgore. Poslední den festivalu pak ovládly české a slovenské kapely a nutno dodat, že publikum se od prvního do posledního dne řádně obměnilo. Ale takto se festival vyprofiloval, jako multižánrový, a se zcela odlišnými cílovými skupinami návštěvníků, fluktuace tedy byla dost přirozeným jevem. (ZM)
Rock for People, Hradec Králové - Festival Park, 2.-5. 7. 13
Rock For People 2013foto: Matěj HošekNa Rock for People jsem letos zamířil už popáté, takže je na čase trochu rozebrat, kam se tento festival za těch pět let posunul. Troufám si říct, že poměrně razantně směrem kupředu. Rád bych se trochu zamyslel nad rolí účinkujících českých kapel. Pro porovnání si lze do rukou vzít harmonogramy jednotlivých ročníků. V předešlých letech bylo možné vidět na hlavních podiích ve večerních hodinách především české kapely doplněné o pár zahraničních jmen. Postupem času zahraniční interpreti vytlačili české zástupce. Pokud se však festival chce dostat do povědomí jako evropský hudební stánek, je toto nezbytné. Tím ovšem nechci říkat, že české kapely na Rock for People nepatří, ale je nezbytné klást důraz právě na zajímavé zahraniční interprety.
Pořadatelé to letos vyřešili šalamounsky a vyhradili pro domácí interprety samostatný den, což vidím jako velmi dobré řešení. I když může mít člověk na interprety typu Kabát nebo Kryštof jakýkoliv názor, tak jim nelze upřít, že přitáhnou větší množství lidí, než většina zahraničních kapel a dost možná právě díky nim si festival může dovolit přivézt formace, které by svou návštěvností jen těžko vydělali na provoz festivalu. Občas se cítím až trapně, když vidím, jak se kapela, která v zahraničí hraje pro tisícové davy, snaží na Rock for People pouze pro pár stovek lidí. V těchto případech mě vždycky napadá otázka, kde že jsou ti návštěvníci, kteří volají po kvalitních zahraničních kapelách a zrušení všeho českého?
Abych tedy shrnul tento rádoby problém. Nenadávejme na české interprety, protože z valné většiny jsou to právě oni, kteří přitáhnou fanoušky, jejichž utracené peníze umožní dovézt také kvalitní kapely ze zahraničí. Z těchto důvodů tedy vítám samostatný český den a doufám, že podobně budou pořadatelé pokračovat i v budoucnosti, jelikož za jiných podmínek festival podobných rozměrů v České republice zřejmě dělat nelze. Samozřejmě je tu ještě druhá varianta, a to ta, že lidé začnou ve větší míře sami aktivně vyhledávat hudbu, kterou nezaslechnou v českých radiích a festival nebudou brát pouze jako příležitost k opití se do bezvědomí a budou tak schopni ocenit i kapely, které jim nejsou servírovány doslova až pod nos. To se mi však nejeví jako moc reálné.
