Rozervanost víkendu i velké emotivní zážitky - Colours of Ostrava (2.díl)

Colours of Ostrava 2014: reportáž (1. díl) | reportáž (2. díl) | fotogalerie (1. díl) | fotogalerie (2. díl)

Kde jsme skončili v minulém díle, tam navazujeme a přinášíme vám druhou část reportáže z Colours of Ostrava. Sobota se opticky zdála být nejnavštěvovanějším dnem. Těžko říct, zdali to bylo tím, že večer patřil Robertu Plantovi nebo povahou dne uprostřed víkendu. V každém případě také druhé dva dny festivalu nabízely dost i mimo prostor hlavní stage.

Přes malá pódia a ozvěny z Islandu...

Ambient ve slovech je možný. Sugestivní performancí své vesmírně-meditativní poezie to dokázal Básník Ticho, první vlaštovka solitérní vlny, která otevřela druhý den na poetické scéně. Přijel také Jaromír Typlt, náznakový surrealista, manýrista, básník „hledač“, který přečetl svůj Zlomek B101, rozmluvu s mentálně zaostalým mužem, jemuž umřela matka. A Jaroslav Erik Frič, významná postava undergroundu, jež zastřeným, zmítajícím se hlasem nabídla novou skladbu Hořící berdej.

Do jisté míry solitérní poetiku slov má i Prodavač. Střídmost výrazu, koncept „malých rájů“, dospělý adolescent, adolescentní dospělý. Introvertní elektropopová sonda s osmdesátkovými obrysy, která dělá z malých pódií velká, naživo sice uvařila neosmdesátkovou techniku, přesto bavila mnohem více než na desce.

Malé pódium ve velké přetavil také Chet Faker, neprávem utajený headliner, rumcajs od protinožců, fenomén, jenž soul obalil do downtempové elektronické změti syntezátorů a všude, kde se hne, nechává zástupy nových nadšených fanoušků. Colours nevyjímaje. Retro moderního střihu sice během vytyčené hodinky lehce zabředlo a začalo splývat, očividně však buď jen mně, nebo to nikomu nevadilo. Ovace nesmírné, ovoce sklizené, laptop folk letos na Colours táhl. Woon však lepší Fakera.

Schovat se před ubíjejícím vedrem a prožít absolutní vrchol letošního ročníku, jeden z životních koncertů. To vše v sobě obnášel v Gongu rychle vyprodaný islandský skladatel Ólafur Arnalds. Hra s diváky na úvod, nahrání jejich táhlého zpěvu do samplu užitého v úvodní skladbě, a pak už jen hodinové pohroužení, zastavení času. Za zavřenými víčky bylo publikum zaraženo hluboko v sedadlech, ale zároveň se vznášelo vysoko nad nimi, roztříštěno v atomy se protkávalo s abstraktní projekcí z bodových světel. Arnalds představil všechny své skladatelské etapy. Komorní harmonie klavíru a smyčcového kvarteta z Eulogy for Evolution, charakteristické propojení klasiky, ambientní minimalistické elektroniky a podprahových beatů ze studiové dvojky a také skladby s hostujícím zpěvákem Arnórem Danem, příznačné pro poslední nahrávku For Now I Am Winter. Sotva dozněla poslední vibrace závěrečné Near Light, přítomní spontánně vystřelili a aplaudovali ve stoje. Niterná euforie se drala ven. Nejvíc by se hodilo někam zavřít, schovat přede vším a vstřebávat. Žel jinde už půl hodiny hraje John Grant, a tak nastává první a poslední klasický festivalový sport letošních „Barev“ – přebíhání.

Johna Granta zachycuji v nejlepším, v rozpuku, krátce poté, co odehrál všechny své depešácky synthpopové melodie a dospěl k závěrečným, písničkářsky uhlazeným, textově ironicky drsným skladbám. Američan z Islandu, o jehož těžké životní zkoušce se již napsalo mnoho, přes své hromotluctví nabízenou upřímnost nikterak nedrobil a v ucelené formě ji dovedl až do silného osobního manifestu Queen of Denmark.

...až do temnoty večera

Sobotní den na Colours vůbec vydal za celou čtyřdenní dramaturgickou omrzelost. Vše vyvrcholilo omamným setem Darkside, projektu elektronického přízraku Nicolase Jaara a kytaristy Dava Harringtona. Ukrytí v konstantním dýmu, v problikávání stroboskopických světel, ukazujíce pouze siluety svých postav z profilu, rozjeli hodinku hypnotických tanečků, při níž topili pinkfloydovské kytarové plochy do Jaarovy specifické elektronické magie, koexistence techna, house a ambientu. Darkside, jak známo, propadají naživo často neřízené improvizaci a hlavní motivy studiových verzí svých písní předkládají jen ve střípcích. Tentokrát však víc než jen partikulárně naznačovali, a nahrávky tak šly rozpoznat bez větších obtíží. Přesto fakt, že jim na celých šedesát minut stačilo pět skladeb, dokazuje, že se typickému jamování neubránili. (TF)

Znění z britských i irských ostrovů, od Moravy na východ a jih až na sever Afriky

Víkendová stezka po vybraných zástupcích world music postupně ubíhala směrem k elektronickému experimentu, blues rockovým nářezům a domácí tradici.

Písně jako hlavní hudební materiál, ale i odrazový můstek pro subtilní experimenty s elektronikou představilo ostrovní duo: zpěvák Iarla Ó Lionáird a multiinstrumentalista, skladatel Leo Abrahams. Písně v irštině, ať už pocházející ze sbírek tradiční nebo autorské hudby, byly Ó Lionáirdem interpretovány s velikou dávkou preciznosti, Sean nós projevu nevyjímaje. Oba interpreti se sešli na společné cestě elektroniky a ambientu, a tak vznikala nádherná hudba posouvající běžné písničkové aranže k novějšímu pojetí, které bylo plné autonomních instrumentálních či generovaných zvuků rozšiřujících kompozice, při zachování lyričnosti a nálad jednotlivých písní. (ale: Instalace umístěná v Gongu místy rušila koncert. Nešlo o ojedinělý případ!)

Na svém večerním vystoupení měli Robert Plant a Sensational Space Shifters více energie než návštěvníci po parné sobotě, neboť většina z nich (i redakce) si velkolepý koncert užívala vsedě. Z projevu souboru byl cítit velmi příjemný entuziasmus a z ukázek alba chystaného na září šlo poznat, že se skupina kreativně orientuje tím správným směrem. Jestli se o Dylanovi psalo, že má na svém tour skvělou formu, tak o Plantovi to platí dvojnásob. Vydat se víceméně na sólovou dráhu bylo to nejlepší rozhodnutí, stejně tak jako obohatit rock a blues zvukem severní Afriky.

V neděli si velkou pozornost zasloužila česká kapela Bezobratři, která se představila i v showcase části konference Czech Music Crossroads. V současné době u nás není lepší zástupce středo- a východoevropské world music. Je mimochodem důležité mít na festivalu světového formátu jako je Colours of Ostrava reprezentanty něčeho nám tak blízkého. Bezobratři předvedli autentický lidový projev s nebanální invencí a vynikajícími instrumentálními doprovody.

Zatímco na hlavní stagi hráli The National, orchestr byl schovaný v Gongu. Skotská formace Hidden Orchestra se vyznačovala svérázným přístupem k elektronické hudbě. Důkazem toho bylo obsazení dvou hráčů na bicí soupravu, kteří udržovali spíše svižnější tempa a dodávali tak elektronicko-jazzovému rozjímání protichůdnější tvrdší zvuk. Hráčka na klávesy a housle by bohužel udělala lépe, kdyby elektronickou verzi svého nástroje vyměnila za akustickou. Jen stěží lze najít člověka, který by oceňoval zvuk elektronických houslí před tím klasickým. Kombinace objevujících se a mizících motivů v proměnlivých kompozicích se velmi líbila. (AS)

Kdy už budou The National?

Poslední den, po nadšení z předešlého dne z programu lovím těžko, hlava podvědomě myslí a čeká na The National. Přesto se přes odpoledne bez hudby obejít nelze. Na jedné z menších scén, kterou výrazně kurátorovali Indies Scope, hrál Listolet. Stihl jsem bohužel jen pár písní, i tak nabyté úsměvy a hitová folktronica osobitých, dospěle-pohádkových textů hravě vyhladily zamračenou vrásku mezi očima.

To, že je Gong uhrančivý prostor, v němž člověk sbírá nejpamátnější vzpomínky z posledních tří ročníků Colours, se potvrdilo i s velšskými 9Bach. Publikum se zde vždy mění v tak nezvykle koncentrované, vděčně absorbující těleso, že vytváří neuchopitelnou, těžko popsatelnou atmosféru, z níž se nechce pryč. Až se mi na mysl dere představa, že by nebylo od věci oprášit zimní Colours of Ostrava a v Gongu zavést jakousi obdobu krakovského Sacrum Profanum.

Ale zpět k 9Bach. Jednomu z nejvýraznějších exportů velšské muziky a velšského jazyka. Magickým jazykem zpívaný indie folk, využívající podle potřeby také naléhavosti rockových partů či elektroniky, stojí především na moderním uchopení tradičních lidových a mytologických písní. Mění jejich hudební náladu, mnohdy samotné melodie, aktualizací hledá stálé pravdy folklórních archetypů. Naživo dokázala šestice okolo zpěvačky Lisy Jen vytvořit pohlcující meditační auru, která i přes svou instantnost dovedla umně propojit temnotu s čarokrásnou vzletností.

A pak už přišli na řadu The National. Významná sychravá kytarovka z Brooklynu, syrová melancholie, posmutnělé vibrace barytonu Matta Berningera. První a poslední headliner na hlavním pódiu, na kterého jsem se skutečně těšil. Opravdové pohlcení si však dalo na čas a za krk sedlo až téměř ke konci. Spílání zvuku je omílaným klišé, ale zde v počátcích skutečně vadilo. Stejně tak The National vytyčený čas, neboť za světla, kdy se slunce sotva jalo zapadat, se střípky běsů a kytarové zasmušilosti bez příkras vstřebávaly obtížně.

Frontman Matt Berninger se prokázal být tím rozervancem, za kterého ho má člověk již z poslechu desek. Celý v černém při spílání vnitřním démonům propadal beznaději, kroutil se a proplétal s mikrofonem, v mezihrách nervózně pochodoval po pódiu zády k publiku a lamentoval pažemi, popíjel z lahve vína a následně s ní zuřivě házel o zem, k zemi mnohokrát mrštil i mikrofon. Šel na dřeň, společně se silnými písněmi, které byly naživo špinavější, drsnější.

Přes půlku koncertu na vše sice člověk hleděl s úžasem, ale vše jako by se odehrávalo daleko od něj. Divadlo, jehož není součástí. Teprve se Slow Show se show stala zběsilou i pro něj. Byl vtažen do děje. The National zvyšují kadenci a intenzitu, Matt Berninger se blíží publiku a to se blíží jemu – tělem i duší. Graceless, Abel, Fake Empire a Mr. November – skladba, na níž se znalí těšili nejvíce. Je totiž zavedeným pravidlem, že během ní se Berninger vrhá do davu. A skutečně se tak děje. Zarostlá, utrápená tvář se ztrácí v mase těl, bloudí v ní a postupné nasávání euforie ji nutí do nevídaného, nepatrného úsměvu. Navíc je v davu pevně uvězněna, nechce se jí ven, takže pro přídavek plánovaná Terrible Love zaznívá hned vzápětí. Teprve pak se Berninger vrací zpět. Mává. Všechno končí a tělem se po původních rozporuplnostech rozlévá satisfakce. (TF)

Kdo byl vlastně v neděli největší hvězdou? - střípky z davu

Na tuhle otázku není snadné odpovědět, protože možná odpověď nepotěší. Mattu Berningerovi se mezi diváky v Ostravě běhalo jednoduše, dav před pódiem byl totiž na headlinera posledního dne, který už má za sebou nějaký ten zářez, celkem prořídlý. O to smutnější byl pohled na davy proudící z koncertu Chinaski během prvních dvou skladeb The National, snad někam k MHD nebo za nočním životem města. „Tohle je živoucí hudební zkáza...“, poznamenal můj doprovod a nelze nesouhlasit. The National mohli přidat trochu své pověstné naléhavosti a přece jen zahrát více z jejich zásadní desky The Alligator, přesto pozornost neusínala a každá píseň svou duší říkala „zastav se a poslouchej“. Zajímavé byly střípky rozhovorů neznámých lidí, které jsem zaslechla, když jsem se vracela lokální dopravou k místu svého ležení. „Sáhli jsme si na zpěváka The National!,“ těšili se teenageři v tramvaji, aby jeden z jejich kamarádů vzápětí položil dotaz: „Víte vůbec, jak se jmenuje?“. Podobně výmluvný byl náhodný komentář návštěvníka sdělujícího své dojmy na tramvajové zastávce, které se týkaly poslední hvězdy večera, Johna Newmana. „Tolik energie a tak zbytečné, ten kluk má úžasný hlas, ale ty písničky jsou naprosto prázdné.“ Snažila jsem se, jak jsem mohla, ale trefnější zhodnocení Newmanova koncertu mě nenapadlo. Jako vystupující, který celý festival zakončoval, se John Newman ujal tohoto úkolu se ctí, ale co naplat, jeho hity jsou klasickými rádiovými rychlokvaškami, na které asi za dva roky těžko budeme vzpomínat jako na zapamatovatelné písně konkrétního roku. (ZM)

Co říci závěrem? Tři pohledy, tři poslední slova

The National obstáli. Zato Colours úplně přesvědčivě nikoliv. Oklikou se můžeme vrátit na začátek, ten totiž může být úvodem i konečným bilancováním. Pravda, po loňských Sigur Rós jsem i letos okusil nezapomenutelné hudební prožitky. Avšak přítomnost jistých votvírákových kapel a dalších ne úplně přesvědčivých dramaturgických tahů člověka, který na festival jezdí skutečně za hudbou a který se chce s filozofií festivalu ztotožnit, nahlodává. Proč to na Slovensku a v Polsku jde a u nás nikoliv? Proč se Colours řítí do náruče Rock for People? Skutečně bychom nebyli schopni přijít na festival v hojném počtu, kdyby nám na něm nezahráli Chinaski (mimojiné „předskokani“ The National) či Horkýže Slíže? A hlavně – má vůbec cenu se nad tím vším čertit, když se stejně nic nezmění? (TF)

Ano, Colours letos byly trochu moc kočkopes. Na druhou stranu dokážu pochopit dva možné důvody, proč tomu tak bylo. Zaprvé, zkoušet nové, ale postavit na tom celý program? Co vlastně znamená přivézt do města jako je Ostrava třeba MGMT (a to už vůbec nemluvíme o u nás méně známých zástupcích nové psychedelie)? To asi nezjistíme, dokud to nezkusíme. Dost těžko se bude pořadatelům shromažďovat na jedno místo v jednom čase kapely podle ideální představy, když vyjednávání jejich účasti není nic snadného a často trvá roky nějakého konkrétního umělce potvrdit.

Zadruhé, snaha zaujmout co nejširší publikum, které by snad mohlo náhodou zakopnout i o zajímavější hudbu? O tohle se v loňském ročníku pokusil zmíněný Rock For People a vznikl z toho sice kočkopes největší, ale zpětně obdivuji, jak se pořadatelům podařilo žánrově spřízněné kapely zorganizovat do jednoho dne a nakonec ani návštěvník vícedenní neodcházel s pocitem nenaplnění. V Ostravě jsem občas trochu vyčkávala a hledala koncerty, které by stály za návštěvu, jít ze setu Darkside rovnou na Bastille zanechalo ve mně jistou rozervanost. Věřím však, že dramaturgie je trochu dána i okolnostmi a to, že Ostrava se snaží přitáhnout mladší generaci a publikum, co alternativou zrovna nežije, celkově beru jako pozitivní fakt. Třeba si tohle publikum samo začne žádat neohrané a vnitřně bohaté, jen to chce svůj čas. Pak snad bude méně prvoplánového i bez strachu z nižší návštěvnosti. A pak snad bude dramaturgie u nás fungovat více tak jako v Polsku. (ZM)

Colours of Ostrava tento rok opět přinesly kvalitní hudbu i bez velkých jmen. Hodnotit program dle headlinerů letos nemělo smysl. Hudební klenoty z řad méně známých interpretů a skupin šlo po vybrané cestě docela dobře sledovat v průběhu všech dnů. Nestalo se, že by v tomto ohledu byl některý den nedostačující. Avšak silně středoproudý line-up definitivně převálcoval výskyt jazzu. Od dob NY City stage se hodně změnilo. Ke slovu se letos ve větší míře nedostala ani iberická kultura. Ale sestavený program a kuriózně i samotný areál měl tu výhodu, že se snadno dalo vyhnout věcem, se kterými se návštěvník neztotožňoval. A když náhodou prošel kolem, mohl nad tím jen mávnout rukou. (AS)

Colours of Ostrava, Ostrava - Dolní Vítkovice, 17. -20. 7. 14

Colours of Ostrava 2014: reportáž (1. díl) | reportáž (2. díl) | fotogalerie (1. díl) | fotogalerie (2. díl)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.