Oproti mojí poslední návštěvě Spectaculare se významně zmenšil sál a zvětšila projekce. Mohla jsem sedět a nechat se obklopit jak tou, tak prostorovým zvukem, který skrze čtyři reproduktory kroužil kolem nás. Hudba i vizuály se o večer zasloužily stejným dílem, kromě jmen Simona Scotta a Rafaela Antona Irisarriho si proto zaslouží zmínit i autoři projekcí Jan Nálepa a Boris Vitazek.
Nejen že se jim podařilo obě vystoupení navzájem vizuálně propojit, k hudbě nabídli příběh a citlivější prožitek. Myslím, že jsem tu o něco lépe pochopila „cageovský” přístup k hudbě, tedy že poslouchat stojí za to každý, i nehudební zvuk a stejně tak jakýkoliv zvuk, který vznikne během vystoupení v sále. Tenhle přístup mě baví v kontextu field-recordings, kterými oba skladatelé nešetří – sesbírat zvuky, které každodenně slýcháme okolo sebe, upravit je a znovu vypustit všechny společně do nového prostoru, vytvořit pomocí zvuků projekci vlastního světa, který se s každým zazvoněním spadnuté lahve nebo třeba šepotem návštěvníků sedících na vedlejší židli zároveň dotýká s tím naším.
Ve spojení Irisarriho a Borise Vitazka byl tenhle dojem navíc utvrzen tím, že i projekce pracovala s reálnými obrazy konkrétních budov v prostoru cizím tomu našemu. Říkám to, protože tyhle zvuky sálu tentokrát hodně ovlivnily můj zážitek i směr, kam se ubíraly myšlenky. Oba koncerty byly sice krátké – každý zhruba třičtvrtě hodiny, ale o to intenzivnější. Simon Scott představil své čerstvé album Soundings, které vznikalo během turné s kapelou Slowdive. Slyšíme v ní nálady, města, hotelové pokoje, ale nakonec jeho skladby spojuje harmonie a klid, které snad po nějaké době na cestách musí hledat každý. V CAMPu jsme je našli i my v hledišti, byl to takový ostrůvek uprostřed všedního dne, kde se můžu zastavit a věnovat veškerou pozornost jenom hudbě. Nahrávky nástrojů dávají zážitku punc noblesnosti orchestrů, field-recordings zase uklidňující přirozenost.
Americký multiinstrumentalista a producent Rafael Anton Irisarri se oproti tomu vydává trochu jiným směrem, dostává se do mnohem vážnějších a naléhavějších úrovní. Zatímco skladby Simona Scotta by se daly popsat jako lineární, kde nejsou zásadní rozdíly ve frekvencích tónů, Irisarriho tvorba často staví na postupné gradaci od velmi tichých pasáží po hlučné drony, ale i příliš vysoké, znepokojující tóny. Jeho nahrávky jsou spojovány s tématy konce světa i sociálních problémů a celý proces tvorby existuje v kontextu světa okolo něj.
„[V] nahrávce The Shameless Years bylo něco podvratného a v souvislosti se zvolením Trumpa se stalo, že byla vydána na mexickém labelu. Dávalo mi to smysl, protože on nesnáší Mexičany, navíc jsem spolupracoval s íránským hudebníkem Siavashem Aminim, takže se to pro tuhle nahrávku jevilo jako perfektní kombinace,” vysvětluje v nedávném rozhovoru pro Radio Wave, že každá nahrávka má své místo. Atmosféra jeho hudby je prostě tak nějak roztěkanější, někdy se zdá až mysteriózní, především doplněna o výše zmíněnou projekci. Pozdější cesta nočním autobusem domů pro mě byla jednou z nejsvětlejších kreativních chvilek poslední dobou. Spectaculare se mi tak zase postaral o neobvyklý a krásný večer.
Spectaculare 2019: Simon Scott + Rafael Anton Irisarri, Praha, CAMP – Centrum architektury a městského plánování, 20. 3. 19
