Táborské perly na břehu řeky Libor Galia

Táborské perly na břehu řeky

Horké léto. Lidi ještě v rouškách a já se kvůli omezené vlakové dopravě táhnu přes Prahu. Trochu schvácená po cestě vystoupím na známém nádraží a mířím rovnou na Cestu. Tábor, jiný svět. Projdu se kolem Jordánu a lehce oklikou to vezmu přes les. Křižíkova elektrárna je dál, tak se i podaří zabloudit a courat se kolem Lužnice, ale první koncert večera stíhám.

Přečtěte si také rozhovor Fest-view: Transforma.

Chalupski je alias Václava Chalupského, který pochází přímo z Tábora a jeho hudební podhoubí leží v klasické hudbě, což je rozpoznatelné na první poslech. Ačkoliv používá také kytaru a looper, dominantním nástrojem je pro něj piano. Cítí se s ním komfortně v intimních, komornějších skladbách, minimalistických kusech i dynamicky rozmáchlých elegiích, které rozezní celý prostor. A ten je velmi impozantní – rozlehlá budova bývalé elektrárny působí akusticky jako kostel.

Teď už ale rychle zpátky. Program a line-up velice orientační, o to více live setů však bylo alespoň možné stihnout. Black Tar Jesus jsem kvůli vzdálenostem mezi oběma lokalitami minula a ocitla jsem se přímo uprostřed zběsilého noisu v černých kápích ve sklepní stagi. Severočeská kapela Do Shaska! stvořila temný rituál, který předznamenal jednu zřetelnou hlukovou a progresivní linii letošní dramaturgie Transformy. Na tu navázali celkem plynule Lighting Glove. Ačkoliv tady hráli před dvěma lety, jen v jiném sklepě táborské Trafostanice u břehu Jordánu, nešlo o podobný nebo opakovaný set. Myslím, že jsem tohle post-raveové trio viděla živě celkem čtyřikrát a těsný studený sklep jim svědčí zdaleka nejlépe. As největším magnetem jejich live-setu je živelný, poloimprovizovaný duel Dizzcocka a Ondry Paruse, který je členem hned několika kolektivních projektů, postupně se rozvíjející a gradující, tentokrát až k jakési závěrečné euforii. Ničivý vokální projev Jana Bělíčka pak zní vzdáleně a odcizeně, což s ohledem na post-apokalyptický koncept minimálně poslední desky je nejspíš záměr. Večer uzavírám u ohniště, kde se přehrává na španělku repertoár z Já, písničky.   

Půda je letos plnější, než to bývalo. Koronavirus přinesl hlad po festivalech a živých akcích a dobré věci se taky rychle rozkřiknou. Transforma hlásila předem vyprodáno a na místě byl příliv více mimotáborských návštěvníků znát. Stejně tak se vraceli ti, co byli na festivale loni poprvé. Komunitní a celkem pankáčská akce se zázemím na Cestě ještě loni docela přístupné a otevřené se musela zprofesionalizovat, takže už to byl více festival s progresivní dramaturgií a méně návštěva pár nadšených mladých lidí, co dělají festival. Ale tahle relativně malá parta stále zvládala s přehledem i přes zaplněnou kapacitu organizovat program na čtyřech stagích s jednou externí lokalitou. Také letos Transforma nabízela sportovní vyžití, třebas půjčení paddleboardů a projížďky po Lužnici nebo tradiční alleycat.

Sobota přinesla zase pozvolný začátek, ve velmi vyhřáté stodole se museli poprat s nepříliš komfortními odpoledními časy slovenští Our Stories a těžko žánrově zařaditelná čtveřice Lebanon. Poté, co jsem je naživo viděla už vícekrát, musím potvrdit, že jde o kapelu, od které nikdy nemůžete čekat stejný koncert. To se sice říká i o jiných, ale Lebanon mají velkou výhodu ve zpěvačce, která je natolik versatilní, že dokáže zpívat rozhlehlé melodie, v nichž slyšíme blízkovýchodní inspiraci, jež se v různých lichých rytmech prolíná improvizovaným společným běsněním celé kapely a zničehonic uvolní prostor pro hardcorový řev. Tereza je doma v obou polohách a má u toho neskutečné charisma či elegantní autoritu. V tomhle vystoupení bylo vlivem horka sice trochu méně řevu a více pauz, kdo by se tomu ale divil. Čím je tato kapela ještě obdivuhodná? Jsou natolik sehraní, že jejich live set zní zcela komplexně a jako jeden celek, i když je přerušovaný.  

Další vrchol, pražské zlo, intenzita a divte se tomu, zase takový docela radostný závěr (tedy, asi záleží na vnímání). V0NT ve sklepě byli natolik o přímém zážitku, kterému výrazně přispělo i nasazení publika, že mi skoro schází slova. Řekla bych, že je to i uznáním, jehož se této kapele dostává, a to pak vynese celý koncert na úroveň, kdy už přemýšlím jen o tom, proti jakému aktuálnímu bezpráví se tady cedí pot a krev. Je to samozřejmě univerzální působení hudby, která je ale vypilovaná k dokonalosti a zvukově zcela pohltí. Vtipným dodatkem může být, že ihned po live setu v Táboře V0NT sedli do auta a rychlostí světla se přemístili do brněnského Kabinetu múz, kde hráli za čtyři hodiny na to znovu. Stodolu dále rozohnili Kurvy Češi (myslím, že to bylo přibližně v čase V0NT) a po nich Násilník. Toho si Transforma vychytala v dobré formě a s úplně čerstvým materiálem. Johnny nelpí na minulosti, a tak v určitý moment zahodí tracky, se kterými dosud vystupoval, a neuslyšíte už ani jeden. Do Tábora si přizval i svého oblíbeného kytaristu Domp De Lumpa a bylo to celé naprosto fenomenální. Násilníkovo kouzlo spočívá v tom, že s velmi jednoduchými prostředky udělá show, až se třese celá stodola a nic na tom nemění ani fakt, že už pije jenom Birelly.

A nakonec překvapení dne – slovenští The Wilderness. V určitý moment už mám dost a nechci přehlušit dosavadní zážitky dalšími a dalšími koncerty. Stíhám se ještě schladit v Jordánu, ačkoliv letos mnoho času na prázdninové vyžití mimo hlavní program ani nebylo. Transformu považuji za cyklistický festival (i když nezřídka takto jezdím i na jiné akce), ale tady je zůstat pěšákem skutečná škoda. Zaprvé, pro stíhání programu na Cestě a u Křižíkovy elektrárny opravdu nutnost (pár kol bylo k zapůjčení) a potom, Tábor prostě nabízí k trávení času příliš mnoho, aby člověk zůstal celý den na jednom místě. Navíc je tu ještě tradiční závod, který každý ročník provází po jiných zajímavých místech tohoto slavného husitského města.

O Transformě se můžeme bavit jako festivalu, který patří k těm, co nabízejí mnohem víc než jen každoroční pivko s hromadou kamarádů a známých (i když se to nevylučuje), ale zejména poznávat a odnést si vzpomínku vázanou k dané lokalitě. Zaručuje to pečlivá dramaturgie, která sází na hloubku výpovědi, hudební sehranost a viditelnou snahu vnést vnést život do místa, co má kořeny v undergroundových přístupech a točí se kolem něj mnoho tvůrčích a zajímavých lidí. A pak samozřejmě prostředí, které naprosto unikátně spojuje přírodu a historii města a svádí k jakékoliv prázdninové aktivitě. Přesto všechno ale pořád vnímám Transformu jako festival, kam se jezdí především za hudbou, a to je statut, který si z toho obrovského množství malých akcí, co u nás máme, může přiznat jen hrstka.

Transforma 2020, Tábor – Cesta a různá místa, 26.–28. 6. 2020

TAG:

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.