Zvíře vzdalo hold podzimním melancholiím

Zvíře vzdalo hold podzimním melancholiím

Na křest debutu tohoto projektu složeného z hudebníků české alternativy jsem se opravdu těšila. Přišla jsem, abych se ujistila, že nejsem sama, kdo ráda propadá nekonečnému přemítání o důležitosti existence tohoto období, které považuji za nejpodnětnější v roce. Do Akropole jsem dorazila brzy a stihla i téměř celého předskokana kapely Alberta Af Ekenstama – nijak mě ale nenadchnul. Přišla jsem si poslechnout orchestr a nebyla jsem asi naladěná na zasněného sólistu ze Švédska. Spíše jsem očima loudila po chystajících se animacích Lindy Arbanové vycházejících z kreseb Jakuba Königa (Kittchena), které byly skvělé. Kéž by více hudebních projektů dbalo na tyto drobné, byť atmosféru naprosto podtrhující detaily.

Dobrý večer. První tři písničky se Zvíře ještě skrývalo pod paprsky babího léta, pod paprsky svých vlastních myšlenek a zvuků. Tak, jak mi nahrávka přišla vlezlá a stavěná na odiv všednímu počasí posledních dnů, první tóny a melodie koncertu byly rozvážné a trochu vzdálené. Chtěla jsem porozumět, ale nevěděla jsem proč to nefunguje. Kapela loudila harmonie sama pro sebe a snažila se úctyhodně velký ensémbl přiblížit divákovi. Trochu mi to připomínalo chvíle, když si v posledních dnech léta ještě nechcete připustit, že za chvíli opravdu přijde podzim, a ani drobné náznaky vás nepřesvědčí.

A nakonec To Zvíře přišlo při skladbě Žádný město, která konečně přinesla melancholické momenty, které mám s nahrávkou spojeny. Na svých cestách Prahou. Na cestách do práce, pro pho, na vlak a ve vlaku. Největším překvapením živého koncertu pro mě rozhodně byly skladby Andulka a Maruško. Na nahrávce mě zaujaly současně zpracovanou lidovou písňovostí, ale i tak pro mě zůstávaly upozaděny za ostatními. Živě ale nabyly hudebně skvělých momentů. Marie Puttnerová byla kouzelná nevinně jemným projevem, který přešel v jam nástrojů všech přítomných. Střídání atmosfér za pomocí žánru, intenzity zpěvu s jednoduchými texty a orchestrálních nástrojů s Aid Kidovými producentskými zásahy je přesně to, kvůli čemu jsem přišla. Kittchenovská estetika semaforů, silnic a lesů doplňovala všední momenty citlivých textů a ve chvíli, kdy zazněla Černá, jsem byla někde na přelomu října a listopadu v neděli večer, vracela jsem se z vlakového nádraží a kufr jsem táhla v hromadě listů domů. Poetika Labutích šíjí a pak Zvíře jménem podzim opakující svůj motiv mě ujišťovaly, že jsem udělala dobře, když jsem si vzala šálu.

Po přídavku po křestu desky Michalem Pařízkem jsem měla dojem, že kdyby koncert trval ještě o něco déle, Podzim definitivně uchopí svoji sílu a nechá nás žadonit, aby zima nikdy nepřišla.

Zvíře jménem Podzim, Praha – Palác Akropolis, 23. 11. 17

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.