ArteIN Matyáše Dlaba

Matyáš Dlab je divadelní autor, režisér, kurátor, hudební dramaturg a pořadatel brněnských parties SoFt zaměřených na progresivní elektronickou hudbu. Jeho jméno je známé hlavně skrze působení v divadle D'epog a poslední dobou díky platformě Terén, jež rekrutovala část týmu bývalého kulturně-vzdělávacího centra PRAHA/Fórum pro architekturu a média.

Právě Terén patří mezi kulturní iniciativy, které jsou vidět i během karantény. V čase loňského letního rozvolnění realizovali zvukově-divadelní mši Za bílou velrybu (i když ne ve všech plánovaných termínech) a pokračovali v sérii jednorázových performance Nové sady.

S Matyášem jsme se bavili také o D’epogu, jeho spolupráci s Moravských podzimem či nedávném projektu, v němž se Terén zapojil do organizace speciální dramaturgické série pořádané Brno Contemporary Orchestra, v níž soubor představil skladby soudobých autorů v sedmi brněnských hotelech.  

---

Kromě loňských Black Piece  finského umělce Pasi Mäkely a Poslední večeře 2020 křesťansko-feministické skupiny RFK jste v letošním roce navázali třemi performativními událostmi od Báry Bažantové, Zuzany Janečkové a Matyáše Zemana. Každá z nich pracuje s trochu jiným tématem, představeny však byly společně. Co tyto koncepty spojuje, je tam nějaká jednotící linie?
Zmíněné tři projekty patří souborně do šestého dílu série Nové sady, pod kterou celoročně uvádíme různé jednorázové události, akce nebo performance ve snaze představovat podoby performativity v co možná nejširší rozmanitosti. V současnosti prošla východiska série určitým zatěžkávacím testem, v němž se mělo ukázat, jestli můžeme deklarovanou různorodost uměleckých přístupů, pružnost a pohotovost uplatnit i navzdory omezením, která znemožňují setkávání lidí. A tak jsme se rozhodli prozkoumat, co je vlastně možné nyní dělat a jak pokračovat v tvorbě, která nám dává smysl. Zároveň jsme se chtěli cíleně vztáhnout k realitě pandemie.

Vznikl nápad vytvořit několik menších projektů, jež budou aktuální události ne pouze reflektovat, ale pokusí se prostřednictvím vlastní realizace něco podniknout. Ideálně určitou formou přímo podpořit ohrožené skupiny společnosti nebo konkrétní komunity, na které současná situace dopadá nejcitlivěji. Barbora Bažantová autorsky vstoupila do prostředí Úřadu práce, Zuzana Janečková vytvořila živé dílo v denním stacionáři pro seniory a Matyáš Zeman spolupracoval s lidmi bez přístřeší, jimž hrozí nebo jsou přímo postiženi sociálním vyloučením. Šestý díl Nových sad jsme vymezili lokálně, což znamenalo pracovat s prostředím Brna a spolupracovat s autory na Brno vázanými. Čistě z toho důvodu, abychom něco uskutečnili v prostoru, který poznáme a spoluutváříme.

Performance je jeden z mála druhů umění, jejž lze provozovat i za současných podmínek. I to však určitě nese svá omezení. Jak moc jste se museli přizpůsobit, abyste mohli realizovat alespoň část programu?
Řekl bych, že performance na tom není ani lépe, ani hůře než jiné oblasti umění, co vyžadují setkávání lidí v čase a prostoru. Podléhá nynějším podmínkám zcela stejně, žádnou speciální výhodou nedisponuje – snad jen otevřeností výrazových prostředků a schopností vstupovat do různých médií. Pokud chtějí autoři zůstat v přímém kontaktu s publikem, mají teď možnosti přestat sdílet prostor, a tedy vstoupit do nějakých zprostředkujících médií, nebo vynalézt v současných omezeních skuliny (ideálně bezpečné).

Pod Terénem nevznikají megalomanské produkce, což nám dává alespoň malou šanci hledat alternativní termíny pro uvedení našich projektů. V minulém roce se nám i přes tu obtížnou situaci podařilo uvést pět produkcí v premiéře. Letošní program už v plánování vychází ze situace pandemie, a tak se nesnažíme termíny odsouvat, ale od počátku promýšlíme uvedení i za stávajících podmínek. Takto vznikal poslední díl Nových sad a nadcházející větší projekt, který připravujeme ve spolupráci s polským umělcem Wojtkem Ziemilskim. Jmenuje se lakonicky Sex a bude uváděn zároveň ve fyzické realitě v Domě umění města Brna a ve specifické podobě online. Východiska Terénu se opírají právě o svobodu měnit estetiky, komunikační pole a divadelní sály za veřejný prostor. Bereme proto současnou situaci i jako svým způsobem výzvu – nejen formální. Výzvu, jak nezůstat paralyzovaní a vyčkávat iluzorní návrat do starých kolejí, ale spíše to, co prožíváme, zkoušet pojmenovávat a umělecky transformovat.  

Díky možným intervencím do veřejného prostoru máte volbu mezi realitou a virtualitou. Do jaké míry je pro Terén důležité digitální prostředí?
Vytváříme zázemí pro živé umění s pozorností k performativitě. Jádrem našich projektů je většinou specifická práce s prostředím, v němž se běžně setkáváme a komunikujeme. Ta specifičnost spočívá v tom, že je toto obvyklé prostředí nějak modelováno a vzniká v něm určitá nová, proměněná realita. Pokud považujeme za běžné, že se setkáváme a komunikujeme spolu i zprostředkovaně skrze nějaká média nebo online prostředí, je pro nás logické vstupovat i do tohoto světa. Chci tím říct, že se nepovažujeme za nějakou technologickou laboratoř, necílíme naši tvorbu do digitálního prostoru jen proto, že otevírá spoustu nových možností. Vstupujeme do něj pouze v tu chvíli, pokud vzniká nějaká relevance, proč do něj vůbec směřovat.

Online nebo virtuální prostor mě zajímá v podstatě jen pokud je nahlížen jako suverénní prostředí, ne jako nějaká záplata fyzické reality. Z toho důvodu například neuvažujeme o uvádění záznamů našich živých produkcí – vznikaly pro jiné médium. Některé aktivity však mediální rozhraní přímo tematizují, nejvíce asi náš první větší projekt Insider, který na konci roku 2019 poprvé živě provedl kolektiv autorek pod vedením umělkyně Cristiny Maldonado.

Dalším aktuálním projektem Terénu je nedávná spolupráce s Brno Contemporary Orchestra. Jak vzniklo tohle spojení herectví či performance s koncerty soudobé hudby v architektonicky pozoruhodných budovách brněnských hotelů? A v čem spočívala úloha Terénu, byli jste osloveni rovnou s nápadem nebo přizváni už k tomu kreativnímu procesu vymýšlení konceptu?
Jde na prvním místě o projekt Brno Contemporary Orchestra. Dramaturg souboru Viktor Pantůček a dirigent Pavel Šnajdr připravili prostý koncept s vynikající hudební dramaturgií – sedmidílnou sérii koncertů v prázdných brněnských hotelech, jejíž realizace byla poměrně náročná. Dramaturgie projektu je výhradně BCO, úloha Terénu byla partnerská, především v technické a logistické podpoře. Byli jsme osloveni ve chvíli, kdy se rozpracovával plán realizace. Ten scénáristicky a režijně připravili Martin Svobodník, Sára Sliwková a Anna Babjárová, se kterou spolupracujeme v Terénu pravidelně. Interní členové Terénu Jonáš Garaj a Jozef Fertaľ připravili světelný design pro jednotlivé lokace.

Zmínil jsi v našem soukromém rozhovoru tvé tvůrčí zapojení v rámci Moravského podzimu. Přiblížil bys, o co tehdy šlo?
V roce 2017 jsme s Lukášem Jiřičkou spolupracovali na realizaci původního konceptu Arsenije Avraamova (1922), který byl v rámci festivalu Moravský podzim (pořádaného Filharmonií Brno) adaptován pro Pavilon A na brněnském Výstavišti. Šlo o mimořádnou jednorázovou akci – coby hlavní autoři ji připravili Andreas Ammer a F. M. Einheit. V tomto velkoformátovém díle na pomezí koncertu a akce či performance pracovali velkoryse se zvuky a reáliemi města. Do živě provedené autorské kompozice parafrázující původní Symfonii sirén zapojili celou řadu sirén a houkaček – policejních, zdravotnických a hasičských aut, civilní automobily a motorky, parní lokomotivu, děla Baterie Austerlitz, pochodovou kapelu, několik pěveckých sborů, chorály fanoušků Komety, čistící stroje z výstaviště atd. Doporučuju videozáznam na stránkách Bayrischer Rundfunk.

O dva roky později jsme s Lukášem na spolupráci s festivalem navázali už jménem Terénu. Společně jsme připravili scénickou premiéru divadelní hry Oidipus André Gida s hudbou Bohuslava Martinů, naživo provedenou pouze rozhlasem v roce 1936 a v režii Jindřicha Honzla.

Terén je dramaturgická a produkční platforma bez stálé scény a souboru. Jako první motiv takové fluidní umělecké jednotky mě asi napadne určitá svoboda a otevřený prostor nekonečných možností, kam umění zasadit a v jaké podobě. Co je výhodou volně působícího divadla?
Když jsme formulovali východiska naší činnosti, tak jsme hodně přihlíželi k dlouhodobému působení repertoárových divadel HaDivadla a Divadla Husa na provázku (spadajících stejně jako Terén pod Centrum experimentálního divadla, pozn. ed.). Nemuseli jsme nutně navazovat na praxi pravidelného souborového divadla a namísto toho jsme otevřeli náš program hodně doširoka – do jiných uměleckých polí a forem setkávání, ale i jiných přístupů tvorby. Výhodou takového konceptu je, že jsme schopni vytvářet nová spojení, ať už na estetickém poli nebo také mezi oficiální a nezávislou scénou, uměleckými organizacemi a například akademickým prostředím či neziskovým sektorem. Snažili jsme se odbourat co možná nejvíc provozní praxe, která dělá z divadla leckdy fabriku, a vytvářet profesionální zázemí projektům, které často vznikají jen díky sebezničujícímu entuziasmu tvůrců a bývají odkázány na polní podmínky či okraj zájmu veřejnosti.

Nevýhodou takové estetické diverzity – nebo opačně absence nějaké profilové trademark estetiky či úzkého pole zájmu – může být určitá nejasnost, zamlženost, obtížnější identifikace naší činnosti. Nakonec to jsme však od začátku vzkázali už vlastním názvem – vytváříme terén, do kterého je možné vstoupit, ale někdy ho může být obtížné překonat. Někde se jde do kopce, jsou tam i hrboly, jinde se propadá nebo klouže, ale třeba se tudy dostanete na místa, kde jste předtím nebyli.

Provoz Terénu rozhodně nekonečno možností neskýtá – velmi zřetelně nás limitují prostředky, kterými disponujeme, útlý tým, ale i jednoduše fakt, že působíme od podzimu 2019 a teprve nyní se asi dá říct, že jsme prošli fází vůbec zahájení činnosti. Tu spoluurčuje i další důležitá okolnost – nejsme nezávislá platforma, tvoříme program městské kultury a v tom smyslu se snažíme dostát i naplňování veřejné kulturní služby.

Jak probíhá setkávání lidí, kteří jsou součástí Terénu a praktická příprava programu?
Zestručním to na vhled do naší dramaturgie – připravujeme několik paralelních linií, jež celkem pružně i spontánně doplňujeme o různé spolupráce, v těch zastáváme roli partnerů – hostíme, zastřešujeme a podporujeme různé aktivity jako jeden z aktérů česko-slovenské kulturní infrastruktury. Během celoroční činnosti produkujeme několik vlastních projektů, na nichž spolupracujeme s tvůrci primárně ze scénického umění, ale často oslovujeme i tvůrce z jiných oblastí. Naopak profesionálním scénickým autorům otevíráme možnosti pracovat v širším poli prostředků a přístupů, než co obvykle umožňují pravidelné provozy. Věnujeme se inscenačním formátům, které se opakují v reprízách, ale se stejnou pozorností připravujeme i jednorázové akce.   

Tvůj druhý divadelní svět D'epog je naopak soubor se stabilní skupinou herců a spolupracovníků. Ve vašem posledním programu jsem si všimla, že jste spíše, než streamování inscenací, zvolili natáčení krátkých filmů, v nichž pracujete výrazně nejen s hudbou a zvukem, ale také s vizualitou. Přineslo vám to nějaké nové možnosti vyjádření, na které jste se třeba při kontaktu s živými diváky tolik nesoustředili?
V případě D'epogu je to už delší dobu, co jeho aktivita přetekla divadelní rámec. Jednak v poli scénické tvorby směrem k performance, integrování prostředků jiných uměleckých oblastí a nabourání přístupu k tvorbě vůbec – to spočívá v narušení statutu klasické režie, rozvíjení dlouhometrážních formátů atd. Paralelně došlo k „opouštění“ scénické tvorby jako takové a aktivita D'epogu začala expandovat do jiných médií.

Začali jsme se věnovat projektům, co mají například vícero výstupů – vedle živých akcí jsme se pustili i do vytváření autonomních fixovaných děl jako jsou třeba videa. Když přišla pandemie, bylo pro nás velmi přirozené navázat právě na tuto linii tvorby, ve které se vzdáváme živě sdíleného kontaktu s diváky, svým způsobem odstupujeme od díla a ztrácíme kontrolu nad jeho existencí, již naplňují diváci. Nevnímám poslední tvorbu jako nějak přelomovou, ale spíš v určité organické evoluci. Tím, že není umožněno setkávat se fyzicky, tak tato vrstva činnosti aktuálně převažuje.

Nejnovějším projektem D'epogu je Superfight (premiéra 17. února), kde jsi jako autor konceptu využil formát Slow TV. Povíš mi něco o námětu, a právě formě prezentace?
Jde o video, které jsme připravili na vyzvání Anny Chrtkové a Petra Dlouhého, kurátorů projektu Y: We Are Not Alone (Slow TV). Ten ve třech sériích představil dohromady 30 videí. Koncept díla D’epogu odpovídá na formální výzvu Slow TV v duchu estetizovaného dokumentárního záznamu jedné specifické akce. Má úderný charakter a vysvětlovat ho nebo komentovat nemá smysl. Doporučuju ke zhlédnutí spolu s dalšími díly projektu.

Před pandemií jsi byl také dramaturgem nočních parties pod názvem SOfT, které se konaly ve foyer brněnských divadel. Zaměřil ses v nich na současnou, progresivní elektronickou hudbu. Vidíš teď nějakou budoucnost těchto akcí? Sleduješ, co se děje v domácí elektronice, na českých labelech?
Já doufám, že na sérii co nejdřív navážeme. V minulém roce jsme bohužel zrušili několik už produkčně hotových událostí – vystoupení NAKED nebo showcase labelu CLAM. Budoucnost určitě vidím, ale jelikož jde o akci s už trochu početnějším publikem, celonoční a dejme tomu hodně kontaktní, znamená to pro mě celkem závazek s ohledem na bezpečnost. Takže k SOfT akcím se vrátíme až v době, kdy to bude s pandemií pod kontrolou. Současnou scénu sleduju nyní volněji, a ne s úplně komplexním záběrem. Skvělý věci vznikají stabilně okolo kolektivů Gin & Platonic, Genot Centre, LOM, Mappa, BCAA, Skupina, Wrong, Nona, Punctum aj.