Stockholm, pátek 5. března, 19:00. Je třeba dělat zážitky. Přicházím k baru jménem Copperfields (English Pub) a už z dálky vidím dodávku Årabrot, ze které členové kapely vytahují nástroje a merch. Propluji kolem a vcházím dovnitř. Přede mnou je malá místnost se třemi podlouhlými stoly uprostřed, malým pódiem v čele a barovým pultem lemujícím delší zeď. Napočítám sotva pět lidí, kteří mezi řečí popíjejí Starobrno (0,3dl – 60SEK). Napravo jsou schody, po kterých když vystoupám, objevuji ohromnou místnost plnou lidí. Klasická anglická nalejvárna, chtělo by se říct. Poslední místo, kde bych koncert Årabrot čekal.
Odhaduji, že show nezačne dříve než za hodinu, a jdu si koupit pivo v plechu do nejbližšího státem kontrolovaného obchodu s alkoholem – System Bolaget. „Tre gånger Kung tack“. Odcházím si jej vypít do parku. V tu chvíli začíná pršet a mě dochází, že je venku ukrutná zima. Rychle dopiju a vracím se do Copperfields.Kjetil Nernes stojí u stolku s merchem a dopisuje cenovky k vinylům.
The Gospel. První LP norských experimentátorů po třech letech má výmluvný název. Typicky se jedná o podivný mix žánrů, při kterém Vám nejednou na mysli vyskočí jména jako Melvins, Swans, či Kvelertak. Aby taky ne. Na nahrávce se podíleli kromě Stephena O’Malleyho (SunnO))) právě Ted Parsons ze Swans či Erlend Hjelvik z Kvelertak.
Zdravím jej a ptám se, kdy to odpálí.
Kjetil: „Zdarec, počítám, že nejdřív po půlnoci.“
Já: „Co-cože?“
Kjetil: „Nó, týpek, co to pořádá, říkal, že se tady nesmí hrát před desátou a místní předkapela má set na hodinu a půl.“
Vysvětluji mu, že spím přes AirBnb u nějakého Íránce, kterému jsem slíbil návrat v jedenáct, abych jej příliš pozdě nebudil, a že je to teda škoda, páč je asi neuvidím. Kjetil si volá produkčního baru a zkouší jej přemluvit, zda by nemohli hrát první, abych je stihnul. Bohužel neúspěšně. Zve mě na pivo a omlouvá se. Zkouším se dovolat svému hostiteli, ale nejspíše kvůli kombinaci počasí a české sim karty se mi to nedaří. Kjetil mi půjčuje svůj telefon, díky čemuž se konečně spojíme a naštěstí bez problému vykomunikujeme můj pozdní návrat „domů“.
Stockholm, 6. března, 0:30. Chvalozpěv přicházející z dálky prostupuje kouřem produkovaným vonnými tyčinkami. Letecký bombardér a piáno. Někdo sešlápne stroj na suchý led a ten ještě umocní vůni oněch vonných tyčinek. Z bílé stěny dýmu vystupuje Kjetil Nernes a nezvykle klidným a čistým zpěvem odstartuje pro mě naprosto unikátní koncertní zážitek.
Desku otevírá zlověstná, eponymní, basou poháněná skladba, jenž skvěle uvede do děje a napoví, že ani tentokrát Årabrot nevyměkli. Podobně tak následující I run pomrkává směrem k brutálnímu cynismu no wave hnutí svými repetivními kytarami a mechanickým rytmem. Nezvykle dlouhý epos Faustus pro změnu kombinuje libozvučnost a kakofonii. Dále zde najdeme industriální I Am The Sun či krátkou a údernou Darkest Day, kde se Nernes mění v šíleného kazatele na tripu. Album završuje Rebekka (Tragoedie), jež vyvolává ducha Primus a nutí posluchače přemýšlet, jestli se těch posledních čtyřicet minut opravdu stalo, nebo to byl všechno jen podivně děsivý sen způsobený špatně zvolenou dávkou anestetik.
Přes deset minut dlouhá Faustus z nového alba je dokonalým, pomalu stupňovaným otvírákem. Jsem v transu. Já a člověk, co ten koncert pořádá. Zbylých asi patnáct lidí sedících u stolů více zajímá jejich mobil.„In front of tall white stranger/ laughing with hatred/ one of our own...“ začíná další skladba v již klasičtějším Årabrot hávu (jestli něco takového vůbec existuje). Během večera postupně zazní většina nové desky, protkaná staršími „hity“.
Překvapuje mě perfektní zvuk, neskutečná forma v jaké kapela hraje, ale hlavně jejich naprostá oddanost a nadšení z hudby, bez ohledu na to, pro jaké publikum a v jakém klubu hrají. Fascinovaně sleduji Kjetila. Jeho hlasová ekvilibristika je obdivuhodná. Chvíli láskyplně hladí, hned na to ďábelsky hřmí nebo groteskně recituje over the top texty. Charisma na úrovni Michaela Giry nebo Nicka Cavea.
Z výčtu výše jmenovaných kapel a hudebních přístupů to teď možná vypadá na příliš rozmáchlý pokus o kopírování oblíbených kapel několika žánrů, ale vězte, že vše je zde podáno zcela unikátním a originálním způsobem, který umí jenom Årabrot, a z nějakého důvodu to spolu výborně drží pohromadě v jednom nesmírně funkčním celku. Nejeklektičtější a nejgrandióznější deska, kterou kdy severští lamači žánrů vydali.Norská hudební scéna zažívá v posledních letech celosvětový úspěch a její heavy odnož není vyjímkou. Naopak, s rostoucím úspěchem výše zmíněných progresivních kapel se dají očekávat nové a další přírůstky do jejích řad, nezbývá než se těšit, co budoucnost přinese.
Koncert končí a já řvu a tleskám jako u vytržení. Děkuju Kjetilovi a dáváme panáka. Produkční baru mi předává vinyl The Gospel. Prý jsem ho vyhrál. Zprvu nechápu a pak mi dochází, že na facebookovém eventu probíhalo nějaké losování. Dozvídám se, že tam byli přihlášeni čtyři lidé. Já, produkční a dva barmani. V pátek večer. Ve Stockholmu. Koncert Årabrot zdarma. V něčem trochu smutné a zároveň nepopsatelně krásné. Je třeba dělat zážitky.
