Velikonoční víkend si pro sebe, dvěma koncerty – jak v Praze, tak Brně – uzmuli norští Årabrot. Zní to skoro kacířsky vzhledem k tomu, že první, páteční koncert v Underdogs', odehráli v rámci turné s velkými Mono. Pro ty jako by neplatily fyzikální zákony a neexistoval čas ani prostor. Přinesli zážitek na hranici transu a přitom byli neuvěřitelně lidští, když skrze publikum opouštěli pódium.
Večer oběma kapelám otevřela cellistka Jo Quail. Kromě spolupráce s kapelami a vlastní sólové tvorby někde mezi symfonickým metalem a ambientem, se nestraní ani klasické hudební produkce a hraní s orchestrem. I přes velmi krátký set si získala publikum, pomocí looperu přes sebe vrstvila zvuky a nahrávky a vznikaly kompozice, které by asi nikdo z nás před koncertem violoncellu nepřisuzoval. S poslední skladbou si neodpustila trochu patetické „I don’t play this song usually...Today I feel like playing it.“
Oproti Årabrot lze vnímat instrumentální vystoupení Jo Quail i Mono více jako jeden celek. Jsou to projekty, které je třeba vidět naživo, protože do nahrávky není možné vtěsnat z poloviny takovou atmosféru, jakou si zaslouží. Årabrot, naopak, je kapela, kterou je dobré si naposlouchat a zážitek z jednotlivých skladeb prohloubit jejich živým provedením. O to víc, naskytne-li se možnost vidět je hned dvakrát za sebou, přičemž druhé vystoupení jen způsobí nutkavou potřebu vidět je brzy znovu. Mezitím, co pražský koncert působil skoro až obřadně, v brněnském Kabinetu Múz mohl být vnímán tak trochu jako návrat ke kořenům, pár let zpátky, kdy Årabrot patřili k norskému undergroundu a hráli ve slavných squatech v Oslu s dalšími lokálními kapelami. Až díky živému zážitku jsme schopní spojit si chytlavé riffy i vokály Kjetila Nernese a Karin Park s množstvím odkazů, které se v jejich hudbě nabízejí. A také tu nezaměnitelnou estetiku inspirovanou jednou z nejvýraznějších postav Jodorowského Svaté hory.
Vystoupení Mono byla na konci večera vyšetřená úctyhodná stopáž dvou hodin. Jak už jsem zmiňovala v pozvánce, nové album Nowhere Now Here spojují Mono s výpravnou hudbou Phillipa Glasse a páteční intenzivní zážitek to potvrdil – vybízel k představám připomínajícím sérii filmových esejí Godfreye Reggia v čele s Koyaanisquatsi. Koncert mohl trvat dvě hodiny nebo klidně celou noc, do klubu jako by se vměstnala historie celého lidstva – každá, i ta nejmalichernější událost. A to všechno bez hodnotících soudů, které jsme zvyklí v naší společnosti neustále vynášet. Jako by nám hudba Mono připomínala, jak malou částečkou v kontextu dění v celém vesmíru každý z nás je. Tohle poznání je stejnou měrou vzrušující a svým způsobem melancholicky krásné. Tvorba Mono se tak zdá být spíš na filozofické pojednání než na pouhou reportáž.
Přes rozdílnosti všech kapel, se podařilo Mono dát dohromady sestavu hudebníků, kteří k sobě bezvadně zapadali. Stejně tak byl dobrým rozhodnutím industriální prostor sklepního prostoru Underdogs'. Dal akci punc rebélie, podzemní mše, jíž jsme se všichni skoro sektářsky oddávali.
Mono + Årabrot + Jo Quail, Praha - Underdogs', 19. 4. 19
