V posledních několika letech se s nimi roztrhl pytel. Začala s nimi kvalitní rádia, zanedlouho se přidaly nezávislé hudební labely, krátce nato i samostatné projekty aktivních nadšenců, kteří také chtěli mít tu jednu vlastní, netradiční.
Řeč je o tzv. live sessions, hudebních dýcháncích, zachycujících muzikanty v procesu živého hraní, nejčastěji v atypické verzi či situaci, v níž by je posluchač normálně neviděl a neslyšel. Pohybují se někde na pomezí mezi studiovou nahrávkou a koncertem. Do perfekce studiového zvuku mají daleko, ale stejně tak vzdáleny jsou i klasickým živým prezentacím. Zpravidla u hudebníků ukážou jejich skutečný muzikantský cit a um, schopnost přizpůsobit se danému, neobvyklému prostředí, schopnost improvizovat a v neposlední řadě také radost z muziky samotné a lásky k ní.
Přečtěte si také: Live Sessions – hudební dýchánky živě a netradičně II.
Nepochybně se vám při zmínění škatulky live sessions vybaví ty, jež natáčí například rádia KEXP a AOL, iTunes či label 4AD, avšak v jejich stínu se nachází ještě mnoho dalších, prostředím netradičních, zpravidla pozoruhodnějších. V tomto článku vám právě některé takové sessions (čeští lingvisté by konečně mohli vymyslet přiléhavý český ekvivalent) představíme. A věříme, že to nebude článek jediný a brzy vám přineseme další díl(y), protože jak známo, podobných hudebních projektů je jako máku.
Black Cab SessionsBlack Cab Sessions – londýnská taxislužba s prominentními zákazníky
Červené telefonní budky, double-deckery, černé taxíky. Symboly Londýna, které se svým neustálým omíláním změnily v klišé bez původního půvabu, bez duše. Avšak neplatí to vždy a konečně. I s klišé se dá pracovat netradičně a znovu je probouzet k životu. I vyčpělým klišé lze dát nový genius loci.
Právě to totiž s londýnskými černými taxíky udělaly Black Cab Sessions, pravděpodobně jedna z nejznámějších hudebních live sessions, která si na svá zadní sedadla zve známé i vycházející hudební persony a další umělce již sedm let, a dočkala se i své modifikované americké šestidílné verze na stanici Channel 4 (jejímž vrcholem byla spanilá jízda londýnského černého taxíku v žlutými taxíky skrz naskrz prošpikovaném New Yorku).
Jedna jízda, jeden taxík, jedna píseň. Heslo a zároveň pevně daný formát. Řidič taxíku na začátek uvede svého „zákazníka“, a pak už se vyráží na okružní cestu londýnskými uličkami. Jednou ve dne, jindy v noci, jednou za slunce, jindy za deště, taxametr zůstává na nule. Kamera z místa spolujezdce bedlivě snímá zadní sedadlo s pozvaným hudebníkem či kapelou, čas od času zvědavě nakukuje na svět a památky za okny auta. Netradiční a akustické úpravy studiových skladeb, zápolení s očekávanými neduhy ostrých zatáček, nadskakování na zpomalovacích retardérech či vměstnávání vícečlenné kapely i s nástroji na nepříliš rozměrné sedadlo – to vše v pár minutách bezprostřednosti a úsměvů.
Svou jízdu už v Black Cab Session zažila více než stovka interpretů. Každý si nepochybně najde tu svou trošku. Nás nejvíce baví například v úvodu prezentovaná Lykke Li, doporučujeme také intimní noční jízdu s The Walkmen, krasosmutnění s Bon Iverem a The National či vtipné citoslovečné víření The Flaming Lips, kteří do svého vystoupení zapojili i samotného řidiče taxíku.
Portals MusicPortals Sessions – intimní výlety na gauč a do přírody
Portals je hudební platforma, která dává prostor k představení nezávislým, debutujícím či doposud neobjeveným umělcům. Je jakýmsi rozcestníkem, místem, kde se setkává hudební nabídka netradičního s posluchačskou poptávkou po netradičním.
Vedle recenzí a pravidelných měsíčních mixtape se Portals snaží své objevy prezentovat také prostřednictvím live sessions. Ty nespojuje jedno pevně dané místo, podobně jako tomu je třeba u Black Cab Sessions, ale především atmosféra. Atmosféra, která staví svůj účinek na křehké intimitě a umělecké scenérii.
Portals Sessions míří povětšinou dvěma směry – buď se zavírají mezi čtyřmi stěnami útulného, dřímajícího pokoje, nebo vyráží jako trampové s malým přenosným zesilovačem do lesů, kde se zašívají v ševelícím stromoví – třeba na ukrytá skaliska či mezi ruiny starého kostela.
Absolutní vrcholem dosavadních Portals Sessions je pak představení casio princezny Emily Reo. Sedíc na krajkových ubrusech v obklopení hořících svíček, s nočním městem za zády a hrajíc si s autotunem a ozvěnami v ní něžná divoženka osm minut přivírá a zrcadlí posluchačovy oči, zpomaluje svět.
Live in the LobbyLive in the Lobby – živě z foyer hostelu, kde by chtěl bydlet každý
Island je magický svět sám pro sebe. Dech beroucí mozaika izolovaných a panenských přírodních scenérií, místo, kde lidé věří v existenci skřítků tak skálopevně, že kvůli nim zamítnou stavbu dálnice, aby nenarušili jejich údajné přirozené útočiště, místo, kde člověk umí hrát na hudební nástroj ještě dříve, než se vůbec narodí. A taky místo, kde existují hostely, které pořádají zdarma koncerty tamní nezávislé scény, aby ji představily světu.
Pravda, o hudebních dýcháncích Live in the Lobby, pořádaných v Downtown Hostelu v Reykjavíku, bychom již měli mluvit v minulém čase, jelikož projekt, který probíhal v letech 2011 a 2012 a přinesl celkem 12 dílů, je dnes definitivně ukončen. Downtown Hostel si tehdy pravidelně každou středu zval jednu zajímavou, mladou, až na pár výjimek vždy islandskou kapelu, s níž následně ve svém vestibulu, hned vedle recepce, natočil dvaceti až třiceti minutové živé představení, které poté připíchl na internet.
Z koncentrované, převážně písničkářské severské melancholie stojí za pozornost záznamy se srdcebolnou Élin Ey a Myrrou Rós, nejvýrazněji pak ze série Live in the Lobby vykukují sety pianisty a ambientního neoklasika Ólafura Arnaldse a posmutnělého snílka, naturalizovaného Islanďana Low Roar.
Kdo by chtěl zoufat, že Live in the Lobby skončilo takto záhy, vězte, že k truchlení není důvodu. Ani s koncem Live in the Lobby totiž hudba z Downton Hostelu nevymizela. Každý rok na přelomu října a listopadu se totiž stává přidruženou scénou nejslavnějšího islandského festivalu Icelandic Airwaves a přináší tzv. off venue, tedy komorní a bezplatné koncerty interpretů z festivalového line-upu, kteří si svůj pobyt na Islandu zpestřují také krátkým hraním pro návštěvníky hostelu a náhodné kolemjdoucí.
Bandstand BuskingBandstand Busking – opuštěné altánky ožívají
Nejen černé taxíky nabízí v Londýně prostor pro netradiční performance hudebníků. V Londýně je taky mnoho parků. A v těch parcích mnoho altánků. Altánků opuštěných, nevyužívaných, pomalu ale jistě chátrajících. A přesně takové altánky jsou místem zaslíbeným pro Bandstand Busking.
Všechno odstartovalo před šesti lety, v březnu 2008, kdy se parta nadšenců rozhodla vnést trochu života mezi opadávající barvu a trouchnivějící dřevo zaprášených altánů ve všemožných zákoutích anglické metropole. Začala si do nich zvát zpěváky a kapely a ti se v nich jali hrát akustické verze svých písní. Odezva na zveřejňovaná videa byla veliká, proto se Bandstand Busking rozhodli svou myšlenku posunout ještě dále. Od roku 2009 s předstihem uveřejňují kdy, kde a s kým se bude konat další altánové sezení, a pod děravými střechami altánů se tak od té doby schází jak hudebníci, tak nadšení fanoušci, kteří mezi sebou spoluvytvářejí netradiční a bezprostřední kontakt. Navíc potěší i řada maličkostí, třeba psaní tracklistů křídou na dětskou tabuli.
Londýnské altánky za šest let navštívila nesčetná řádka muzikantů, tváře známé i neokoukané, solitéři i kapely. Za všechny jmenujme k ochutnání například výše nabízené brooklynské noise popové trio Vivian Girls, sluníčkové a bezstarostné vybrnkávání od Fanfarlo, experimentální písničkaření Micachu & The Shapes, šedesátkové indie Veronica Falls či v akustickém hávu zabalenou skotskou sychravost The Twilight Sad.
Sideshow AlleySideshow Alley – z melbournských patníků, z newyorských říms
Již třetím rokem si dramaturgové a tvůrci ze Sideshow Alley TV předávají štafetu na trase Melbourne–New York. Kolegové z Austrálie vybírají krásná a atmosférická místa melbournských ulic, ti z USA pak manhattanské střechy s New Yorkem a panoramaty z mrakodrapů na dlani. Na tato místa následně přivádějí především folkrockové písničkáře a skupiny a dávají jim prostor pro zahrání jedné písně. Hezky z gruntu, bez sáhodlouhého ozvučování či zkoušení.
Sideshow Alley se hlásí k přímé inspiraci královnou hudebních sessions La Blogothèque, avšak na rozdíl od ní se drží při zemi. Nelítají po celém světě ani do zdánlivě nepřístupných končin. Lpí na předem vytyčeném toposu dvou měst, jsou civilní, upřímné, nemegalomanské.
Svou troškou do mlýna již přispěli třeba folkoví velikáni současnosti Mumford & Sons, spřízněná duše Damiena Rice Lisa Hannigan, švédské sestřičky a milovnice live sessions First Aid Kit či a cappella rusalky The Nymphs. K přímému seznámení vám zde nabízíme britskou písničkářku Lauru Marling a dreampopovou střešní chvilku s brooklynskými Widowspeak.
