Nie je tomu tak dávno, čo mladí ľudia vnímali folklór ako odťažitú záležitosť, ktorá sa netýka ich životného postoja ani generácie. Hoci sa na dedinách záujem o naše ľudové tradície dedilo, niekedy aj z povinnosti, z pokolenia na pokolenie, v meste o to poväčšine nebol záujem. Keď do našich končín prenikla world music, zvýšil sa záujem o ľudové zvyky. Dnes sa post-folklórne tendencie stali dôležitým vyjadrovacím znakom slovenskej aj českej hudobnej scény.
Tam, kde je dopyt, zákonite prichádza aj všemožná ponuka. Manažéri a veľké vydavateľstvá iba striehnu, čo by ešte mohli zhodnotiť a premeniť na zisk. Potom vznikajú projekty typu Kristína a všelijaké iné možné dance folklórne hybridy. Také, ktoré iba vyberú ústredný motív z ľudovej piesni, vložia do neho automatického bubeníka, cez počítačový softvér vygenerujú aranžmány a tento celý balík zabalia do nevkusnej vizualizácie. Nevzniká nové umenie, ale produkt. Našťastie sa toho chopili mladí - kreatívni ľudia. Tendencie synkretizovať folklór do rôznych hudobných žánrov prebiehajú v Čechách aj na Slovensku. U nás momentálne ešte o čosi viac.
Za minulý rok najviac zarezonovala tvorba interpretky a skladateľky Kataríny Málikovej. K folklóru sa dostala ako mladé dievča. Obec Polomka, kde Katka vyrastala, sa dodnes pýši unikátnymi tradíciami. V izolácii, obklopená Nízkymi a Muránskou Planinou, sa tu vyvinulo unikátne nárečie, ktoré tamojší spevácky zbor interpretuje v krásnych piesňach. Máliková desať rokov pretancovala vo folklórnom súbore, no počas dospievania sa začala zaujímať aj o inú hudbu. Počas vysokoškolského štúdia kompozície si rozšírila obzory aj mimo tonálnu harmóniu. Pomohlo jej to pochopiť modálny systém, ktorý sa využíva v ľudových piesňach. Hneď úvodná pieseň Pustvopol, z rovnomerného albumu, vnáša skrz modálne využitie do kompozície väčšiu voľnosť: „Pustvopol je dosť prekomponovaný, iba akustické aranže by pokryli zhruba 150 strán partitúr, ktoré som písala po nociach. Moja študijná minulosť, akokoľvek bola ťažkopádna,” mi v tomto veľmi pomohla, zverila sa Katarína pre Denník N.
Jedným z Katkiných úmyslov bolo do piesní preniesť esenciu tajomna a mystiky z jej rodného regiónu. Urobila tak pútavo a to, čo získal čitateľ po prečítaní Švantnerovej Nevesty hôľ, teraz analogicky vníma aj hudobný poslucháč. „Vždy, keď som išla cez Telgárt a Pusté pole, bola to totálna sila. Cítim tam niečo zvláštne, starú, tajomnú históriu, silnú esenciu, niečo špeciálne. Tak som sa rozhodla ťahať celé cédečko trochu týmto netradične folklórnym, pochmúrnejším smerom a začala som tomu prispôsobovať aj koncept a skúmať zdroj. Uvedomila som si, že folklór nie je len juchtanie, ale aj drsnosť balád, pochmúrnosť,“ takto Katarína Máliková vysvetľovala koncept albumu a svoju inšpiráciu čerpajúcu z folklóru. Album, jeden z najvýraznejších debutov na slovenskej scéne za posledné roky, sa dočkal mnohých pozitívnych recenzií a na nedávnom galaprograme Radio_Head Awards 2016 získal tri ocenenia: Debut roka, World music / Folk, Album roka / Cena kritikov.
Ďalšou výraznou zástupkyňou súčasných slovenských pesničkárok je Ivana Mer. Na rozdiel od Kataríny Málikovej sa folklórom inšpiruje iba veľmi voľne. Za zaradenie do prúdu folklóru vraj môže pieseň Pachola, ktorá má v introdukcii použitý nápev z ľudovej uspávanky: „Môže ísť o potrebu, či chuť niekam zaradiť hudbu, ktorú robím. Na celom albume nie je okrem 55 sekúnd ani jedna pieseň inšpirovaná folklórom. To je presne tých 55 sekúnd, ktoré majú zrejme na svedomí zaraďovanie do folklórnej vlny. Tento zámer som nikdy pri tvorbe nemala. Takže je to pre mňa prekvapenie, ktoré ostáva záhadou. Pachoľa bola najskôr jednou z básní, odpočívajúcou na listoch obľúbeného zápisníka, ktorý mi pomáhal prekonávať dlhé chvíle v metre a autobusoch medzi Berlínom a Prahou. Pieseň je použitá aj v krátkom tanečnom filme mladej a talentovanej režisérky Andrei Sudorovej Personal Pronouns, ktorý bol ocenený na niekoľkých filmových festivaloch v zahraničí a týmto ho čitateľom odporúčam do pozornosti. Je to krásny vizuálny zážitok a skladba k obrazu veľmi pasuje. A áno, uspávanky zbožňujem, pre ich atmosféru sladkej blaženosti.“
Ivana je kozmopolitný typ človeka. Istý čas žila vo Francúzsku, Španielsku, potom v Prahe a dnes sa usadila v Bratislave. A podobne prekračuje žánrové hranice aj v hudbe, kde si vytvára vlastný svet - vlastnú mytológiu, na spôsob MAOKA či Suí Vesan. Ivana to vysvetľuje týmito slovami: „Svoju tvorbu by som nazvala mytologickým snením. Väčšina skladieb totiž vyviera z imaginatívnych snových príbehov obsahujúcich vlastnú mytológiu ako napríklad Diamond Fields, Mereus či Sandelerie.“
Moravská metropola, kde sa od prvotného osídlenia križovali prastaré národy, dodnes dýcha závanom minulosti. Tradície sa však neuchovávajú v skanzenoch, ale mladí ľudia s nimi pracujú a kreujú ich do ďalších umeleckých novotvaroch. Svoj podiel na tom má silne pulzujúca jazzová aj alternatívna scéna. Z Brna pochádza skupina Ponk a práve medzi členmi tejto nesmierne zaujímavej kapely sa rozprúdila debata, ktorú odštartovala úvaha o vzájomnom rešpekte akademikov a folkloristov. Cimbalista Eduard Tomaštík na to reagoval: „Domnívám se, že u nás je v akademickém prostředí na folklórní hudbu stále nazíráno tak trochu přes prsty. Ono se není čemu divit, protože donedávna bylo typickým znakem folklóru hráčská i teoretická neznalost hudebního řemesla. Na druhé straně to, že se folklór dnes stále více ‚profesionalizuje‘, ztrácí tím na své přirozené autenticitě a stává se jakousi výstavní konzervou, která v mnoha aspektech postrádá původní smysl. Hudebníci, kteří dnes mají co dočinění s folklórem se vlastně dělí na dvě skupiny: jedni se jím pouze inspirují, ale v zásadě se od něho do jisté míry distanují (to je i náš případ). Ti druzí se snaží zachovat jakýsi původní odkaz folklóru a snaží se tím být řekněme opravdoví. Problém je, že kontinuita původního folklóru byla již v minulosti přerušena, takže otázkou zůstává, na co vlastně navazují.“
Tejto téze kontruje huslista a vokalista Michal Krystýnek: „Nevím, jak se akademici dívají na folkloristy a naopak, ale tuším, že v tom v současné době až takový problém nebude, protože spousta ‚folklorních‘ muzikantů má akademické vzdělání a naopak. My se spíš snažíme nebýt nějak ostentativní a nestranit žádnému z těchto světů.“ Do tejto debaty vstúpil svojím postrehom aj kontrabasista Jakub Nožička: „ Folklorní a akademický svět se dle mého příliš nepotkávají. Každý z nich si žije vlastním životem a je jen málo jedinců, kteří patří tam i tam. (Někteří dokonce výhradně z existenčních důvodů.) Pro tradiční pojetí folkloru má akademická erudice někdy i destruktivní charakter. Folklor je o osobitosti. Když houslista hraje falešně, vadí to mnohem míň, než když jeho hra zkrátka ‚ nemá ksicht‘. Akademičtí hráči mohou být zaměnitelní a vzdělání také svádí k technickému předhánění se, kdo do které cifry nacpe víc šestnáctin. Naštěstí existují výjimky, které umí svého vzdělání vhodmě využít.“
Štylizovaná podoba folklóru sa dnes týka aj tzv. tradičného prostredia. Dnes už neexistuje autentická podoba ľudovej piesni. Existuje iba spätosť s daným regiónom, ktorý sa vyvíja, keďže pôvodní obyvatelia mrú a s nimi aj ich zvyky. Namiesto nich prichádzajú do súborov mladí ľudia so svojou víziou, so svojím pohľadom na folklór. Interpretácia ľudovej hudby je omnoho uvoľnenejšia než interpretácia klasickej hudby, v ktorej je kladený dôraz na historicky poučenú hru. Ak teda vzniká prezentácia ľudovej hudby v mestskom prostredí, zákonite v nej musí dochádzať aj k istej štylizácii. Záleží či vo väčšej či menšej miere. Skupina Ponk v tejto súvislosti hovoria o termíne postfolklór:
„Postfolklór je právě o tom, že nejste nijak radikálně ‚folklórní‘, ale zároveň ani folklórem nepolíbení. Termín jsme začali razit jako název směru, který hudebně vychází z tradice a osobní folkloristické zkušenosti, je tedy v tomto ohledu poučený, zároveň ale nelpí na konzervativním a pravý folklór zabíjejícím omezeném přístupu. Jednoduše řečeno – pravý folklór je ten, který žije a ne se pouze marně snaží oživovat. Právě i fakt, že velká část ‚folklórních‘ muzikantů je formálně hudebně vzdělaná, zpochybňuje představu o ‚čistém folklóru‘, který ve své době vznikal a fungoval za úplně odlišných podmínek. Postfolklor je tedy jakási tendence k novému životu v nových podmínkách, ale ještě s ne úplně zatemněným vědomím kontinuity, určitá reinkarnace,“ hovorí o tom Martin a jeho spoluhráč Jakub dodáva: „Progresivní nakládání s lidovou tradicí bylo dlouhou dobu velmi minoritním směrem. Hledali jsme adekvátní pojmenování hudby, kterou tvoříme a pojem postfolklor to zkrátka vystihl nejpřesněji. Je to něco, co navazuje na původní tradici, ale nenechá se jí omezovat. V základu vychází z tradičního folkloru, ale protože už nežijeme v izolovaném světě, kde bychom slyšeli jen hudbu, kterou dělají muzikanti z okolních vesnic, ovlivňují nás žánry a interpreti z celého světa, oproti předkům máme někteří i nějaké hudební vzdělání... to všechno způsobilo, že pro nás folklor byl nadále příliš těsný, tak tedy vznikl Postfolklor."
Štylizácia folklóru je v súčasnosti viac než len módnou vlnou. Mladí ľudia, ktorí odchádzajú do veľkých miest študovať a pracovať, sa môžu cítiť vykorenený a tento pocit im môže zahnať práve nostalgia na detstvo, prírodu, zvyky a tradície. Pocit priazne s domovským regiónom a nové prostredie vytvára inšpiráciu, ktorá vo veľkej miere obohatila našu hudobnú scénu.
