Money For Rope – Austrálie za pár korun

Money For Ropefoto: Facebook.com/Money For Rope

Money for Rope je anglický idiom, který znamená „snadno vydělané peníze“. Sladká odměna za obyčejnou cetku či nenáročnou práci. Je to však i název jedné z největších perel melbournské scény (a to si pište, že scéna tam je, jak sami Money For Rope s hrdostí říkají). Svým způsobem to jméno vystihuje lehkost a spontánnost jejich každodenní existence, což je ústřední živelná síla, která žene celou jejich tvorbu a pódiové vystupování dopředu. Vlastní inspiraci však hledejte spíše u Johnna Lennona a jeho Gimme Some Truth.

Debutové eponymní album Money For Rope nahráli v šestičlenné sestavě, které dominovali dva bubeníci, zpěvák Jules McKenzie a varhany Ricka Parnabyho. Nahrávání především naživo s dotáčkami vokálů dodalo i skladbám na desce ten naléhavý a energický feeling, kterým jsou pověstné jejich koncerty. Ale jejich živé vystoupení je stejně...prostě k nezaplacení. Garáž, která nezní jako x-tá napodobenina devadesátkového rocku, classic rocková instrumentace, která nezní jako classic rock, bílí kluci ze západní Austrálie, co se pokoušejí o soulový sound...v první řadě však neodolatelně sehraná kapela, co působí, jako by strávila dobrých pár měsíců ve zkušebně. Omyl, ve skutečnosti Money For Rope mají pouze dva stálé členy, Julese a Ricka, zatímco bubeníci se u nich střídají jako na běžícím páse. A prý taky skoro nezkouší.    

Poprvé jsem je naživo viděla hrát loni v Praze na showcaseovém festivalu Nouvelle Prague. Tehdy měli za bicími úplně někoho jiného než Erika Scerbu. Ten vystupoval na dvou letních koncertech Money For Rope u nás. Nejdříve na Rock For People, poté na Pohodě, tedy „doma“ na Slovensku, kde má předky. Slovensky ale nemluví. Tam jsme se všichni čtyři setkali a aférky s bubeníky důkladně probrali.

„Tak kolik těch bubeníků vlastně máte? V květnu na Great Escapu jsem vás viděla hrát s jiným?“, ptám se pro objasnění. Jules vysvětluje: „Musel odjet zpátky do Austrálie. Z rodinných důvodů.“ Rick začne vyprávět historii mužů za bicími: „Viděla jsi někdy film Spinal Tap (parodie o fiktivní heavymetalové kapele z roku 1984, pozn. red.)? Vystřídali snad 32 různých bubeníků za kariéru a naše kapela se tomu velmi blíží. O mnoho členů mimo bicí jsme nepřišli, ale bubeníků jsme vyzkoušeli kolem dvanácti a většinou nám vždycky zůstali dva. Ani nevíme, jak odešli, prostě zmizeli. Teď máme na turné jen jednoho, protože jsme daleko od domova a s tím mnoho nenaděláme.“

Erik, nový bubeník, je v dobré náladě a snaží se charakterizovat svou nově nabitou pozici: „Jsem trochu jako virus v této kapele. Začal jsem nenápadně a teď už se tu začínám zabydlovat.“ „Skoro to vypadá, jako když chodíte se spoustou holek a pak konečně najdete tu pravou“, napadá mě okamžitě. „Jo, to je docela přesné. Jsem už s touto kapelou ženatý. Dobrá analogie,“ usmívá se Erik. Tahle hra mě baví. „To zní jako vážný vztah, nebojíte se toho?“ Jules vypadá na první pohled jako uzavřený typ frontmana, který si nebere žádné servítky, ve skutečnosti mu ale smysl pro humor nechybí: “Už to celkem pociťuji, jak to tu ovládá. Za chvíli to bude on feat. Money For Rope.“

Nedá mi to a existence dvou bubeníků volá po dalších otázkách. „Kdo tedy rozhoduje, když jedete na turné do Evropy, který z nich s vámi pojede?“ Jules potvrzuje status quo. Přítomná trojice bude pracovat na novém albu a zpátky v Austrálii budou hrát možná s jedním, možná se dvěma bubeníky. Erik dodává: „Proto mě tato kapela baví, co se má stát, se stane.“ A co hrát s oběma zaráz? Ani to dříve nebylo na koncertech Money For Rope nezvyklé. Jules začne vážně (a jako pokaždé v tomto rozhovoru to tak vůbec nemyslí): „Samozřejmě, chtěli jsme mít všechno dvakrát, dva bubeníky, baskytaristy, kytaristy jako Justin Timberlake, ale když máš takový rozpočet jako on, tak si můžeš vzít basáků na turné třeba šest.“ „To my nemůžeme,“ dodává Rick, „když jedeš na druhý konec planety, kde tě nikdo nezná, nemůžeš si vzít dva baskytaristy.“

I tak je jejich evropské koncertní turné plné změn a neplánovaných sestav. Ptám se, jestli pořád žijí jako v době vydání debutu, kdy nevěděli, jestli vůbec další týden dostanou jídlo. „Pořád je to stejné,“ říká Rick. „Na tomto turné se stala nečekaná věc, přišli jsme o dva členy a já najednou zjistil, že jsem jediný bubeník, a musel se doučit party toho druhého“, začíná Erik historku, která končí příběhem o tom, jak museli naverbovat svého manažera na basu a skladby se společně učili v hotelových pokojích a v dodávce. Řeč přijde na koncertování na Rock For People a poté, co jim připomenu, že město, kde hráli, se jmenuje Hradec Králové, Jules povídá s patřičnou dávkou dramatu: „Celý set v sestavě s naším manažerem jsme nazkoušeli v autě až po cestě na festival.“ To je rock'n'roll.

Easy Way Out je o smrti. Ale ne o sebevraždě, to jsou dvě odlišné věci, jak zdůraznil Jules už v jednom z dřívějších rozhovorů. „Můžeme vytáhnout naše invalidní vozíky a jít do boje.“ Jejich skladby jsou charakteristické lehkostí, ale to neznamená, že v nich schází výpověď. Frontman kapely si v minulosti při havárce poranil půlku těla včetně ruky, kterou potřeboval ke hraní na kytaru, naštěstí bez následků. Některé koncerty v Austrálii pak odehrál na vozíku a Money For Rope nezrušili jediný. Tahle vytrvalost je charakteristická pro kapely, které to myslí opravdu vážně a tak namítnu: „Co když vydáte nové album a najednou budete slavní? Nebojíte se, že přijdete o vaši spontánnost?“ Jules má jasno v tom, že radši bude hrát pro menší klub než stadion s dvaceti tisíci lidmi. A debatuje se o The Clash a jejich slavné sérii sedmnácti koncertů na Times Square. „To bych udělal mnohem raději než hraní na stadionu.“ „O tom, pro kolik lidí budeme hrát, si vždycky rozhodneme sami,“ tvrdí Erik. Už poněkolikáté se konverzace samovolně rozběhne a trio rozebírá malé koncerty velkých umělců, jako je třeba Bob Dylan. Sláva je k ničemu, tak zní verdikt.

Viděla jsem je živě třikrát a každá show byla naprosto jiná. Na Pohodě jako by to vystoupení bylo šité na míru odpolednímu slunci. „Jsme spíše noční kapela, nemáme rádi světlo na pódiu, preferujeme intimitu,“ svěřuje se Jules, ale Erik přerušuje hodnocením, že koncert byl dobrý, protože se kapela s publikem docela propojila. Vlastně měli na Slovensku dalšího neplánovaného člena, když trochu opilý fanoušek pískal a zpíval improvizovaný vokál tak hlasitě, že ani nepotřeboval mikrofon a jeho přínos byl jasně zřetelný. K radosti všech to bylo do rytmu a do tóniny.

Neplánovaně, jak jinak, si vyměníme role. Najednou jsem to já, komu jsou pokládány otázky. Jules se mě ptá, jaké australské kapely znám. Na mysl přichází Tame Impala, která hrála na Pohodě hned první den. Money For Rope se na své krajany byli podívat a už od toho dne pobývali v Trenčíně, kde (snad obligátně jako mnoho kapel, které na Pohodu přijedou) navštívili místní hrad. Rick se rozpovídá o australské scéně, vlastně je těch scén hned několik rozložených kolem větších měst. Tame Impala pochází z okolí Perthu, kde funguje více psychedelických formací, tou nejlepší jsou podle něj Pond.

„A koho znáš ještě?“, ptá se Jules, který zřejmě čeká a doufá v jedinou odpověď. „Nedávno jsem viděla živě Courtney Barnett,“ odpovím. Trefa, s nadšením mi ukazuje na mobilu svou fotku s Courtney, zatímco Rick vypráví, jak tato bezprostřední holka s kytarou pracovala v baru, nejdříve hrála pro pár lidí, pak začala koncertovat po australských městech a nakonec se stala celosvětově známou. Jsou hrdí a mají být proč. S Courtney Barnett příští rok vyjíždějí na turné, hned jak natočí novou desku. S nahráváním dema začali už v létě a od září pilně pracují ve studiu doma v Melbourne. Debut prý už vyšel dávno, v roce 2012, na Spotify si ale poslechnete ještě jedno limitované album Been In The Wars, kde jsou skladby z jejich první desky vedle starších singlů. Tahle rarita vyšla v limitovaném počtu pouze na vinylu a v digitální verzi. U kapely, která je přece jen trochu starosvětská, což je v jejich případě kompliment, láska k vinylům asi nepřekvapí.

V závěru rozhovoru začínám přemýšlet o tom, jestli tento „starý svět“ má místo v tom novém. Poslední odpověď mě dostane. Manažerka stage, která už podruhé naznačuje, že musíme končit a mně je jasné, že jsme původně domluvenou čtvrthodinu protáhli na dvojnásobek, bude asi dost naštvaná. Ale za tuhle odpověď to zatraceně stojí. „Když tedy nechcete být slavní a hrát pro tisíce lidí, co chce skoro každá kapela, která hraje tahle ambiciózní hudbu, co je tedy vaším snem?“ Po konzumaci většího množství whisky, chipsů a melounů se dozvídám ta nejintimnější tajemství. Sny o zákeřných kočkách a řízení dodávky v jakési horororové situaci mě varují před tím, abych si kupovala zlaté kočky v čínském obchodě, když jsem opilá. Dobrá rada do života. Rick uzemní debatu a ptá se. „Myslela jsi opravdové sny, ne ty, co se nám zdají?“ Ano, ty jsem myslela. Erik dlouho neváhá: „Chtěl bych vyzkoušet různé hudební projekty, být v hip hopové skupině a pořád hrát s Money For Rope, fakt si to s nimi užívám.“ Jules už je zpátky doma v Austrálii: “Chtěl bych vidět Melbourne jako centrum nové muziky a vlastně už jím je, dost možná je mezi první pěticí měst jako Londýn, New York, Austin a možná Seattle. Chtěl bych tam postavit nahrávací a produkční studio, kde lidé budou moct vytvářet skladby, i když nejsou součástí businessu, shromáždit tam skvělé hudebníky. V Melbourne je úžasná scéna, v každém žánru se tam něco děje.“

Money for Rope ví, co chtějí a odkud pochází. Je to lokální kapela světových rozměrů. „Není cílem být velký, ale být velký v tom, co děláš,“ uzavírá Jules. Nové album plánují vydat začátkem příštího roku.