Každý rok je tradicí přinášet rekapitulace toho nejlepšího, co se urodilo. Vznikají různé žebříčky alb, skladeb a také hodnocení úplně nových jmen na hudební scéně. Jako vždy začínáme právě objevy a debuty. Ne vždy to musí v očích našich redaktorů znamenat ještě loni zcela neznámé umělce, ale i soukromou malou archeologii v pokladnici světové hudby či prostě náhlou zamilovanost do aktuálního počinu již zavedeného barda (či rappera nebo básníka). Co nového se točilo letos v našich přehrávačích, vám představujeme v tomto článku.
Paralelně také každý den zveřejňujeme jednu top skladbu, postupně trojici od každého redaktora či redaktorky, kteří vás seznamují se svými nejoblíbenějšími letošními tracky. Sledujte také Top Songy 2013 denně v rubrice Song dne.
Petr Mezihorák
Objevem tohoto roku pro mě bylo, že lze žít i bez hudby. Ale ne dlouho. Revolution Void a album Increase the Dosage z roku 2004. Je pozoruhodné, že u nás není tenhle mladý tvůrce známější, dělá fantastický nu-jazz překypující energií. Když jsem se naopak potřeboval v tomto roce uklidnit, sáhl jsem po Gregoru Samsovi. Nevím, jestli by se Kafkovi tato kapela líbila, ale každopádně je z poslechu jejích snových skladeb dobře po těle. Posledním objevem je Woody Guthrie. Ne, že bych ho neznal předtím, věděl jsem, že to byl velký vzor Joe Strummera z The Clash, ale náhodou jsem se dostal ke skvělému filmu Bound for Glory, a tak začal tohoto písničkáře z Oklahomy, jak vystřiženého ze Steinbeckových Hroznů hněvu, poslouchat. Jeho písně zahrané na kytaru s nápisem „This Machine Kills Fascists“ dávají i po osmdesáti letech stále ohromnou sílu.
Tomáš Franta
Mým zásadním problémem je, že mnohé objevy pro daný rok pravidelně objevuji až s ročním, ne-li větším zpožděním. Se záplavou nových desek totiž nestačím držet krok a v období, kdy se intenzivně zaposlouchám do nějaké libé nahrávky, mi většinou nepozorovaně utečou další čtyři principiální. Z toho důvodu jsem se například až letos dopracoval k duu divoženek Lemolo, lásce na první poslech, křehké, komorní, a přesto podmanivě hymnické indie popové romanci s psychedelickým oparem.
Z letošních debutantů a objevů, kteří mi nestihli kradmo proplout mezi prsty, mě nejvíce zaujala čtveřice vskutku nesourodá. V době, kdy už jsem začínal mít dojem, že vyvanuté písničkářství nemůže nabídnout nic nového, se zjevil buřičský poeta King Krule, zrzavý britský teenager se signifikantním neomaleným hlasem vychlastaného postaršího bluesmana, který na své desce 6 Feet Beneath The Moon představil syrovou kombinaci punkově-akustického písničkářství, dub stepu a jazzu. S hlubokým obdivným vydechnutím jsem poznal casio princeznou Emily Reo. Čtyři roky starý debut jsem, jak jinak, zaspal, letošní Olive Juice už mi však neunikl. Samohrajky a synťáky ještě nikdy nebyly tak přitažlivé, její avantgardní pop vznášející se vysoko ve stratosféře a mezi dětským osmibitem a snivým, spletitým, klávesovým švitořením doporučuji všemi deseti. Stejně jako Silence Yourself, prvotinu ryze ženské, dravé, vybroušené post-punkové formace Savages, která dala rázně vzpomenout na zlatou anglickou éru osmdesátých let.
Na české scéně mi pak nejvíce zanotovalo do duše duo 27. Debut Meziplanetární soustavy nabídl průzračný, tradicím obdiv skládající, a přesto moderní, současný folk s ojedinělou přírodně-reflexivní lyrikou. Kytara, housle, krása v čiré jednoduchosti.
Helena Pazdiorová
Savages. Protože jsou to čtyři ženy, které se odpíchly od toho, kde skončili Joy Division, a přidaly k tomu až neuvěřitelnou punkovou, ze řetězu urvanou energii.
King Krule. Protože kombinuje zdánlivě nezkombinovatelné (tj. indie písničkářství s jazzem) a jakkoli podivně to může takhle napsané znít, hudebně je to jako ta nejlepší příchuť zmrzliny, o které jste dosud netušili, že vůbec existuje a kterou jste teď najednou ochutnali. Navíc ten hlas!
A pak Tom Odell. Patří totiž mezi nejskloňovanější nová jména. Někdo ho glorifikuje a jeho tvorbu vynáší do nebes, někdo jej zatracuje a hovoří o něm jedině s posměchem. Jenomže ten Odell to má těžké. Haha, slaďoučký mladíček, který pobláznil náctileté slečny. Přitom ten ubohý chlapec za to v zásadě nemůže, prostě už je od přírody takhle roztomilý, a tak mu to lámání srdcí holt přišili, ať chce, nebo nechce.
Kromě těch náctiletých slečen vlastně nikdo moc nechce přiznat, že Odella poslouchá. Jenomže ve skutečnosti ho poslouchají dospělé ženy a taky dospělí muži. Odell je schopen nahrát album plné hitových skladeb, pravda, jsou to trochu ukňourané rádiové cajdáky, ale stejně vás bude cosi nutit pustit si to znovu. Ačkoliv si pořád nějak nejsem jistá, jestli se chci podepsat pod tyto odstavce, ve kterých označím Toma Odella za jeden ze svých hudebních objevů roku, nakonec...to udělám. A napíšu ještě, že pokud si dívenky lepí do pokojíčků Odellovy plakáty a bez přestávky točí dokola jeho debut Long Way Down, je to dobře. Aniž by to možná samy věděly, mají docela vkus.
Zuzana Macháčková
Letos jsem slyšela tolik nového a debutového, že ani nevím, kde začít. Zaprvé, Peace. Čtveřice z anglického Worcesteru a jejich letošní první dlouhohrající počin In Love je nutností pro každého, kdo touží po troše lásky. Blaine Harrison z Mystery Jets napsal letos na svém Twitteru: „kdo chce sbalit holku, pustí jí In Love“. Nevím, jestli to platí i opačně, alespoň to nemám vyzkoušené, ale u mě tohle album patří k tomu nejlepšímu, co letos v posledních měsících v britském popu vyšlo.
Pod Toma Odella se klidně podepíšu. Má to dva důvody. Kdyby to samé album natočil najazzlý popový zpěvák a klavírista typu Jamieho Culluma, kritika by ho vychvalovala do nebes. Samozřejmě, berme v úvahu, že Tomovi je v tuto chvíli kolem 23 let. Tomu odpovídá i textová stránka alba. To, že je dnes populární si někoho vybrat a z nějakého důvodu (třeba, protože je blonďatější a hezčí než já) ho strhat, mě nezajímá. Zadruhé, album Long Way Down se mi jednoduše líbí. Mladý pop se vším všudy, pěkný hlas, klavír a chytré melodie bez produkčního odpadu.
Beware Of Darkness je americká kapela, která mě nadchla především naživo, ale ani jejich první studiové album Orthodox by nemělo zapadnout. Jsou na něm rockové vypalováky inspirované syrovými sedmdesátkami i upřímné balady. A právě pomalejší písně jsou tím, na co má tohle seskupení dost velký talent. Je to i díky neotřelému hlasu jejich zpěváka Kylea Nicolaidese a texty, které píše. V první řadě ale také musíte vidět, jak hraje na kytaru. Kdyby tomu přála doba, tato kapela by byla naprostým fenoménem.
Letos jsem se zúčastnila dvou showcaseových přehlídek, stage pro mladé talenty na Rock For People a festivalu Nouvelle Prague. Zaujal mě chladný zvuk britského pobřeží obklopující debut Where The Heaven Are We od Swim Deep. Naživo mě nejvíce bavili živelní Only Real z Londýna nebo krásné povznášející melodie a zvukový minimalismus rovněž britských Teleman, které s sebou do Prahy přivezli Suede. Jak už je v tuto chvíli jasné, moje letošní objevování našlo úrodnou půdu převážně na ostrovní scéně. O to více mě těší, že pět ze šesti zmíněných interpretů hráli tento rok (tedy právě v době svých začátků) živě u nás nebo na Slovensku.
Tomáš Babůrek
Mezi mé letošní objevy patří rozhodně americká kapela Night Verses. Naprosto mě zhypnotizovala a uchvátila. Jejich hudba kombinující post-rockové melancholické melodie kytar, propracovanou rytmiku bicích a úžasně melodické zpěvy se mě drží jako klíště od té doby, kdy jsem je viděl vystupovat jako předkapelu Letlive.
Mimo jiné, Letlive., se kterými jsem měl tu čest teprve letos, vydali naprosto famózní album The Blackest Beautiful. Jeho zvuk působí v době křišťálově čistých nahrávek špinavě, zastřeně, ale to je součástí kouzla této desky.
Velice zajímavý debut nazvaný Catalyst mají na svém kontě australští Dawn Heist. Kombinace jemné elektroniky a hutných kytar v jejich provedení funguje přesně tak, jak má. A hlavně baví.
Ještě před vydáním povedeného alba The Paradigm Shift kapely Korn vyšel jejich kytaristovi Brianu „Headu“ Welchovi výborný debut jeho druhé kapely Love & Death. Between Here and Lost samozřejmě zní místy jako Korn, to je jasné, nicméně vlivy ostatních hudebníků jsou na zbytku alba poznat.
Libor Galia
Obětoval jsem se Arturu Rojkovi, nejpozději letos. Zpomalil, začal s o to větší radostí jezdit na OFF Festival. Baví mě, když má text, osvícený hudbou, smysl. Tak jsem teprve letos díky Trickymu docenil sílu „the words are just rules and regulations to me, me.” Tady to prazvláštní písničkářství, které je pro mě nejdůležitější, ztělesňuje Julia Holter, jež tedy taky není žádnou novinkou, leč pozornosti se jí stále tolik nedostává. James Blake a jeho „popíkový” Overgrown. A všechen ten hiphop, především Kanye West a pro mě revoluce symbolizována uši trhajícím, zdánlivě nelibozvučným otvírákem On Sight. To jsou básně, přikyvuju Lou Reedovi. Daft Punk se po sedmi letech vrátili, a pro mě přesto byli mnohem víc vizionáři po boku Westa.
Nakonec k nám, konečně k debutantům. S Jakubem Zbořilem (který se neúčastní) jsme se shodli, že naše tipy nebudou patřit třeba Nylon Jail anebo Never Sol. U Nylon Jail necítím nic nové. Never Sol mě pokaždé živě zklame hlasem, který na desce (většinou) unyle nepůsobí. A redakcí oblíbený King Krule? To je debutant jen na oko, za mě bohužel neúspěšný - Mount Kimbie z něj vytáhli víc. „Objev” tak předávám jeden, lásku na první pohled. Katarzia. Vyrůstal jsem na Janě Kirschner a... Moruša je krásná... a Katarzia je jako dlouho hledaná dcera. Dunaj má nádherný text. Dunaj je moje noční můra / lámou se pod ní bratislavské mosty / ...spím nespím / prudkých vln příval. Jo!
