Historky o tom, jak neznámé kapely téměř ze dne na den prorazily se svou hudbou a staly se z nich celosvětové hvězdy, zní už trochu jako klišé, nebo minimálně jako pohádky. Ta druhá varianta je platná také pro islandskou formaci Of Monsters and Men; i ten největší škarohlíd však musí uznat, že tato šestice z malého města daleko od civilizace si veškerý úspěch zasluhuje právem.
Začneme menším exkurzem do minulosti. Představte si dobu, kdy ještě nebyla elektřina. V našich a podobných končinách se náplň dne a pracovní povinnosti řídily mnohem více podle počasí a hlavně podle východu a západu slunce. Jak ale mohl vypadat život v místě, kde některé dny v roce je 24 hodin tma nebo šero? Legendy, vyprávění a pohádky se na dálném severu často zpívaly, a tak mohly přežít generace ve formě lidových písní, z nichž některé měly původně i přes sto veršů. Tolik k vysvětlení, kde se bere taková hojnost různých lokálních kapel a chuť k hudební tvořivosti v severských zemích, ať už je to na Islandu nebo ve Skandinávii. A kde se bere pohádková inspirace jedné z islandských indie senzací – Of Monsters and Men.
Celkem originální kapela se vynořila i z Kanady v podobě Arcade Fire, což je také nejvíce citovaná reference, když přijde zmínka na Of Monsters and Men. Podobnost je zřejmá zejména ve variabilitě nástrojů, které obě kapely používají, ta ostrovní, jež je v tuto chvíli středem našeho zájmu, má ve svém arzenálu třeba glockenspiel (nástroj podobný xylofonu) a nebo melodicu, což je taková sestřička foukací harmoniky.
Další charakteristika odkazující na o něco slavnější Kanaďany (zatím) je snaha o co nejmasivnější zvuk, čehož obě kapely dosahují počtem členů. Množství lidí na pódiu a jejich možná místy lehce folkovější nádech trochu mylně vede jakémusi kategorizování a vytváření party spolu s Londýňany Mumford and Sons, kteří spíše unifikovaně tvoří v žánru moderního country a při vší úctě kreativity Of Monsters and Men nedosahují.
Zvláštní je i to, že tito Islanďané bodují jak v alternativních žebříčcích, tak v těch komerčnějších. Nejúspěšnější se svým debutovým albem My Head Is An Animal byli zatím v britské hitparádě (třetí místo) a dokonce na vrchol dosáhli v Irsku. U nás se probojovali až do playlistu nejhranějších rádiových písní se singlem Little Talks.
Jejich historie je poměrně krátká, zformovali se postupně během asi tří let v malém islandském městečku Garður. Nanna Bryndís Hilmarsdóttir si založila svůj sólový projekt Songbird, který fungoval koncertováním na otevřených stagích. Kytarista Brynjar Leifsson ji začal doprovázet jako další člen rodící se skupiny a o něco později se Nanna seznámila s druhým hlavním vokalistou Ragnarem “Raggim” Þórhallssonem a přes něj i s baskytaristou Kristjánem Pállem Kristjánssonem a expertem na klávesové nástroje včetně harmoniky Árnim Guðjónssonem. To už byla kapela, ve které nesměl chybět bubeník Arnar Rósenkranz Hilmarsson.
Of Monsters and Men je název, který vám možná připomíná knihu Johna Steinbecka Of Mice And Men (O myších a lidech). Byla to skutečně inspirace pro zpěváka Raggiho, jenž s tímto pojmenováním přišel. Kapela nejenže se stala jedním z dětí „YouTube generace“, ale na domácí půdě se vyšvihla vítězstvím v soutěži mladých hudebníků.
I když barevný zvuk a zručná instrumentální práce ve spojení s určitým koloritem zajímavé a pro většinu euroamerické společnosti asi trochu vzdálené kultury vždycky boduje, bez dobrých nápadů na písničky by to nešlo. „Nanna jde vždycky s akustickou kytarou k rybníku napsat naše písně, ponoří nohy do vody a nechá si je okusovat od ryb“, popsal Raggi metodu jejich songwritingu pro The Guardian. Taková hudba se nerodí každý den, takže si jí považujme.
