Billy Corgan (The Smashing Pumpkins)Možná některé ze zarytějších fanoušků nadpis trochu namíchne, avšak pokud se na historii této chicagské kapely podíváme ze všemožných úhlů, vždy nám vyjde jedno - není a nikdy nebylo důležitějšího článku, než je frontman Billy Corgan. Ten vždy představoval mozek a duši kapely a nakonec v ní z původních členů zůstal jako jediný. Obklopen omládlou posádkou se v současné době chystá vyplout na novou cestu zvanou Oceania; ta by měla napravit poškramocené renomé z předchozích dvou projektů Zeitgeist a Teargarden by Kaleidyscope. Oceania je již za dveřmi (ačkoliv plánované datum vydání bylo nakonec přesunuto až na rok 2012), pražský koncert na spadnutí – nejvhodnější doba na shrnutí významných momentů jedné významné kapely, která na sklonku minulého tisíciletí uhranula (nejen) fanoušky alternativního rocku.
Formování kapely
Pokud byste spatřili Billyho Corgana dovádějícího na kytaru v polovině osmdesátých let, těžko byste uvěřili, s jakým typem hudby se nakonec prosadí. Corgan začínal v kapele Hexen, jež sázela na tvrdý metal nacpaný kytarovými sóly; po této krátké epizodce se snažil prosadit na Floridě s gothic-rockovou kapelou The Marked, načež se roku 1988 vrátil zpět do rodného Chicaga, kde založil společně s kytaristou Jamesem Ihou kapelu The Smashing Pumpkins.
Pod novým názvem odehrálo tehdy stále ještě duo svůj první koncert za doprovodu automatických bicích. Majitel jednoho z klubů si však pod pohrůžkou ukončení spolupráce vyžádal nahrazení bicích živým bubeníkem - tak se do kapely dostal jazzem ovlivněný Jimmy Chamberlin. V tu dobu do kapely přišla také basistka D'arcy Wretzky a tak se zformovala čtyřka, kterou si pod názvem The Smashing Pumpkins dnes představí většina posluchačů.
Gish - první ostrý start
Roku 1990 sebrala kapela nashromážděná dema a dala se do nahrávání své prvotiny. Tu produkoval Butch Vig, jenž se téhož roku podílel i na demonahrávkách k později milionovém Nevermindu grungeové Nirvany. Corgan ani Vig nebyli při nahrávání spokojeni s party dua Wretzky- Iha a tak se vyjma bicích chopil při nahrávání všech nástrojů právě Corgan. Tohle nevšední jednání mělo za následek zhoršené vztahy v kapele: "Ani nevím, jak jsme to mohli vlastně přežít," vyjádřila později svůj údiv Wretzky.
Album s úderným názvem Gish se dostalo do obchodů v květnu 1991 a obdrželo pozitivní ohlasy za svou snovou a psychedelickou náladu doprovázenou až heavy-metalovými riffy. Nicméně nahrávka přinesla jen malý komerční úspěch, ten se dostavil až roku 1993 s dnes již kultovním albem Siamese Dream.
Siamese Dream - vzestup na vrchol
Cherub Rock, Disarm či Today – v současnosti již neodmyslitelné skladby této čtveřice vyzvedly kapelu na samotný vrchol alternativního rocku. Příběh, jenž se však za onou cestou ke slávě skrývá, příliš veselý není. Iha a Wretzky právě prožívali bolestný rozchod, Corgan bojoval s myšlenkami na sebevraždu a aby toho nebylo málo, Chamberlin začal prohlubovat svou závislost na heroinu. Všechny tyto starosti vedly k rozhodnutí nahrát svou druhotinu daleko od všech známých. Za svůj dočasný domov si kapela pod taktovkou Butche Viga vybrala studio v Georgii.
Siamese Dream se neslo v puntičkářském stylu, perfekcionista Corgan se nezdráhal pracovat na pětačtyřiceti vteřinovém úseku hudby po dobu dvou dnů a průměrná pracovní doba často šplhala až k bláznivým 16 hodinám denně. Z důvodu urychlení se Corgan znovu ujal nahrávání ostatních nástrojů; to však nebylo to, co kapelu trápilo nejvíce - mnohem horší byla bubeníkova těžká a nezvladatelná závislost. Chamberlin nebyl mnohdy několik dní k nalezení, což nebylo workoholickému frontmanovi zrovna dvakrát po chuti; po jednom podobném incidentu donutil Chamberlina hrát svůj part ke skladbě Cherub Rock tak dlouho, až měl bubeník ruce celé rozdrásané a krvavé.
Alba se jen v USA prodalo přes čtyři miliony kusů a z nezávislé alternativní kapely se rázem staly hvězdy světové velikosti. To mělo i svou stinnou stránku, když je právě ona nezávislá scéna zavrhla za jejich přílišnou starost o vlastní kariéru. Žabomyší války mezi sebou dlouhá léta vedl Corgan (mimo jiné) s frontmanem Pavement Stephenem Malkmusem, jenž se do kapely otevřeně obouvá i v jedné ze svých slavných písní s názvem Range Life.
Mellon Collie and the Infinite Sadness - konec jedné éry
Mellon Collie and the Infinite Sadness, tímto názvem se honosila třetí řadovka, dvojalbum, o němž Corgan prohlásil, že to bude The Wall generace X. Připravena byla nálož čítající více než padesát songů, z nichž jich nakonec na finální nahrávku vykrystalizovalo osmadvacet. K produkci byl tentokrát místo prověřeného Viga přizván nový produkční známý pod jménem Flood, jenž měl na kontě kupříkladu úspěšné album The Downward Spiral od Nine Inch Nails.
Flood přistoupil k nahrávání neobvyklým způsobem: vyžadoval, aby se kapela společně věnovala každý den skládání a jamování, což byla pro všechny zcela nová zkušenost. "Tenhle způsob práce udržoval celý proces velmi zajímavým, nestala se z toho rutina," vyjádřil se později pochvalně Corgan. Tentokráte přispěli větším dílem také dříve opomíjení Iha a Wretzky, na čemž měl velký podíl nápad vytvořit dvě místnosti pro nahrávání; v jedné pracoval Corgan s Floodem a ve druhé Iha, Wretzky a asistující producent Alan Moulder. "Velká změna byla, že se Billy nestavil do pozice, kdy chtěl dělat naprosto všechno. Hodně skladeb jsme vytvořili jako kapela, celý ten proces nahrávání byl organický. Byl jsem rád, protože okolnosti při nahrávání minulých desek byly velmi špatné," prozradil později Iha.
Mellon Collie vyšlo roku 1995 a stalo se dosud nejlépe prodávaným albem kapely, zvukově se jednalo o poměrně radikální ústup od předchozích nahrávek. Aranžmá zahrnovalo větší počet nástrojů a prostor dostaly stylově různorodé skladby, které však i přes onu diverzitu vytvořily velice kompaktní celek. "Neuhodli byste, kolik lidí mi tehdy říkalo, že vydat osmadvacetipísňové album je šílenství. Chtěli, abychom se dále ubírali tou bezpečnou cestičkou a udělali něco ve stylu Siamese Dream. Můj postoj byl zcela opačný a naštěstí to nakonec nedopadlo úplně špatně," prozradil frontman.
Kdekdo by řekl, že právě v tuto dobu musela kapela zažívat své nejlepší časy, ale opak byl pravdou. Chamberlin se nedokázal zbavit své těžké závislosti, do které navíc zatáhl i tehdejšího klávesáka Jonathana Melvoina, jenž se jedné noci nešťastně předávkoval heroinem. Zfetovaný Chamberlin mu ve svém opojení již nedokázal pomoci a Melvoin zemřel, o pár dnů později byl bubeník nelítostně z kapely vyhozen. Zbývající trojice se snažiia přes tuto bolestivou událost přenést a jako náhradu přijala Matta Walkera z kapely Filter. Později bylo ze strany kapely toto rozhodnutí označeno za nejhorší, jaké kdy udělali.
Adore - výlet do temné gotiky
Před vydáním své čtvrté nahrávky se členové nechali slyšet, že rocková hudba se začíná stávat přežitkem a budoucnost se nachází v elektronice. V průběhu tvorby byla veřejnost ustavičně matena prohlášeními, ve kterých byla nadcházející novinka označována někdy za akustickou, jindy zase za tvrdou heavy-metalovo-elektronickou smršť.
Celkový výsledek nakonec stál někde na rozhraní, album s pojmenováním Adore vyšlo roku 1998 a Corgan se znovu naplno chopil kormidla, Iha ani Wretzky nebyli při procesu nahrávání nijak zvlášť využíváni a tak se kytarista rozhodl svůj čas vložit do své vlastní sólovky. Album s názvem Let It Come Down vyšlo téhož roku jako Adore, stylově se však nahrávky lišily jako den a noc; v porovnání s temným a gotickým Adore brouzdal Ihův debut ve vodách nenáročného popu se sladkými texty zaměřenými na téma lásky.
Úspěch Adore se s předchozími počiny dal těžko srovnávat, z rapidního propadu prodeje Corgan nejprve vinil fanoušky, poté svalil vinu na sebe: "Byla chyba říkat lidem, že to je techno nahrávka. Kdybychom zůstali u toho, že se bude jednat o akustickou věc, tyhle problémy by nenastaly," předpokládal sebejistě.
Machina a ukončení činnosti
K nahrávání dalšího alba se do kapely vrátil již vyléčený Chamberlin. Nahrávka Machina/The Machines of God se znovu opírala o tvrdé kytarové riffy a za podpory silných libozvučných melodií dala vzpomenout na prvotní zářezy chicagské čtyřky. Na vzniku alba se již nijak nepodílela Wretzky, jež náhle oznámila svůj odchod; nahrazena byla ex-Hole basistkou Melissou Auf der Maur. Prodeje klesly o pár dalších pater dolů a klesající zájem vedl k nevyhnutelnému – v květnu roku 2000 bylo oznámeno, že se kapela rozhodla ukončit svou činnost. Poslední koncert se uskutečnil druhého prosince v chicagském klubu Metro. V energickém čtyři hodiny trvajícím setu kapela zahrála na pětatřicet songů a připravila posluchačům nezapomenutelnou rozlučku.
Vedlejší projekty bývalých členů
Smashing Pumpkins se sice na roky ponořili do spánku, členové kapely však nenechali nic náhodě a vrhli se do dalších projektů. James Iha se chopil kytary v superkapele A Perfect Circle, Jimmy Chamberlin založil jazz-rockový projekt The Jimmy Chamberlin Complex a společně s Corganem zformoval kapelu Zwan. Ta vydala roku 2003 své jediné album, melodické Mary Star of the Sea, jenž se však k úspěchům Dýní nepřiblížilo ani na míle. Zwan se nedlouho poté rozpadl z důvodu naprosto nefungujících vztahů v kapele. "Upřímně, jsem rád, že se to album neprodávalo. Bylo by pak složitější to ukončit. Už nikdy neuvidíte Zwan, nikdy se k těm lidem už ani nepřiblížím. Nenávidím je," volil Corgan tvrdá slova na adresu svých krátkodobých spoluhráčů Davida Paja (Slint, Tortoise), Paz Lenchantin a Matta Sweeneyho. Corgan pak ještě o dva roky později přišel se sólovým debutem The Future Embrace, ani ten však hudební vody nijak vyrázně nerozčeřil.
Rozpačitý návrat
Uplynuly již čtyři roky od doby, kdy se Smashing Pumpkins vrátili na pódia, jejich příchod se ale dosud nesetkal s žádnými nadšenými ohlasy a mnoha lidmi je považován za zbytečný. Částečně za to může i absence dvojice Iha-Wretzky, jež spolupráci na staronovém projektu odmítla – zůstala tedy jen polovina originálního line-upu; Corgana a Chamberlina na kytaře doplnil Jeff Shroeder a na base Ginger Reyes .
Reunionové album Zeitgeist zašlou slávu zpět nepřineslo, ba naopak, v mnoha periodikách bylo naprosto rozcupováno a ani fanoušci se o "polovičních" Smashing Pumpkins nevyjadřovali pochvalně. Po neúspěchu přišel Corgan s poněkud šokující zprávou, ve které oznámil, že kapela již nikdy nevydá dlouhohrající desku; zdůvodnilí to tím, že návyky posluchačů se změnily a je lepší vydávat pouhé singly. Tato zpráva byla zastíněna náhlým odchodem Chamberlina , jenž se s kapelou rozloučil za podivných okolností. Corgan později prohlásil, že svého dlouholetého parťáka z kapely vykopl.
Výhled do budoucnosti
Za podpory nové basistky Nicole Fiorentino a zelenáče Michaela Byrna na pozici bubeníka se kapela pustila do monstrózního projektu s názvem Teargarden by Kaleidyscope. Plán byl následovný - vydat během doby dvou až tří let nálož čtyřiačtyřiceti singlů. Později se však ukázalo, že si kapela ukousla příliš velké sousto a celý koncept se zasekl u čísla deset; písně se sice objevovaly na internetu zdarma ke stažení, ale ani to nevedlo k nějakému masivnímu pozvednutí zájmu.
Nakonec se tedy znovu změnil názor, řadové album bude, vyjde klasickým způsobem a při troše štěstí ho uslyšíme již začátkem jara 2012. Kapela již několik připravovaných skladeb hraje na svém celosvětovém turné, v jehož rámci dnes navštíví také Prahu - o kvalitách nových, ale i starých vypalovaček se můžete přesvědčit na vlastní oči v Incheba Areně.
