Czech it: Awali

Awali, foto Josef Šobra Awalifoto: Josef Šobra

Dvojice, kterou tvoří Aitcher Clark (elektronika, klávesy) a Tamara Shmidt (zpěv, klavír), stihla za dva a půl roku existence vydat EP Breadcrumbs (2014) a také album Between Significant (únor 2015). Hudba Awali je introspektivním exkurzem po všemožných koutech melancholie, nostalgie či samoty.

Život tě čeká na autobusové zastávce

„Stylově se k ničemu nepojíme, máme rádi rozmanitost, ale skladby, co vznikají, jsou tak nějak přirozeně moderní klasickou hudbou a různou elektronikou od ambientu přes různé beatové věci. Asi bych řekl, že to je občas i trochu trip-hop. Ale zítra se klidně můžeme probudit a udělat úplně nějakej úlet,“ šibalsky přiznává jistou tvůrčí nevypočitatelnost Aitcher.

Většina alba Between Significant je ryze instrumentální, takže vyžaduje soustředěný poslech. Skladby Erased Lullaby nebo Giselle ale doprovází Tamařin zpěv – a zpěvem jako by se hudba stávala pro „běžného“ posluchače přístupnější.

Awali tak umně balancují někde mezi výživnou duševní potravou zarytého intelektuála a příjemným soundtrackem k líným upršeným odpoledním – což se však nemusí navzájem vylučovat. Jak vysvětluje Clark, skladby zpívané i skladby instrumentální dostávají svůj tvar stejně spontánně, záleží vždy na okolnostech.

Na Between Significant jsme si posvítili v Bedekru.

„U instrumentálních skladeb to funguje tak, že jsou kompletní i beze slov, mluví tam melodie a není potřeba nic přidávat. Co se týká těch zpívaných věcí, u některých nápad na slova zraje déle a pak najednou z těch slov vzejde hudba. Jindy zase naopak. Tamara uslyší nějaký beaty nebo tón, ve kterých jsou slova jakoby skrytá, akorát je potřeba je říct nahlas. Takové verše pak vznikají velmi rychle a intuitivně.“

A dodává k tomu: „Tamara má obě varianty ráda, ale spíš ji více táhnou zpívané věci, protože to je pro ni nejvyšší míra upřímnosti.“ To se promítá i do nového materiálu. Awali totiž chystají další album a prozrazují, že právě ono bude celé zpívané. Novinka, která dostala název White Silence, se bude křtít už 27. června. Na slavnostním večeru vystoupí taky speciální host, elektronický experimentátor upsaný Denovali RecordsJohn Lemke.

Quo vadis, klasická hudbo?

Awali mohou velice dobře těžit z naladění publika, které je nejen v zahraničí, ale i u nás patrné už delší dobu. Moderní klasika není vnímána jako něco výrazně elitního, ale jako součást žánrově pestré alternativní scény. Ve festivalových programech se proplétá s post-punkem i metalem; dobrým příkladem, že to funguje, je třeba polský OFF.

Postavení klasické hudby se zkrátka mění a Aitcher přitakává: „Určitě je to spojením klasické hudby a elektroniky, což dává dohromady oba dva světy. Je ale klasika a klasika – ta klasika, která se dostává k těm klubovějším lidem, není nijak hudebně náročná, je to takovej relax, nemusí se u toho tolik přemýšlet, i když to je samozřejmě relativní a každý to má jinak. Přece jenom ti lidi, kteří jdou do klubu, chtějí trochu vypnout, a ne aby se jim ten mozek vařil, proto je ta soudobá klasika pro ně přijatelnější,“ vysvětluje svérazně. „Ale samozřejmě se stále dělají poslechově náročné věci, jako před padesáti, sto lety, což stále patří jen do těch koncertních síní.“

A pokud je to právě prostor, který tvorbu nakonec škatulkuje mezi nějakou „vyšší“ a „nižší“ soudobou klasickou hudbu, je zřejmé, že skladby by neměly zůstávat jen v počítačích, na albech a na deskách. „Jedna věc je dělat písničky ve studiu, ale k tomu, aby to publiku něco přineslo, je podle nás mnohem podstatnější je pak odprezentovat,“ uzavírají Awali a nepřímo tím naznačují, že o koncerty v budoucnu nebude nouze.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.