Czech it: Neřvi mi do ucha

Neřvi mi do ucha

Neřvi mi do ucha (Facebook)

Introvertní disko pro postmoderní generaci

Jméno kapely prodává. Jméno je všecko. Čím originálnější, tím lepší. Pravda, můžete se jmenovat úplně hloupě, třeba The Band, a zrovna vám to vyjde. Spíš ale platí, že musíte zaujmout na první pohled/poslech, jinak s největší pravděpodobností skončíte v propadlišti hudebních dějin.

K originalitě se dá přistoupit různě – zrecyklovat klišé a vystřelit si z nich, jak to na konci sedmdesátých let udělali třeba The The, nebo taky vymýšlet nonsensy a jazykolamy, viz undergroundové Dřevěné pytlí v jutových uhlích.

Opačným pólem je názor, že je lépe potenciální posluchače už předem filtrovat. Udělala to Piča z hoven, o něco méně radikálně to udělali i Neřvi mi do ucha: „Chtěli jsme prostě něco programově dementního, abychom odrazovali ty, co jdou jen po kůl věcech. Hudbu máme programově líbivou a název funguje překvapivě dobře jako síto vůči povrchnímu zájmu. Když vidíte na plakátě napsáno Neřvi mi do ucha, tak vás to na koncert prostě nepřiláká.“

Trojice svou tvorbu označuje za introvertní disko. Přirovnáme-li je ke zkušenějším kolegům z oboru, dalo by se říct, že to jsou ne tolik střelení Midi Lidi a ne tolik existenciálně depresivní Kazety. „Každý z nás vnímá kapelu a tvorbu jinak,“ vysvětlují Neřvi mi do ucha. „Někdo preferuje texty a určité sebevyjádření, někomu záleží na vystupování, technických dovednostech nebo melodiích. A všem se nám to mění. Snažíme se o autenticitu – což může působit navztekaně, smutně nebo nesměle.“

A dodávají k tomu: „Texty jsou pro nás hodně důležité, ale doprovod a beaty taky. A i když jsou texty spíš melancholické, není to umělecký záměr. Spíš životní realita, která se může kdykoli změnit.“ Vlastně skoro nic není u Neřvi mi do ucha uměleckým záměrem. Beaty mají proto, neboť je baví pracovat se strojově daným základem, který je dost nekompromisní. Další nástroje (tj. třeba klarinet a saxofon) mají proto, že na ně prostě dovedou hrát. Ostatně, i kapelu dali dohromady, aby si konečně splnili dříve nerealizované teenagerovské sny.

A nejhezčí na tom je, že ačkoli si Neřvi mi do ucha nehrají na „inovátory nebo vynálezce,“ patří mezi nejzajímavější nová jména domácí alternativní scény. Díky tomu, že se dostali do finále soutěže Startér, kterou pořádá Radio Wave, se jim letos na konci května podařilo hodně se zviditelnit. A to vlastně jako kapela v pravém slova smyslu existují jenom rok, dříve to byl jen sourozenecký projekt, „znovu se obnovující v náhodných intervalech“. Když Alžběta a Tobiáš vzali mezi sebe Slovenku Martinu, vznikla současná česko-slovenská tvář kapely, jakou reprezentuje pragmaticky nazvané EP 1.

Ve čtyřech písních se proplétá čeština a slovenština, zpívá se tu o samotě navzdory obklopení přáteli, o tom, jak je lépe vyhnout se vztahu, o tom, jak slova ztrácejí váhu a mění svůj význam. „Střídání jazyků nám umožňuje různý odstup nebo naopak úplné ponoření do toho, o čem zpíváme. Už když text vzniká, je jasné, v jakém jazyce bude. Některé texty máme přímo česko-slovenské, protože po čase musí křehká slovenština vygradovat do ostré češtiny (což je samozřejmě obrovské zjednodušení a velký stereotyp, to víme, ale občas to tak prostě funguje). To, jaký jazyk je zrovna použit, je prostě dost zásadní. Střídáme vlastně dva výrazové prostředky.“

Protože u Neřvi mi do ucha se všechno vyvíjí dost spontánně a podle nálady a situace, tak i plány do budoucna mají takovou tendenci. „Momentálně spíš bojujeme s tím, jak skloubit kapelní a studijní a profesní a tisíc-dalších-zájmů život. Dlouhohrající desku neplánujeme. První EP se jmenuje EP1 a číselná řada je nekonečná,“ naznačují Alžběta, Tobiáš a Martina všelijaké možnosti. V Songu 16 zpívají „utekame, utekame, nevieme kam“ a vypovídá to o nich leccos, jisté ale je, že právě během toho útěku se stane dost umělecky zajímavých věcí.