V dalším díle Czech it najdete muže i ženu, kapelu i sólové muzikanty, české, anglické a trochu i francouzské texty, piano, akustickou i elektrickou kytaru, melancholii, energii i syrovost, indie rock i písničkářství, lehounké šaty i kožené bundy, tenisky i bosé nohy. Především ale zajímavé interprety české hudební scény. Poslužte si.
Ticho, že dopadnutí špendlíku na zem bude slyšet
V běžném životě Sára Vondrášková, v tom uměleckém si zpěvačka a pianistka říká Never Sol. Její tvorba se nese spíše na zadumané, melancholické a temné vlně. „Myslím si, že každý člověk má v sobě několik poloh a nějaký svůj vnitřní svět, který neukazuje každému, vlastně ho ani ukázat nemůže, a dává mu život právě ve své tvorbě, kde získá například díky hudebnímu jazyku podobu a smysl, který normálně nelze vyjádřit,“uvažuje Sára. A dodává k tomu: „Chtěla bych být schopná pojmenovávat a vyjadřovat hudbou věci či emoce, které prožívám a cítím. Byla bych ráda, kdyby se to posluchačů dotýkalo a nějak se s tím dokázali ztotožnit. To je pro mě jeden ze smyslů hudby vůbec.“
Na debutové album si ještě budeme muset počkat, Never Sol se do jeho nahrávání pustila teprve letos. Tím pádem teď nebude mít moc času ani na koncertování. Kde jsme tedy na tuhle krásnou neznámou natrefili, napadá vás?
Krásná Never Sol je, ale neznámá vůbec ne. Už nějaký čas jako zpěvačka doprovází na koncertech instrumentálního mága Floexe aka Tomáše Dvořáka. „Musím říct, že mě velmi inspiruje způsob, jakým Tomáš tvoří, a vlastně mě to motivuje zkoušet ve své hudbě nové věci a zajímat se i o technické stránky.“
Tím nejzásadnějším zlomovým bodem se pro Never Sol ale stal film Ve stínu. S Janem P. Muchowem totiž spolupracovala na titulní písni k němu, skladbě Lay Down. Snímek potom mimo jiné získal i Cenu české filmové kritiky za nejlepší hudbu. Ve stínu Ve stínu by neměl zůstat ani film Yuma, neboť i tady zanechala Never Sol kus svého umu. „Písničky k Yumě stvořil Vašek Havelka spolu s Honzou Muchowem a já jsem tam nazpívala vokály, jen jsme to zkoušeli, zda to funguje, a ono to fungovalo.“ Za bicími tehdy seděla Lenka Dundrová, která dnes Sáru doprovází na koncertech.
Sledujte stránky, ať vám nic neunikne. Letošek bude pro Never Sol velkým rokem.
„Má-li z nás zbýt jenom popel, hleďme nejdřív hořet“
Jakub Čermák, tvořící pod pseudonymem Cermaque, to je jednou polovinou umělecké duše básník, druhou muzikant. Především je to ale velice pečlivý a vnímavý pozorovatel světa kolem. Všední věci popisuje nevšedními metaforami, zdánlivě nepatrné každodenní detaily ukazuje v novém světle a nových kontextech, s doširoka otevřenýma očima si všímá, jak se potkáváme, rozcházíme i netečně míjíme.
„Je-li v mojí tvorbě nějaká kvalita, bude to spíš v textech než v hudebním projevu. Neumím zpívat a cestou se spíš snažím tenhle handicap proměnit v autentický výraz,“ soudí Cermaque. Ať už se tedy onen autentický výraz začal vyvíjet spíš druhotně, jako jistá znouzectnost, bezpochyby dnes patří k tomu, proč se vyplatí slyšet Jakuba Čermáka na živo. Pro verše, jejichž pravdu dostane posluchač zas a znovu přímo mezi oči, pro verše, z nichž někdy až mrazí v zádech, není potřeba rozsahu operního pěvce. Naopak to chce „obyčejnou“ živelnost, chvíli zpívat pološeptem a pak se zase nebát zahalekat, a Cermaque haleká pořádně, když je to třeba.
„Špinavý, tulácký folk, syrové písničkářství, neurvalý chanson…?“ přemýšlí Jakub, jak sebe nejlépe popsat. Já se nebojím dodat „novodobý Karel Kryl“. To za precizní práci s češtinou.
Kromě několika básnických sbírek má Jakub Čermák na kontě už pět alb (Krajiny bez rytíře, Dům slzí, Přítel holubů, Divozemí, Démon v Paříži) a k tomu ještě další čtyři dema. Dohromady tedy hudby dost. Pokud si jeho tvorbu oblíbíte, objevování nových skladeb včetně takového toho napětí „jak ta věta asi bude pokračovat“ vám vydrží na nejeden příjemný zimní večer.
Podotkněme, že album Divozemí (2011) nebylo jen Jakubovým sólovým počinem, ale doprovázela ho i nástrojově pestrá kapela. Nahrávka, tentokrát podepsaná jménem Cirkus Cermaque, tak dostala zase jiný, vícevrstevný kabát. Nejnovější deska Démon v Paříži (2012), jak už napovídá název, vznikla přímo v této inspirativní metropoli. Podíleli se na ní také dva hosté, lépe řečeno Jakubovi dobří přátelé - francouzský kytarista Rémy Reber a francouzsko-brazilská zpěvačka Raisa França Bastos.
Pokud je libo koncert, zastavte se třeba 8. 3. v Náchodě, 11. 3. v Praze nebo 23. 3. ve Světlé nad Sázavou.
No Distance Paradise (www, facebook)
Pozitivním indie rockem ke splněným snům
Hrají-li v některém z olomouckých klubů místní indie-rockoví No Distance Paradise, je to záruka, že bude hlava na hlavě, respektive converska na conversce. Kapela existuje už pět let (v současném složení zhruba dva roky z toho), ale hlavně v poslední době se jí daří natolik, že Olomouc už je jí dávno malá.
Marcel Procházka (zpěv, kytara, klávesy), Martin Kudla (kytara, klávesy), Jan Mišák (baskytara, zpěv) a Jan Miler (bicí) o své hudbě říkají: „Myslíme si, že naše hudba odráží to, čím si v životě procházíme. Necítíme potřebu mít nějaké poslání, ani vkládat do skladeb nějaký vyšší smysl, kterej bude nabádat lidi k tomu, jak by se měli chovat.“A doplňují: „Naše muzika je přesně taková, jací jsme my sami, a můžeme myslím s klidem říct, že je (na rozdíl od většiny novejch kapel v ČR) veskrze pozitivní.“
Zkrátka není potřeba dělat ze sebe něco, co člověk není, a je zbytečné pokoušet se o nějaké stylizace. Že se takový přístup k hudbě vyplácí, to No Distance Paradise dobře vědí. Mají teď právo se trochu povýšeně uculovat, protože odehráli několik koncertů jako support Sunshine, v březnu a dubnu v nich ostatně ještě budou pokračovat. (Nejblíž 6. 3. v Plzni a 20. 3. v Brně, termíny celého turné najdete tady.)
A co si čtveřice muzikantů z koncertování před Sunshine odnesla? „Obrovskou spoustu zkušeností, to je evidentní. Stejně tak ale i částečnou satisfakci za to, co děláme, a že to asi má smysl. Když se líbíme (podle nás) nejlepší české kapele a stejně tak máme spoustu pozitivních ohlasů od lidí, co na ty koncerty přijdou. A u těch zkušeností to není ani tak o muzice jako takové, ale spíš o tom, jak k některejm věcem přistupovat, začínáme sami tak trošku tušit, co má a co nemá smysl. V neposlední řadě nám to ale taky přineslo hrozně velkou zodpovědnost za to, co děláme. Něco jako hnací motor a zároveň být nohama na zemi.“
No Distance Paradise zatím vydali tři EP, ale už 19. dubna pokřtí v Olomouci své debutové album s názvem T.R.Y. Pomocnou ruku jim při jeho nahrávání podal sám velký Dušan Neuwerth. Zdá se tedy, že se všechno rozběhlo ve prospěch kapely. Teď nezbývá, než to, co pánové nazývají splněnými sny, ustát a vytěžit z toho maximum. Nebo to prostě aspoň zkusit. Just TRY.
