Věrní už si zvykli - na alba Sufjana Stevense, na hranicích alternativní scény balancujícího snílka a rebela, se čeká. Pět let zdánlivé nezastavitelnosti a zdánlivějšího mlčení, bylo prolomeno s Carrie & Lowell. Příběh je to křehký, a přeci bez příkras drásavý, jadrně tklivý, protkaný nezřetelně vyčnívajícím předivem o tolika barvách, kolik měl předchozí, zářivě turbuletní cirkus The Age of Adz.
Tehdy americký folkař vzdal hold jednomu umělci s bolestivou psychiatrickou diagnózou a tentokrát se vypořádává, pomalu a pomaleji, s odchodem své nepřítomné matky, jejíž vlastní příběh se završil před třemi lety. Mýty mlhou sytá víra, obnažená, leč zasněná vyprávění z dětství, místy uchopitelná, místy bezhlavě svá, která věru připomenou Seven Swans, jen že tady se rylo spíš jak z Bible přímo do srdce, falzety takřka bolí. Stálo to čekání za to, mnozí už dnes zřetelně vidí jedno z alb roku.
Ostře sledované songy k vám posíláme každé pondělí v podvečer na naše facebookovém profilu.
