Johnny Cash a Charles Bukowski měli dítě. K prvním narozeninám mu darovali klávesy z výprodeje, k těm druhým krabičku cigaret. Třetí narozeniny už slavil chlapec sám, když jej zapomněli pod kulečníkovým stolem v kasinu uprostřed Las Vegas.

Jason Isbell hraje tradiční jižanský folk a za sebou má taky poněkud tradiční životní příběh hudebníka. Na začátku tisíciletí prožíval úspěšné chvíle s rockovou kapelou Drive-By Truckers, s nimiž nahrál 3 oceňované desky, jenže zároveň si vypěstoval závislost na alkoholu.

Cheveyo, něco jako duchovní valečník v řeči indiánů. Jméno, které pokradmu začíná rezonovat, souřadnice sever, Život v lesích, Pavilon M2. Kytary zde sice mají pré, ale kromě lesního rohu posluchače ovanou ještě tibetské mísy, zvony a jiné šamanské, blíže nespecifikované nástroje.

Na svém letošním albu Multi-Love se Unknown Mortal Orchestrapředvádějí v eklektičtější podobě, oproti jejich předchozí desce II se produkce dostává do popředí, ale je to nadmíru vyleštěná, kreativní a zábavná produkce.

V tom městě na severu / chladném, deštivém občas pěkně sprchne. Jedním hutným červencovým přívalovým deštěm jsou i liberečtí ±0. Sychravý post-punk, studená kytarová fronta, která se převalí v šesti minutách a zaryje se hluboko pod kůži.

Jacek Sienkiewicz přináší osobité zádumčivé techno, které se nebojí detroitských tradic ani moderního experimentování a které se otevírá a láme na hranicí vědomí a ve zvukových oparech nabízí psychoanalytickou transkripci vlastní iracionality.

Baltimorská kytarovka v čele s charismatickou Janou Hunter letos vydala svou třetí studiovku Escape From Evil. Album, jaké loni vydali The War On Drugs „ztraceni ve snu“ by nám letos v létě chybělo.

V současné době vznikají tak krkolomné experimenty, že i ten nejodvážnější už bývá přijímán bez většího pozdvižení. Zdálo by se, že všechny kouty už jsou prozkoumány, že všechno už je přelepeno nálepkou post. Ale přece jen ještě něco zbylo. Zbyl folkor.

Doherty a Barât zase spolu? Tomu, že The Libertines ještě někdy něco natočí, věřil asi málokdo. Ale převezli nás a servírují úplně nový singl Gunga Din, v němž je celá kapela v evidentně dobrém rozmaru. A Gunga Din zní přesně tak, jak má znít skladba očekávaná jedenáct let.

Kdysi se u nás snad říkáválo, že se u nás zpívá málo česky, aby to bylo uvěřitelné, nebo moc anglicky, neboť to je přece bláhové. Dva si s tím hlavu nelámali, natož s těžko dohledatelným názvem, a servírovali hudbu bez ohledu na posluchače, prapodivnou směsici, zhudebněné myšlenku poetismu.