Monopolizace festivalového trhu je obrat, který Michal Kaščák, ředitel slovenského festivalu Pohoda, použil v poslední době mnohokrát. Týden zpět Superstruct Entertainment – odnož americké investiční skupiny Providence Equity Partners, přidala do svého portfolia finský festival Øya, který se tak připojil k už tak úctivému portfoliu Sónaru brandu, večírků a nyní i festivalu Elrow a maďarského Szigetu.
Superstruct samozřejmě není jediná takto působící skupina využívající úspor z rozsahu a lepší vyjednávací pozice u londýnských agentů. Z hlediska nezávislých festivalů, jakým je právě Pohoda, znamená podobné skupování festivalů spíše problémy a zvyšování už tak vysokých honorářů za hvězdná jména. To ostatně nepřímo potvrdil i CEO Szigetu Tomás Kádár, který prohlásil, že pro ročník 2018 zvýšil festival výdaje na headlinery o osmdesát milionů korun (přibližně celkový rozpočet Colours of Ostrava) a do dalšího roku Sziget plánuje navýšení o dalších čtyřicet milionů korun.
Z podstaty věci znamenají tyto částky doslova bombastický line-up. Jakkoliv se dá Szigetu snadno (a naprosto férově) vyčíst, že je až příliš poplatný anglosaskému většinovému vkusu, pro řadového návštěvníka to znamená, že v kombinaci s nezvykle dlouhým týdenním formátem akce může vidět prakticky všechna velká jména pohybující se danou sezónu v evropském regionu. Týdenní hudební dovolená za vstupné srovnatelné s třídenními britskými festivaly a s pivem nepoměrně levnějším. Import fanoušků ze západu je něco, na čem je současná ekonomika Szigetu založena.
Low-costové aerolinky hlásí na termíny Szigetu plné stavy, stejně tak Airbnb a hostely (nejen) v blízkosti ostrova Óbudai, kde se festival koná. Není žádným překvapením, že Sziget vyhrál na letošních Europan Festival Awards cenu za line-up roku, toto ocenění však nic nemění na faktu, že po zakrytí hvězdných jmen zbyde poněkud nevýrazná multižánrová omáčka, která – ano, má své světlé momenty (World Music stage a Europe Stage především) – ale oproti jiným kriticky ceněným multižánrovým festivalům typu Primavera nebo Roskilde postrádá moment překvapení a hlavně dramaturgické osobitosti a duše.
Situaci pak zachraňuje poměrně rozsáhlý doprovodný program plný divadelních a tanečních představení, nového cirkusu a kina, do kterého si festival může dovolit přece jen investovat daleko více, než je běžné. To stejné pak platí pro služby. Co se týče základní „festivalové vybavenosti”, průměrnému návštěvníkovi nemůže téměř nic chybět: velký supermarket Aldi, směsné festivalové zboží aneb Vše, co potřebujte na přežití, náborové stánky British Petrolu, volejbal, fotbalový billiard, festivalová pláž, restaurace v oblacích, tematické parties před hlavním pódiem i vypimpené artzóny, pouť a barové diskotéky…
Rozmanitost ostrovních zábav je závratná, o to více zklame unifikovanost a nudná generičnost nabídky občerstvení hluboko pod českým festivalovým gastrostandardem naprosto nekorespondující s kreativitou v designu areálu. Všudypřítomné podtituly „The Island of Freedom” a „Love Revolution” jsou v zemi Orbánova režimu spíše ke kyselému úsměvu, vzájemný pakt o neútočení a z něj vyplývající nevědomost návštěvníků pak trefně ilustruje deník Hungary Today – ten den po festivalu zveřejnil článek, ve kterém popisuje z valné většiny tristní výsledky ankety mezi „Szigeťany” ze zahraničí o současném stavu maďarské politiky.
Co naplat, Sziget je primárně o zábavě. A o číslech. Před pódiem bylo na Thoma Artwaye, jediného českého zástupce na festivalu, asi padesát lidí. Alex Turner znudil přibližně osmdesát procent publika. Přednastavené spropitné na barech je deset procent. Počet druhů langošových burgerů je šest. A Sziget letos přilákal pět set šedesát pět tisíc (neunikátních) návštěvníků.
