PAF aneb Přehlídka filmové animace a současného umění dělá Olomouci dobré jméno nejen v ranku festivalů věnovaných animovaným filmům. Čtyřdenní událost nabízí ojedinělou příležitost k seznámení se současnými tendencemi v celosvětovém umění. Hudbu už pár let nelze brát jen jako doprovodný program, jak v jednu chvíli našeho rozhovoru poznamenává Martin Mazanec, díky své promyšlenosti se na PAFu stává plnohodnotným prvkem. U příležitosti sedmnáctého ročníku, který proběhl během 6.–9. prosince, jsme mluvili nejen o hudbě s ním, hlavním dramaturgem, a Maxem Dvořákem, který se stará o dobrou tvář festivalu.
V Olomouci se tentokrát vedle hudby odehrálo více než 80 performancí, projekcí, přednášek, výstav, workshopů. Vítězi soutěžní sekce festivalu Jiné vize se stali Valentýna Janů a Kryštof Hlůže.
V čem je Olomouc pro festival dobrou základnou? Pořádáte PAF na konci léta v Brně, jindy se přesunete do Prahy, někdy se poštěstí i něco tak velkého jako New York…
Martin Mazanec: Pro mne je složité popisovat proměnu PAFu, to bych spíš nechal na vnímavých platformách jako je třeba právě ta vaše. PAF je v Olomouci z mnoha důvodů, které nás vážou k univerzitě, akademickému prostředí, zázemí i přátelům. PAF je dnes nejen festivalem, ale i publikační a distribuční platformou, která se silně opírá o okruh stálých spolupracovníků, kteří mají proměnlivou roli konzultačního „boardu”.
Max Dvořák: Konkrétně PAF New York slouží jako platforma pro prezentaci projektů, umělců a umělkyň, u kterých cítíme, že by se s nimi mělo publikum seznámit, zároveň se často jedná o ty, kteří s PAFem spolupracují dlouhodobě.
Jak se PAF proměnil od jeho prvního ročníku do současnosti?
M. D.: Rozšířil se jeho záběr a od původní koncepce, tj. PAFu „pouze” jako festivalu v Olomouci. Platforma se proměnila v dosti heterogenní label, který se soustředí na produkci původních projektů a jejich distribuci, ať už skrze živé commissioned projekty nebo publikační činnost Edice PAF.
Před pár lety jste festival přejmenovali z „Přehlídky animovaného filmu” na „Přehlídku filmové animace a současného umění”. Nedávno vyšel článek Has Red Dead Redemption 2 Proven Video Games' Superiority Over Cinema, který se zabývá otázkou, jestli mají počítačové hry oproti filmu v současnosti stále větší potenciál imerze, vnoření diváka do svého děje. Jak si představujete, že se budou vyprávět příběhy v budoucnu?
M. M.: Sami na PAFu hrajeme a letos mnohem výrazněji, Vojtěch Vaněk společně s přizvanými hosty připravil několik programových bloků o fenoménu počítačových her a dojde i k různým formám a k reflexi živého hraní.
M. D.: Za sebe se domnívám, že nejen skrze hry bude vyprávění umělých příběhů mnohem více prorůstat s realitou a mnohem více se demokratizovat ve smyslu toho, že pokud vynález přenosné kamery v 60. letech podnítil rozvoj DIY kinematografie, rozvoj user-friendly 3D animace a foto/video aplikací pro augmentovanou realitu je další zásadní posun. To celé pochopitelně jde ruku v ruce s neustálou tvorbou vlastních narativů skrze sociální sítě apod.
Ještě k tomu pojmenování – dá se usuzovat, že hudba nehraje hlavní roli. Jak se to s přístupem k ní na PAFu vyvíjelo?
M. M.: Cílem bylo, aby hudba nebyla vnímána jako doprovodný program, což je kategorie, které se v rámci PAFu vyhýbáme, proto byla například v roce 2007 konfrontována tvorba Ryoji Ikedy a Petera Kubelky. Podobných příkladů v následujících ročnících lze nacházet mnoho – analýza fenoménu barevné hudby, světla, tmy... PAF lze vnímat podobně jako výstavní prostor, kde v rámci tématu výstavy rozkrýváte rozličné interpretační vrstvy skrze objekty, pohyblivé obrazy, popisky, performance, architekturu prostoru a například i hudbu nebo obecněji zvuk.
Je pro vás určující, aby oslovený hudebník pracoval „audiovizuálně”?
M. M.: Není pro nás důležité, aby umělec či hudebník pracoval audiovizuálně, naopak mi přijde podobný přístup omezující v rámci komunikace mezi kurátory a umělci. Fenomén audiovizuálních festivalů na mne působí jako přežitek, který do značné míry omezuje způsob uvažování o současném umění, filmu i hudbě.
Když se ohlédneme k letošnímu tématu, v kurátorském textu stojí následovné: „snažíme se vyvrátit tradiční představu o lapsu jako nežádoucím zádrhelu, který je potřeba odstranit.” Můžete rozvést na konkrétních případech oslovených umělců, jak se lapsus nezávisle na vás projevuje v jejich tvorbě či ideálně projeví právě díky vám během letošního ročníku?
M. M.: K lapsu jsem dospěli na základě rozboru několika výchozích děl, která nás zajímala a rezonují v populární kultuře a často rozkrývají otázky etičnosti zobrazení násilí. Šlo o znejistění, často i složitost technologických fenoménů současnosti, kdy nás až chyba nebo zaškobrtnutí ubezpečuje o naší pozici v realitě, což je jeden z pozitivních aspektů, který jsme řešili s přizvaným teoretikem Tomášem Jirsou.
M. D.: Dobrým příkladem je film Rubber Quentina Dupieuxe, který navíc přijela osobně představit Eugenie Brinkema, teoretička z MIT. Narativ filmu (sledování vraždící pneumatiky, která ale vlastně není ničím) je na chybnosti celé situace postavený. Příkladů jsou samozřejmě desítky, ale snažíme se diváky spíše než ke „skočení na narýsovanou koncepci uvažování o jednotlivých dílech” vést k vlastním interpretacím toho, co téma lapsus znamená a kde ho v programu hledat.
M. M.: Pro mne osobně je důležité připravovat program v přímé komunikaci s umělci, hudebníky a filmaři. Od toho se i odvíjí, s kým a jak PAF připravujeme. V případě Jesseho Kandy jde nejen o jeho práci s takzvaně slavnými jmény, na jejichž vizuální identitě se podílí, ale zejména o způsob, jak jeho tvorba ovlivnila celou generaci animátorů, vizuálních umělců anebo módních návrhářů.
M. D.: Domnívám se, že největším plusem PAFu je fakt, že – ačkoliv bychom s tím měli daleko méně práce – nepřinášíme divákům to, co se tzv. nabízí, ale snažíme se jejich důvěry využít k tomu, aby se setkali s něčím skutečně jedinečným, a navíc takovým projektům i měli možnost věnovat dostatečnou pozornost.
Commissioned works u nás vnímám jako docela atypickou záležitost, blízko k tomu má v českém prostředí snad jen festival Lunchmeat.
M. M.: S formátem zadávání a produkce nových projektů pro PAF jsme začali již před lety, kdy jsme realizovali commissioned works jak s vizuálními umělci, tak hudebníky nebo filmaři. Možná jsme jen používali jiný slovník při označování těchto produkcí. Nové projekty v historii PAFu vznikly s lidmi jako je Floex, Lotic, TCF, Ondřej Vavrečka, Inga Copeland, Bill Kouligas, Veronika Vlková a mnoho dalších, které nezmiňuju. Obecně tato tendence souvisí s touhou poznat, jak vybraní umělci přemýšlí o tématu, formátu či jiných aspektech prezentace jejich tvorby a taky to může být impuls pracovat na novém díle, což bylo i v případě Deana Blunta.
M. D.: Přijde mi, že všude možně v ČR vznikají commissioned projekty, což je jedině pozitivní. Vnímám to tak, že každý ze subjektů nebo festivalů pracuje se specifickými motivacemi a cíli a ukazuje se to i na té nejjednodušší formální rovině, jako je např. rozměr produkcí.
Jedna ze zmíněných performancí Deana Blunta již proběhla, celá ta věc přitom trvala ani ne půl hodiny. Zcela zaplněné Studio Hrdinů ještě dlouho poté vytrvale sedělo a nechápalo, že už se nic nestane. Čekali jste to?
M. M.: Ano.
Jak tohle vystoupení zpětně hodnotíte? Je to s Bluntem pokaždé sázka na nejistotu? Proč neproběhlo pokračování v Olomouci?
M. M.: V případě Blunta jde vždy více o performanci než koncert. Jako eklektický umělec čerpající z vizuálních a zvukových samplů osobní historie je tak trochu očekávatelné, alespoň pro lidi, kteří jej sledují dlouhodoběji, že nebude ubezpečovat své okolí již vyzkoušenými postupy (které i mohly mít úspěch). Jinak s Deanem Bluntem řešíme, jak a kdy realizovat připravovaný projekt. Důvodem, proč pokračování neproběhlo, je kombinace více faktorů, které znemožnily vše uskutečnit.
Stranou neotřelých přístupů k dramaturgii, jednu část nedávno proběhlého ročníku nizozemského festivalu Le Guess Who? kurátovala Moor Mother, která letos na PAFu vystupuje s projektem Bliss 700. Uvažovali jste o něčem podobném, nebo je to v našich podmínkách těžko realizovatelné?
M. M.: Kurátorsky se na PAFu podílelo mnoho zahraničních hostů, asi nejvýznaměji Mark Fell, který připravil programovou sekci Motion, Change, Presence v roce 2014.
M. D.: Hostující kurátoři se mimochodem na PAFu objevují každý rok při výběru finalistů sekce Jiné vize. Letos to byl Rado Ištok, loni Michal Novotný atd. Obecně mi přijde, že podobné kurátorské rezidence nejsou o mnoho náročnější na realizaci, možná že dokonce naopak. Umělec-kurátor může zjednodušit komunikaci s dalšími přizvanými umělci. Abych se ale vrátil k PAFu: letos jsme měli jedno hlavní téma, nikoliv řadu programových sekcí jako dříve, a v tomto případě myslím, že je jednotná homogenní kurátorská koncepce důležitá. Zároveň platí, že program nevzniká ve vakuu organizačního týmu, ale na základě diskuzí s řadou kolegů.
Běžně se k vám tvůrci vrací, do Olomouce letos opět zavítá třeba Dominik Gajarský alias Slowmotiondancer, Martin Kohout, Lightning Glove či Adam Matej alias Ink Midget. Je to dáno velikostí scény, která nutně svádí k oslovování těch samých, nebo jde spíš o kontinuitu a rozvíjení konkrétního dramaturgického plánu? Mají vybraní čeští výtvarní umělci něco společného, kromě jejich aktuálnosti?
M. M.: Ta aktuálnost se může stát problematickou proměnnou. V případě sledování vybraných umělců skrze PAF tak můžete rozpoznat i zpětně dialog, který s umělci vedeme. Jde možná i o jeden z cílů (nebo dokonce našich poselství), kdy sledujeme vývoj vybraných umělců a spolupracovníků, podílíme se na jejich produkcích a dalším.
Zvažovali jste možnost kurátorování částečně přenechat vybraným umělcům?
M. M.: V návaznosti na to, co jsem řekl dříve, není překvapením, že se někteří ze zmíněných podílejí na programu v rámci intenzivních konzultací. Podobně je tomu s celou řadou dalších kolegů a blízkých přátel, kteří nám s PAFem pomáhají. Bavíme se zde o líbivě provokující hudební scéně, ale nejdůležitější je pro nás pohyblivý obraz, v jehož odstínech PAF balancuje nejvýrazněji.
PAF 2018, Olomouc – různá místa, 6.–9. 12. 18
