Někdy je potřeba osekat všechny metafory a stáhnout korpus slov na minimum. Říct (nebo myslet si) věci prostě a jednoduše. Protože čím více jinotajů, tím větší může nastat nedorozumění. A to je ve chvílích, kdy jde o prolomení masky a obnažení se, to nejhorší. Jan Boroš přináší pod svým sólovým monikerem Čáry života asi nejbolavější a love song poslední doby. A to přesto, že při něm využívá slovníku idolů Evropy 2. Je na tom podobně jako ROLE, dokáže ustát zdánlivou prostoduchost a vmést kvanta pocitů do míst, kde by ostatní zůstali na povrchu a vyzněli hloupě a dětinsky.

Tohle je něco, co se tak trochu vymyká tomu, na co jsme i u těch avantgardnějších klubových pokusníků zvyklí. Je to bizarní a artificiální, možná už lehce za hranou, ale zároveň z toho vyzařuje nesmírný cit pro atmosféru, melodii, nápad. Na povrchu zdánlivě nevkusné, pod povrchem téměř geniálně promyšlené. Synthpop rušící perspektivu mezi líbivým rádiovým produktem a konceptuální imaginací, post-punk a nitky undergroundu.

Napínavá, značně cinematická gradující dvouminutová jednohubka rozjíždí vír asociací, především mrazivého charakteru. Může za to jednak několikanásobná difuze elektronických ozvěn, jednak s nepříjemným srdečním echem vyklepávající beat a roztřeseně vybrnkávající zvonivá kytara. Rozlehlé bezeslovné ženské halekání už pak jen všemu dodá punc hmatatelné éteričnosti. Kdo slyšel loňskou desku islandského kolektivu Amiina, najde spojitosti, o kterých sama Anežky pravděpodobně ani netuší.

Metamorfóza je dokonána. Od té doby, co začal Jéčko hrát s doprovodem Cold Cold Nights, se jeho písničkářství čím dál více zabalovalo do vrstevnatějších aranží a posouvalo od folkových struktur k post-rockovému nádechu. Pamatuji si na letní minifestival na zapadlé chatě v Mirošovicích u Prahy, kde v začínající chladné červnové noci, krátce po doznění letní bouřky, kolem sebe Jéčko a spol. rozestavěli tlumené, problikávající žárovky a s citem a něhou dávkovanou gradací odehráli set, který se blížil komornější, méně na pilu tlačící verzi severských dálav Sigur Rós.

Levitujíce v oblacích, ale stále nohama pevně zabředlí v chmurách ruského post-punku. Takto ambivalentně se bude cítit každý, kdo již tuto neděli (19. 2.) zavítá na koncert Motoramy v pražském Futurum Music Baru. Přední zástupce ruské klubové scény, kteří topí kytary v nánosech osmdesátkových syntezátorů, doprovodí nostalgický dream pop Mayen. Na únorovou pošmournost ideální kombinace. 

Hauschka je pověstný především svou hudební technikou. Líbivějšího, nápaditějšího a podmanivějšího představitele tzv. preparovaného klavíru člověk aby pohledal. O co v tomto přístupu jde? Jednoduše o to, že hudebník mezi struny klavíru vkládá/proplétá různé objekty, převážně kovového charakteru, a tím zcela přirozeně a bez jakýchkoliv softwareových výpomocí mění jeho zvuk.

Vynález fonografu ve 30. letech nastolil cestu ke komodifikované hudbě bez autora. Asi málokdo však tehdy tušil, že ono „bez autora“ by někdy mohlo znamenat „bez člověka“ a ne jen „bez nápadu“.

Nenápadný kult britských klubů, který stejně nenápadně přesídlil před vydáním letošní desky What Kind Of Dystopian Hellhole Is This? z Manchesteru do Berlína, se po roce vrací do naší metropole. Čtveřice The Underground Youth, jež ve své garážové a lo-fi tvorbě míchá akustičtější podobu psychedelie, značně zamlžené shogeaze, ale třeba též post-punk či blues, zavítá do Café v Lese již v pátek 17. února.

Doba elektronická pokračuje. Poté, co loňský ročník Vinyly ovládli Dizzcock a Aid Kid, i letos nejvíce odbornou porotu oslovily počiny, které s elektronikou výrazně pracují. Ocenění za desku roku si odnáší dné se svým postmoderním producentským minimalismem These Semi Feelings, They Are Everywhere, objevem roku se pak stává temná elektronicko-kytarová vřava Orient. Za počin roku byly zvoleny širokospektrální aktivity brněnského průběžného klubového festivalu Itch My HaHaHa.

Kittchenova skladba Zamilovaný je dodnes jednou z nejlepších, nejsmutnějších a nejvypointovanějších písní, s níž jsme měli tu čest. Pokud někdy někdo přemýšlel nad tím, jak se musela cítit něžná polovička, které se Kittchenův lyrický subjekt ve skladbě odcizoval, tomu dává zpěvačka Agu jasnou odpověď. Stačilo k tomu geniálně jednoduché řešení.