Metamorfóza je dokonána. Od té doby, co začal Jéčko hrát s doprovodem Cold Cold Nights, se jeho písničkářství čím dál více zabalovalo do vrstevnatějších aranží a posouvalo od folkových struktur k post-rockovému nádechu. Pamatuji si na letní minifestival na zapadlé chatě v Mirošovicích u Prahy, kde v začínající chladné červnové noci, krátce po doznění letní bouřky, kolem sebe Jéčko a spol. rozestavěli tlumené, problikávající žárovky a s citem a něhou dávkovanou gradací odehráli set, který se blížil komornější, méně na pilu tlačící verzi severských dálav Sigur Rós.
A stejný dojem mám i po poslechu prvního singlu Never (dost možná zazněl už i tenkrát onoho večera), v rámci něhož J nechal nadobro pohřbít alter ego své aproximanty a odteď vystupuje se svými třemi spoluhráči „jen“ jako Cold Cold Nights. Never téměř čtyři minuty tiše a s mlžnou ozvěnou vybrnkává melodii pro Jéčkův hluboký, nakřáplý hlas a procítěné nonverbální (ú)pění, aby se nakonec v závěru zlomilo v post-rockovou stěnu s melancholickým trumpetovým defilé. Deska (The) Last Summer vyjde 12. března a Never dává důvod k těšení.
