Bedekr 1/2015 Bedekr 1/2015

Bedekr 1/2015

Ztrácíte se v záplavě vydaných desek? Nevíte, kterými směry se s vašimi přehrávači vydat? Náš hudební průvodce by vám mohl pomoci. Každé dva týdny vám budeme přinášet šťastnou sedmičku desek, která nám nejvíce rotovala ve sluchátkách. Sedmičku tipů z různých koutů světa i různých žánrových škatulek. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto se ničeho nebojte a staňte se hudebními turisty spolu s námi. První díl Bedekru se otevírá...


Disappears – Irreal

Disappears – Irreal Disappears – Irreal

Společně s Viet Cong se Disappears postarali o pro mě zatím nejzajímavější kytarové desky roku 2015. Zatímco první jmenovaní platí za hypovanou debutující ovečku převážně indie folkového labelu Jagjaguwar, Disappears jsou zavedenou veličinou vydavatelství Kranky. Již sama příslušnost k této značce našeptává, že veselo s Disappears příliš nebude. Irreal je temná kytarová vřava, do jisté míry rezignující na koherentní melodie a zaměřující se převážně na atmosférické budování skličujícího palčivého šmirglu. Těžkopádná basa a bicí do zbláznění noří do jedné smyčky, kytary se střídavě s všudypřítomnou industriální křečí buď ztotožňují, anebo se jí snaží prozurčet kovově chladnou vyhrávkou. Mráz a opuštěnost hluboko v podzemí ukryté garáže pak umocňuje rezignovaný, bezútěšný hlas Briana Case. Mnohým při poslechu nepochybně vytanou na mysl kanadští Suuns, jen s tím rozdílem, že zatímco se Suuns se člověk omamně vznáší, s Dissapears se potápí hluboko do studených, načernalých hlubin. (tf)


José González – Vestiges & Claws

José González - Vestiges & Claws José González - Vestiges & Claws

Mít tak opravdického Josého Gonzáleze u sebe v pokojíčku, posadit ho někam na sedačku severského designu a nechat ho hrát... Třetí album švédského písničkáře vlastně tohle přání skoro plní. Vestiges & Claws je tichá, v obýváku natočená deska, na které uslyšíte každé zachvění strun, jako by José hrál jen metr od vás. Hudba je to pořád stejně půvabná, jednoduchá a plná pozitivních vibrací, tak jako v reklamě s tisícovkami barevných skákacích kuliček, které se rozutekly po ulicích San Franciska, pamatujete? González svou výpověď tentokrát pojal bilančně, album je stručným průvodcem zásadními životními otázkami. What it means to be alive, ptá se José a na nové desce si zároveň i částečně odpovídá. Nechte se vtáhnout do rozjímání při bytovém koncertu ve vašich sluchátkách. (hp)


Mount Eerie – Sauna

Mount Eerie – Sauna Mount Eerie – Sauna

Phil Elverum bezpochyby našel pod pseudonymem Mount Eerie svůj klid, tvář svých uměleckých záměrů. Na Sauně pokračuje v niterném zenbudhistickém přemítání a hudební chrámová meditace, pročísnutá občasnou ostrostí dronemetalového hřmění a obetkaná spletitou zvukovou deformací, opět hrouží hluboko. Tady dávno končí opulentní lo-fi písničkářství, tady pokračuje v roce 2009 nastolená zenová meditace, které se lze odevzdat bez špetky buddhistických znalostí. Elverumovy texty jsou plné filosofické mnohoznačnosti, a přesto tak prozaicky ryzí; ve věčném existenciálním symbolistickém prolínání kosmu a mikrokosmu, přírody a duše, života a smrti se tak člověk neztrácí. Elverum má navíc obrovský cit pro melodie a řetězení a vrstvení hudebních motivů, takže Sauna (stejně jako většina předchozích desek) není jen elitářským, těžce prokousatelným artefaktem, nýbrž velmi silnou nahrávkou, v níž lze zřetelně a jasně rozeznat každý kousek této transcendentální mozaiky. (tf)


Schwarzprior – IDDQD

Schwarzprior – IDDQD Schwarzprior – IDDQD

Ostrava, uhelné město plné oživlých komínů a beznadějných sídlišť, plodí umění sobě vlastní. Loni v prosinci trojice Schwarzprior debutovala černočernou deskou IDDQD, apokalyptickými zpívánkami pro drsné chlapy. Temné disko (ruce Moimira Papalescu se nezapřou) a dokola opakované a proplétané minimalistické texty. Jazykem je veden chirurgicky přesný řez, slova města zůstávají slovy města, a přece jsou tak strašlivě dokonalou poezií. Čím hrůzostrašnější obsah veršů, tím pečlivější libozvučnost. Schwarzprior jsou prokletí básníci postmoderní doby. A hudbou, slovem i vizuálem mapují periferie města, společnosti a duše. Prvotřídní temné hity pro děti s citem pro zvláštní krásu. Schwarzprior jsou ztělesněnou, dobře mířenou provokací; pro umělecky konzervativní, pro citlivé a pro ty, kterým se věci líbí proto, že jsou hezké, je IDDQD příliš krutou ranou. (hp)


Sleater-Kinney – No Cities to Love

Sleater-Kinney – No Cities To Love Sleater-Kinney – No Cities To Love

Portlandská trojka Sleater-Kinney je po deseti letech zpět. Dekádu trvající přestávka dokáže vehnat do myslí fanoušků nadměrná očekávání, což často bývá kamenem úrazu – málokterá z comebackových desek se setká s vřelým přijetím. A přiznávám, že podobně jsem to bohužel měl i s No Cities to Love, kdy jsem se zvýšeným očekáváním neubránil.

Většinou mi stačí si desku poslechnout dvakrát třikrát a mám o ní základní představu – u novinky Sleater-Kinney jsem ale velmi dlouho bojoval s jakousi podivnou nevýrazností. Většina písniček mi splývala, přestože stopáž sotva přesahuje půl hodiny. Po několika dalších posleších jsem už jednotlivé tracky dokázal snadněji odlišit, jenže to jen potvrdilo mé obavy. Desce chybí jakási rozmanitost, kterou oplývaly předcházející nahrávky. The Woods měla perfektní singly, All the Hands on the Bad One naléhavou Was It a Lie, pomalou Swimmer či The Professional, která jakoby vypadla z repertoáru Guided by Voices. No Cities to Love takové výrazné skladby nemá, pouze titulní singl se odlišuje svou repetitivností a nejlepší skladba desky Hey Darling připomene hravé písničky typu You're No Rock n' Roll Fun. Comeback Sleater-Kinney se ale i tak dle mého povedl. Deska v žádném případě není špatná. Jen jsem se tentokrát zkrátka nepotkal s typem skladeb, které mám od kapely rád. (jz)


Smashing Pumpkins – Monuments to an Elegy

Smashing Pumpkins – Monument to an Elegy Smashing Pumpkins – Monument to an Elegy

Poslední desku Smashing Pumpkins bych jistě označil za nejzvláštnější, s kterou „kapela” kolem Billyho Corgana po reunionu přišla. Netradičních 32 minut, neobvyklá přímočarost. Žádná skladba se dle mého nedá označit přívlastkem vynikající, několik písniček bych dokonce onálepkoval jako otřesné (Run2Me) či mdlé (Dorian). Avšak deska obsahuje něco, kvůli čemu se k ní pořád vracím. Je to paradox – o předcházející desce Oceania sice tvrdím, že se vyvedla, záhy po vydání jsem ji však až na pár tracků (Violet Rays!) odložil. Zde je to ale jinak, nahrávku Monuments to an Elegy bych takřka nikomu nedoporučil (textově se jedná snad o nejslabší Corganovu desku vůbec, u Anti-Hero už se člověk nemůže snad ani zasmát), přitom se k ní vracím neustále. Absurdní. (jz)


Team Me – Blind As Night

Team Me - Blind As Night Team Me - Blind As Night

Jako byste právě seděli v operním divadle. Opona se zvedá. Postupná instrumentace, harmonie modelovaná k přitažlivé epičnosti, smyčce a piano gradují hudbu hned v úvodu. Poté do ní vpadne sbor skotačivým „hej“, aby zvážněl modernisticky prostou samohláskou a nakonec vše po wagnerovsku zjemnil až andělsky znějícím chorálem. Takhle začíná spanilá jízda norských Team Me. Na bicyklu – jako za časů jejich debutu To The Treetops. Jenom teď už známe i konkrétní ulice, kudy míří k hranicím nepoznaného. A odvaha je potřeba, protože kdo vlastně ještě dnes věří na kouzla? Drama i hudební výraz podtrhávající texty, jež se krom jiného točí kolem emoce strachu a bezmoci z hledání, se prolínají celým albem, které působí pohádkově, hororově i zábavně zároveň. Je skvělé, že deska, která se nahrávala ve staré stodole v Elverumu na východě Norska (domovském městečku skupiny), má všechny atributy pro globální a zaslouženou popularitu (ač jí nejspíš nedosáhne). Jestli jste propadli epickým světům Harryho Pottera, Hobita nebo prostě jen máte rádi pohádky, ze kterých občas mrazí, Team Me budete milovat. (zm)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.