Bedekr 14/2015 Bedekr 14/2015

Bedekr 14/2015

Co by to bylo za lichou sobotu bez Bedekru...? Po dvou týdnech opět balíme místo krosny přehrávače, žhavíme sluchátka a míříme na toulky křížem krážem hudebním světem. Je libo chytrý český pop či novodobou českou hudební poezii? Nebo moderní a experimentální podoby postmoderní klasiky? Či snad metal zítřka, mistra současného lo-fi písničkářství či oprašování folkových tradic? Ghost of YouDěti mezi reprákamaJohn LemkeÓlafur Arnalds Nilsem FrahmemCorrections HouseAlex GRyley Walker vám tohle všechno nabídnou.


Alex G – Beach Music

Alex Giannascoli má jasnou vizi. Co rok, to nahrávka. Ani nyní, kdy začal díky loňské průlomové desce DSU objíždět svět a více koncertovat, svou tradici neporušil. A i když měl na nahrávání tentokrát poměrně méně času (tvořil v přestávce mezi dvěma turné), přináší důstojného pokračovatele předešlého počinu. Beach Music nabízí v podstatě to stejné, co DSU. Disponuje stejně krásným obalem, stejně jako na DSU se příjemné popové momenty mění často v nečekané až ujeté chvilky (viz Station či Bug). A stejně jako na DSU tu najdeme i hitovku, jakou byla má milovaná Harvey (tentokrát s názvem Kicker). Velký prostor dostala i Giannascoliho přítelkyně, jinak také umělkyně Emily Yacina, jejíž největší stopa je patrná na duetu Brite Boy, připomínající lovesongy typu Said Sadly... od Smashing Pumpkins.

Beach Music jasně strvzuje, že do pozici krále popového lo-fi nemá mladý Giannascoli příliš daleko. Snad mu chuť pro psaní písniček vydrží i nadále. (jz)


Corrections House – Know How to Carry a Hip

Téměř přesně dva roky od vydání debutu Last City Zero vypouští do světa matadoři alternativního metalu novou industrální bestii. Superskupina ve složení Mike IX Williams, Sanford Parker, Scott Kelly a Bruce Lamont kolem sebe vytváří auru jakéhosi mysteriózního nihilistického spolku prostřednictvím imaginární postavy ministra propagandy Sewarda Fairburyho, jenž se dle tiskových materiálů podílel na produkci desky v podzemním komplexu ve Vietnamu.

Hned s úvodní Crossing My One Good Finger se na nás valí elektronický noise, který krátce po nabytí rytmu doplňuje Williams svou pekelnou poezií o morálním úpadku lidstva. Na singl Superglued Tooth jsme již upozorňovali minulý týden a je to rozhodně jeden z vrcholů desky. Synťák a jednoduchý beat určuje tempo. Born with two sisters / but no girls in the house, okolo se povaluje temno a zápach smrti, jenž se s výkřikem: „The clampdown I work for has beat me down!“ změní v apokalypsu. Drolí se zdi a půda pod nohama již není pevná. They’re finally dead!

Corrections House novou deskou posouvají svou temnou vizi moderního světa a metalového žánru v něm ukotveného zase o notný kus dále. Album je rozmanitější co do použití syntetizérů i ostatních výrazových prostředků (saxofón!), je promyšlenější než jeho předchůdce a všechna ta temnota, deprese a zmar pak funguje ještě více. Tenhle počin bolí, ale bolí tím správným způsobem. Dekadence a deviace. Metal zítřka. (fh)


Děti mezi reprákama – Újezd

Už delší dobu mi u nás chybí poezie, která by nějak reflektovala neveselý svět okolo a dovedla by stát někde mezi dvěma častými extrémy – ublíženou patetickou lítostí a sebevědomými angažovanými výkřiky. To, že tuhle „básnickou sbírku“ najdu na poli české hudební alternativy, je nečekaným, ale velmi milým překvapením.

Dominik Zezula chvílemi zpívá, chvílemi spíš přednáší. Jednoduché melodie hrané na španělku jsou jako podkres opakované stále dokola a dávají textům o to větší možnost být středem pozornosti. Městské verše na debutu Dětí mezi reprákama trochu připomínají první sbírku Jana Těsnohlídka ml. Nepovedené osudy průměrných lidí na průměrném sídlišti, univerzální příběhy sestavené z výborně odpozorovaných (zažitých?) detailů, syrová pojmenování i zasněné metafory. A všechno je to na dosah ruky, Dominik sedí vedle vás na posteli a brnká a vypráví.

Slova se rychle odvíjejí jako kouř stoupající z komínů, nikdy není jisté, kam ho vítr zavane. Poslouchám a běhá mi mráz po zádech, tolik slov bodá do uspaných vzpomínek, „každá slabika váží jak cihla“. „Není jednoduchý utéct tam, kam chceš, není jednoduchý utéct všem těm hlasům.“ Újezd je hodně bolavá deska do šedivých podzimních odpolední. Ale stojí za to se trýznit. (hp)


Ghost of You – Glacier & The City

Brněnská čtveřice Ghost of You nakročila velmi sebevědomou cestu do vod inteligentního popu, který chytí za srdce, aniž by se topil ve stereotypních frázích a podbízivých melodiích, už se singlem Somewhere in the drop your miracle. Navíc se jí podařilo definovat vlastní stylový jazyk, čemuž dopomáhá šeplavě vážný i expresivně exaltovaný vokál Tomáše Novohradského a zvláštní noční aura, kterou snad vyvolává to, že skladba začíná jako ukolébavka a poté gradující kaskádou vede rovnou do snu. Flirtování s popem s sebou nese jednu nevýhodu, a to velká očekávání tzv. hitů, když dojde na debut.

Ghost of You s námi vypekli, protože úvodní dvě písně Armenia a Flesh and Worms se pohybují někde mezi paralyzujícím mathrockem, post-rockovým malováním hluků v pozadí a vzdáleně připomínají lásku k Radiohead (ne naposled na tomto albu). Ač bych osobně tyto pokusy vypustila a začala desku něčím průraznějším, třeba vtipně na své nedostižné vzory reagujícími Horses. Při pouštění alba se mi stala taková věc. Závěrečná skladba Process signalizující mimochodem, že kapela má i nápady experimentálního charakteru, jež však stále zapadají do jednotného zvuku nahrávky, se mi spojil se začínající Somewhere in the drop of your miracle automaticky rozehrané na youtube. Znělo to grandiózně. Líbí se mi různé hlasové polohy a práce s melodií v Hermaphrodite, líbí se mi, že texty včetně tohoto jsou sice jednoduché, ale dávají smysl navzdory psychedelickým blouděním v králičí noře. Už tolik nejásám z nemastně neslaně strukturovaného singlu Deerhunter, jenž je spíše souborem postupů známých od záplavy zahraničních kapel, kterým došla šťáva nebo ji nikdy neměli. Ale vesměs mě těší, že v těch osmi skladbách je tolik odlišných konceptů, jak může znít česká kapela zpívající anglicky s vlastním výrazem a jednotnou spojnicí.

P. S.: Obal alba Jana Urbeilaye je úžasný. Jen nechápu, proč se kluci na fotografii tváří tak smutně. Pohrobci Kid A, napadá mě. Zapomeňte na to, je to pryč! Ghost of you mají na víc, jen se nebát toho popu, jde jim skvěle. (zm)


John Lemke – Nomad Frequencies

Pro Denovali Records mám slabost. A pro moderní skladatele, kteří do svých instrumentálních kompozic vkládají i trochu „popové“ přístupnosti, taktéž. Novou desku Johna Lemkeho jsem proto k oblibě předurčil už dávno předtím, než jsem jí slyšel. A zalíbení naštěstí zůstává i dnes, po desítkách poslechů. John Lemke opět prokazuje své zvukové vizionářství a schopnost zkombinovat zdánlivě nezkombinovatelné.

Nomad Frequencies dostávají svému názvu a nápaditě s každou skladbou kočují po žánrech, náladách a podprahově i různých zemích. Všudypřítomná příběhovost, která se při poslechu vykresluje, pak nezapře Lemkeho hlavní parketu – filmové skladatelství. Úvodní minuty v křehkém sevření klavíru a smyčců zdánlivě matou, že deska bude jen a pouze poklidnou a intimní cestou. Již v polovině druhé skladby totiž začíná nespoutané víření plné nečekaných zvratů, překvapení, gradací; instrumentální postmoderna se vším všudy. Z melodií postupně probublává reggae rytmika, freejazzový saxofon, orientální a tibetská mystika či pronikavá omamnost elektronických klubů, ani jednou však nic z toho nepřeroste v nesourodou skládanku vjemů, dávajících se na odiv. Každá linka tu má přesně vytyčený svůj prostor, svůj vyměřený čas, kdy se dát intenzivně všanc, a pak zase zmizí pod povrch, do roviny tušeného, atmosférického doplňku.

Živé nástroje a samply prostoupené úlovky Lemkeho terénních nahrávek nabízejí hudební prostřihy mezi urbanistickými záchvěvy nočního velkoměsta a komorním tichošlápkovstvím uprostřed přírody, otevírají dveře do ojedinělého hudebního světa fantazií, kde je povoleno vše, ale zároveň se drží pevného řádu zvukového a skladatelského perfekcionisty. (tf)


Ólafur Arnalds & Nils Frahm – Loon

Obaja hudobníci cítili, že z ich vzájomného súladu vznikne niečo výnimočné. Spojenie nemeckého neoklasika Nilsa Frahma a islandského elektronického mága Ólafura Arnaldsa deklaruje búranie žánrových klišé a limitov. Na jeseň minulého roka sa spoločne zavreli do Frahmovho berlínskeho štúdia a počas päťdňovej improvizačnej seansy nahrali päť kompozícií. Rok sa potom venovali masteringu a úprave. Dali si tak záležať na detailoch, lebo práve mikroskopické vlákna sú charakteristickou súčasťou oboch skladateľov.

Kompozície vznikli kombináciou legendárneho syntetizátora Oberheim Four Voice, využívanom kedysi kapelami Pink Floyd, Depeche Mode či legendárnym jazzmanom Joe Zawinulom, a analógového nástroja Korg PS-3100. Na ambientnej ploche vyše dvadsiatich piatich minút sa odohráva zaujímavý harmonický príbeh s perkusívnymi odbočkami, ktoré sú najviac citeľné v skladbe M. Jedná sa o evolučný typ hudby založenom na inverziách a transpozíciách. Ich chladný impresionizmus dotvára jedinečnú atmosféru, do ktorej sa poslucháč naplno ponorí. V určitých momentoch sa mu bude javiť odťažito, ťažko, ale zároveň si uvedomí, že to nie je elektronické vákuum, ale senzibilná tvorba dvoch priateľov snažiacich sa o posun v technologickom procese, ako aj o návrat k tradičným zdrojom elektronickej hudby. Po miniatúrnych nahrávkach Stare a Life Story Love And Glory ide už o tretiu kolaboráciu a zdá sa, že EP doska Loon je predzvesťou niečoho veľkého. Viac informácií sa dozviete z ich spoločnej webovej stránky. (dh)


Ryley Walker – Primrose Green

Druhotina mladého amerického songwritera Ryleyho Walkera vám už podle obalu napoví, jaký obsach ukrývá. Primrose Green je totiž napodobenina folku ze sedmdesátých let se vším všudy. Berte, nechte být. Walkerovi hrdinové jsou jasní – Tim Buckley, Jackson C. Frank, Nick Drake, Townes Van Zandt a hlavně Van Morrison (a především jeho Astral Planes, ještě jeden pohled na obal).

Pokud máte rádi starý folk, zároveň ale rádi inovaci, sáhněte raději po jiných folkových deskách (třeba Father John Misty a jeho I Love You, Honeybear). Tohle je instrumentálně, vokálně a textově „pouhá“ imitace bez špetky snahy o posunutí žánru někam dál (ať už kamkoli). Jakoby Walker byl po desetiletí někde zakonzervován v zemi. Kdyby mi desku někdo dal poslechnout bez jakéhokoli povědomí o autorovi, zařadil bych ji bez rozmýšlení o několik dekád nazpět. Pokud to tak bylo zamýšleno, bravo. Já ale raději trochu té současnosti. (jz)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.