Bedekr 7/2015 Bedekr 7/2015

Bedekr 7/2015

I v sedmém Bedekru je stále co objevovat. Nevěříte? Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto prolétneme z Čech až na konec světa. Česko, Slovensko, Polsko, Švédsko, Anglie, Austrálie. Tam všude zavítáme a zhodnotíme při tom počiny Lo/ve, Longital, 3FoNIA, The Tallest Man On Earth, Django Django, Noela Gallaghera a Courtney Barnett.


Courtney Barnett – Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit

Courtney Barnett – Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit Courtney Barnett – Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit

S australskou písničkářkou Courtney Barnett mám jeden menší problém, její živáky jsou mi poněkud nesympatické – její občasná gesta a ležérní „rocková“ prezentace mi připomíná drsňačky z osmdesátých let. A jednoduše mě nebaví se na to dívat (vyjma tichých setů bez bicích), vydržím vždy sotva pár minut. To je však jediné, co mi na Barnett „vadí“. Její letošní deska je totiž na poměry debutu opravdu neuvěřitelně silná (a zmíněné nešvary z živáků jí prostupují jen zřídka). Nahrávka obsahuje zkrátka vše, co na hudbě v první řadě vyhledávám – příjemné a nikterak vlezlé melodie plus chytré a osobité texty. Melodiím vévodí letní hitovka Depreston, textům zase temná Pedestrian At Best. Leckoho napadne, že takový debut se bude těžko překonávat, ale ono je to v případě Barnett úplně jedno – pokud je totiž už její prvotina textově takto zajímavá, sotva očekávat do budoucna nějakou „vyprázdněnou“ tvorbu. (jz)


Django Django – Born Under Saturn

Django Django – Born Under Saturn Django Django – Born Under Saturn

Skotská čtveřice strhla úspěch už se svým debutem, protože ustoupila od klasického britského modelu „hodně kytar, dalekosáhlý stadionový refrén a text o malém životě ve velkoměstě“. Django Django nabídli hudební syntézu tak přitažlivou a osobitou, že ještě nepřišel čas jejího vyčerpání. Také na albu Born Under Saturn slyšíme mimoevropskou rytmiku, někdy africkou, jindy jamajskou, líbivé hippie harmonie a oproti debutu hned v úvodu i tvrdší kytary. Snaha změnit vyleštěný zvuk perkusí, syntetizérů a uhlazených vokálů v heavy rockovými vlivy posílenou koláž, která kapelu škatulkuje vágně definovaným termínem art rock, je celkem prvoplánovým postupem. Nadšení ale stoupá, když zazní First Light, sice kopírující známý rytmický model, ale očišťující ve svém harmonickém refrénu signalizujícím jakýsi celestiální nádech alba, který dále rezonuje v Reflections a nejvíce ve Vibrations.

Proč dělat z popu ve své nejčistší podobě (tj. klasická šedesátková harmonie, „bel canto“, univerzální text, snadno spojitelný s jakýmikoliv asociacemi a aktuální zvuk bez temporálních klišé) další napodobeninu garážových kapel? Aby někdo náhodou neprotestoval proti jejímu výstupu na Glastonbury? Born Under Saturn uprostřed zní velmi podobně jako debut Django Django, ale od Vibrations jeho kvality jdou výrazně nahoru a ukazují posun kapely k ještě dokonalejší práci s melodií, akordickými postupy a rozličnými perkusivními zvuky. Shot Down, High Moon a už jste zcela pohlceni barevností a podmanivostí desky. (zm)


Lo/ve – It´s fucking amazing that you are here

Lo/ve – It´s fucking amazing that you are here Lo/ve – It´s fucking amazing that you are here

Generace nonkonformních studentů ostravské umělecké univerzity je k nezastavení. Z jejich řad se totiž vyvalila další hudební vřava. K únorovému debutu Lo/ve jsem se sice dostal až se zpožděním, ale na výsledném efektu to nic nemění. Tak jako u většiny desek, které mají v krvi kus razoviteho hornického kraje, jsem propadl. Stávám se ostravským fetišistou, řekl bych.

It´s fucking amazing that you are here je energickou půlhodinovou smrští, bez skrupulí a přímočaře vystavěný hitový melodický kravál, který si do štítků může dát vše od (art) punku přes garáž po lo-fi. Zefektovaná kytara, bicí, občasný elektronický sample, uřvaný nakřáplý ženský hlas na straně jedné, hluboký, floutkovský mužský zpěv na straně druhé. To jsou ingredience, které stačí k tomu, aby se třásly okenní tabulky a do žil se vlila zdravá naštvanost, vzdor, archetypy osmdesátkových klubů a mladické prostopášnosti. Pravidlo síly pár akordů a zběsilého kopáku opět potvrzuje svou platnost. Umíte-li si pohrát s tempem a vybalancovat napětí mezi tepajícím vybrnkáváním a nekontrolovatelným, agresivním rachotem, máte vyhráno a stačí vám minimum prostředků. Díky Lo/ve je s českými kytarami zase legrace. (tf)


Longital – A to je všetko?

Longital – A to je všetko? Longital – A to je všetko?

Bývá už nějak zvykem, že mluvíme-li o domácí hudební scéně, často tím implicitně míníme mnohem obecněji tu česko-slovenskou. Je to hezké, že máme k bratiam stále blízko. Je v tom ale nepochybně taky hodně vypočítavosti – touha považovat některé kapely tak trochu za své a hýčkat si je. A Longital do téhle skupiny bez debaty patří.

Prvotní záchvěv zklamání, že Daniel, Shina a Marián nepřipravují úplně novou desku, ale „jen“ výběrovku, se už během poslechu jedenácti skladeb rozplývá. Vlastně tu leccos nového je, neboť elektronika jde stranou a dělá místo akustickému zvuku. Zdálo se, že intimní hudební rozhovory už nemohou být intimnějšími, ale teď přece ještě překračují další rovinu blízkosti.

Longital ve svých písních přistupují ke světu s pokorou. Ne takovou tou přehnaně oduševnělou, která člověka nutí objímat stromy a kupovat jenom fair trade banány, ale takovou, která dává životu lepší smysl. A to je všetko? Áno, to je všetko. A úplně to stačí. K vytvoření povedeného alba není třeba mnoho. (hp)


Noel Gallagher's High Flying Birds – Chasing Yesterday

 Noel Gallagher's High Flying Birds – Chasing Yesterday Noel Gallagher's High Flying Birds – Chasing Yesterday

Většině hudebníků, kteří netouží/neumí změnit svůj styl a víceméně opakují jednu a tu stejnou desku, dojde po pár letech dech a postupně se při nejlepším vypaří. Jenže Noel Gallagher má zvláštní nadání, už od počátku své kariéry sype jednu takřka totožnou desku za druhou, a pořád to funguje. Chasing Yesterday je tedy zase „jen“ další „stejnou“ nahrávkou, v případě Gallaghera to však neznamená nic špatného. Naopak, je to znamení, že se jedná o další z řady dobrých desek.

Sám nejsem velký fanoušek Oasis, měl jsem období kolem patnácti let, kdy mě bavily jejich největší hity a pár starších desek. Nicméně když mám chuť na kvalitní a nenáročný popík, sáhnu po nich občas (respektive po Noelově sólovce) i nyní. Jeho eponymní debut vydaný před čtyřmi lety mě překvapil svým hitovým potenciálem a Chasing Yesterday je zkrátka... tím samým (leč možná méně ambiciózním) dílem. Kdo má tedy rád hit za hitem, přijde si na své. A už jen kvůli The Dying of the Light, která atakuje i ty největší hity Oasis, se to vyplatí poslechnout. (jz)


The Tallest Man on Earth – Dark Bird Is Home

The Tallest Man On Earth – Dark Bird Is Home The Tallest Man On Earth – Dark Bird Is Home

Poslední přídavek na festivalovém vystoupení. Vysmátý Nejvyšší Muž na Světě(™) se na pódium vrací spolu s přáteli z jiných kapel a společně rozjíždějí multiinstrumentální předělávku Darkness of the Dream. Jenže on to není cover, takhle zní originál a vlastně i zbytek nového alba Dark Bird Is Home. Pro ty, jež mají jeho předchozí tvorbu zmapovanou to vlastně ani nemůže být překvapením. Na druhém albu Wild Hunt (2010) šlo spíše ještě o jakési obrušování hran syrovosti prvního alba, ale již EP vydané později onoho roku naznačilo svou elektrickou kytarou budoucí směřování.

Tři roky staré There’s No Leaving Now pak o hudebním vývoji směrem k bohatším aranžím bezskrupulózně odkázalo, no a album letošní byste si spojili s jeho prvotinou...vlastně pořád velmi snadno, protože i přes zmíněnou výraznější instrumentaci je tu pořád jeho tolik charakteristický vokál. Matsson střídá polohy jako na běžícím páse a již tradičně balancuje na hraně vlastního rozsahu. Atmosféra osamělé cesty švédskou krajinou nechybí. Pořád je to ON. Titulní skladba to vystihuje snad nejlépe. Zpočátku koncert pro klavír a orchestr, kytaru a hlas. But now he needs to go a skladbu, potažmo desku uzavírají bohaté instrumentální aranže. Trochu jiný, ale pořád stejný. (fh)


3FoNIA – Chosen Poems

3FoNIA – Chosen Poems 3FoNIA – Chosen Poems

Experiment pro náročného posluchače, nejavantgardnější forma moderní klasiky, improvizované urbanistické asociace „zvukového chuligána“, skladatele-hledače. Jacek Mazurkiewicz je polský kontrabasista, který rád pátrá po nových formách a vzájemných vztazích elektronické a vážné hudby a ve svém sólovém projektu 3FoNIA toto badání dovedl na nejvyšší level. Při věčném balancování na hranici harmonie a disharmonie, melodie a nespoutaně vrstvených fragmentů vytváří na Chosen Poems osm nepředvídatelných zvukových koláží.

Jejich základem je kontrabas, loop station, elektronické chvění a otevřená mysl. Skrze loop station Mazurkiewicz nahrává nespočet hudebních smyček, které následně vzájemné proplétá, vrství, deformuje a řetězí do jedinečných kompozicí. Zároveň u toho překlenuje žánrové prostory, a jednou tak zní jazzově, podruhé post-rockově až metalově, jednou ambientně, pak jako temný glitchový producent nebo zvukový posel z jiných dimenzí. Tuším, že zde můžeme směle hovořit o skutečném vizionářství, o avantgardě v pravém slova smyslu, o bezbřehém experimentování, které však zároveň stále může zaujmout i „obyčejného“ uvědomělého posluchače. Pozvánka na letošní OFF toho budiž důkazem. (tf)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 6/2015 Bedekr 8/2015 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.