Bedekr 9/2015

Všude dobře, doma nejlíp. Proto se v novém Bedekru hned třikrát zastavíme v české kotlině a okomentujeme nové Květy, tribute album Vladimíra Mišíka či tajuplné Julinko. Budeme však i cestovat, nebojte. A tentokrát i do minulosti – s novým retro okénkem. Colleen Green, Duke Special, Hop Along a Free, to vše k českému nášupu přihodíme. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi.

Colleen Green – I Want to Grow Up

„Zní jako zpívající roztleskávačka s kytarou J Mascise.“ Tak mi byla představena mladá americká „písničkářka“ Colleen Green a její letošní novinka. Zábavný singl TV (společně s faktem, že se Green letos představí na polském OFFu) mě přesvědčil, abych si sehnal celou desku – pěkný zvuk, zpěv, barevné melodie... jenže už zhruba při páté skladbě mi došlo, že I Want to Grow Up je přesně tím typem nahrávek, na které jsem po chvíli alergický. Důvod? Písně mi přijdou jako přehlídka tisíckrát přežvýkaných nápadů bez jakékoli snahy o invenci. Samotné skladby nejsou špatné (i když to opravdu není ta nejvyšší skladatelská liga), jenže z představy, že podobných kousků by mohla Green vychrlit dalších tisíc, mi trochu běhá mráz po zádech. Některým to dokážu odpustit (Mac DeMarco), v případě Colleen Green dám ale raději přednost jiným písničkářkám... (jz)

Duke Special – Look Out Machines!

Irských hudebníků jsou mraky, ale tohohle nepřehlédnete. Navzdory tomu, že dredy a černě obtažené oči odkazují k nějakým obskurnějším žánrům, většina alba Look Out Machines! se nese převážně v popově písničkářském duchu. Pro Dukea to není nic neobvyklého, některé ze skladeb jsou jako šité na míru zlomeným srdcím, přesto nemůžu zapomenout na jinou linii jeho tvorby – na tu, ke které image pasuje jaksi lépe. Ano, přiznávám, schází mi tady makabrózně roztančené hitovky typu Our Love Goes Deeper Than This nebo Diggin’ An Early Grave. A schází mi taky jejich přímočarost, těchto devětatřicet minut je jaksi příliš přeplněno aranžemi, které pak melodie rozmazávají a ubírají jim energii. Nejnovější album berte spíš jako prostředek k všeobecnému seznámení s tvorbou Duke Speciala a jako pozvánku k poslechu předchozích desek. A především jako pošťouchnutí k návštěvě koncertu, protože právě tam jsou skladby nejvíc samy sebou. (hp)

Hop Along – Painted Shut

Kdybych měl vybrat jedno album, kterému se Painted Shut amerických Hop Along blíží nejvíce, zvolil bych jednoznačně Attack on Memory (2012) od Cloud Nothings. Nikterak silné devadesátkové „riffy“, které spíše vytvářejí prostor pro výrazné a často chytlavé zpěvové melodie, plus podobně „nesnesitelný“ vokál (tentokrát ne mužský, ale ženský), který může mnohé posluchače odradit. Pokud vám tedy ležérní a chraplavý „emo“ zpěv Frances Quinlan uhrane (a zároveň vás stále ještě baví devadesátky), máte vyhráno. Za mě horký kandidát na přední příčky v kategorii „deska roku“, menší výtka jen za to, že první půlka tu druhou poměrně válcuje... (jz)

Julinko – Hidden Omens

Zjevila se zničehonic, odněkud ze zšeřelých pražských uliček, s tajuplnou informační skoupostí, rovnou s debutovým albem, které mě odzbrojilo na první dobrou. Julinko, to je Gulia Parin a její dvorní našeptávač Carlo Veneziano, Julinko, to je uhrančivá femme fatale, která mi na české (?) scéně scházela. Její syrové lo-fi písničkářství má stejně tak blízko k zamlženému ambientnímu folku jako k neučesanému protopunkovému brutu, rozprostírá se v přitažlivě fungující rozpolcenosti. Naléhavý vzdor i pohroužení, něha i drsnost, múza i siréna.

Odkaz na antiku ostatně není od věci. V jinak velmi aktuálních lo-fi melodiích ostře šponovaných kytar (a občasně i akordeonu či minimalistických ruchů) totiž probublává cosi starobylého, archetypálního. V symbolistní lyrice přízraků i mezi řádky hudby samotné. Dýchá na mě atmosféra raných desek Jenny Hval, šeplavých meditací Grouper, zvonivého weird-folku Ô Paon či zamlžených severských lesů, v nichž se potuluje Moddi. O epigonství výše uvedených se však nejedná, spíše o vztah na bázi netušené podprahové inspirace. Koncerty v temných uzavřených klubech budou dechberoucí. (tf)

Květy – Miláček slunce

Smutek se měří těžko, ale „taková ta vůně / namíchaná z touhy a stesku“ je z celé tvorby Květů cítit asi úplně nejintenzivněji právě na tomto albu, viz skladby Syn a ČKNO. Na první pohled je tu zalidněno, ale nakonec jsou tu jenom „příbuzní, co mizí / v jezeře mléka a mlhy“ a syn, „kterej se ještě ani nenarodil.“ „Jeden špekáček, / jeden prut, / jeden votvírák /a jedno pivo,“ člověk je sám a ve své samotě je obklopen absolutně nevhodnými kulisami, jež jeho osamění činí ještě bolestnějším. Právě práce s necenzurovanou mozaikou (rozuměj – neodlišuje se „poetické“ od „nepoetického“) všedních věcí je pro Kyšperského typická a díky ní se texty brání klišovitým frázím. Vzniká pak umění, nad kterým kupodivu neohrnou nos ani elitářští městští estétové, ani batikovaní novodobí hippies. „Když jako vyplašené srny u cesty /utíkají dny,“ stojí za to se zastavit a na nějakou dobu se ponořit do melodií, které se vám už při prvním poslechu budou něčím zdát důvěrně známé a bezpečné. Třeba tam najdete poklad. (hp)

VA – Bazarem proměn: A Tribute to Vladimír Mišík

Poslední dobou se množí lecjaká tribute alba/akce (Filip Topol, Karel Kryl, Semafor aj.), takže mě čím dál častěji napadá otázka, k čemu je vlastně potřebujeme. Vkrádá se jednoduchá odpověď, že je nepotřebujeme k ničemu. Nebo že je potřebujeme proto, aby současné kapely měly jak vzdát hold svým inspiracím. Dvaadvacet nových verzí Mišíkových skladeb ale ukazuje někam dál.

Pro většinu mladé generace je Vladimír Mišík uvězněn za tlustou čarou roku 89 a kromě Slunečního hrobu (díky, Pelíšky!) a Variace na renesanční téma (díky, rádia!) přes ni nevyzařuje nic. Album Bazarem proměn tuto čáru smazává, s ní smazává i pel ne vždy atraktivní estetiky dob minulých, vytrhává Mišíka z kontextu doby a takto „nahé“ texty a melodie dává všanc novému využití. Odkrývají se působivé červené nitky: Kainar – Mišík – Jan P. Muchow (Stříhali dohola malého chlapečka), Hrabě – Mišík – Ladě (Tma stéká do kaluží), Šrut – Mišík – Ille (Co ti dám). Obdiv k jednomu hudebníkovi se tak mění spíš v uvědomělé navazování na tradici básnictví. Dá se přitom (paradoxně?) říct, že u většiny ze zúčastněných kapel byste ani nepoznali, že hraje něco jiného než svoje vlastní skladby. Znamená to jediné: ač jsme zdánlivě originální, motáme se pořád ve stopách, které jsou už dávno pečlivě vyšlapány. A tak by to asi mělo být. (hp)

Retro: Free – Fire and Water

Free – Fire and Water

Nedávno mne popadl zvláštní chtíč: prozkoumat nějaký konkrétní rok v hudbě. Po chvíli rozhlížení mi padlo do oka číslo 1970, kdy vyšly jedny z mých nejoblíbenějších folkových desek jako Tea for the Tillerman, Bridge Over Troubled Water či experimentální klenoty The Madcap Laughs a Starsailor. Proč se tedy do tak silného roku znovu neponořit? Rozevřel jsem svou „bibli“ Rate Your Music a obstaral si několik desek, které mne zaujaly ať už názvem, či obalem.

A hned ta první byla příjemnou trefou: britští Free a jejich blues/hard rocková deska Fire and Water – těžko si představit, že člověk může v tomhle žánru narazit ještě na něco výrazně lepšího. Když desku poslouchám, vytanou mi na mysli dvě věci: neméně výtečná eponymní nahrávka kanadských The Band a kultovní „road movie“ Bezstarostná jízda. Fire and Water vlastně zní naprosto jako soundtrack k projíždění se nějakou vyprahlou letní krajinou, ať už na motocyklu jako v ;Easy Riderovi, nebo v autě. Jen mě na desce trochu štve provařená hitovka All Right Now, kterou jsem nemohl příliš vystát už jako menší (bylo to pro mě nyní docela překvapení, když jsem zjistil, že za ní stojí právě Free). I to se dá ale překousnout a vlastně kdo ví, nebýt tohoto hitu, možná by deska tehdy zapadla... (jz)