Flash the Readies - In BelvedereTvořit na poslech ne úplně jednoduché koncepční desky v době, která nahrává spíše samostatným singlům a alba počíná ve své uspěchanosti považovat za mírný přežitek, je věc možná odvážná, avšak chvályhodná. Kapel, které půjdou jaksi proti proudu a budou si i na úkor rizika, že posluchači nebudou mít pro jejich počínání dostatek pozornosti, dělat hudbu po svém, bude vždy potřeba. Ona se totiž čas od času na každého dostaví chuť zastavit se a do sluchátek si pustit něco, co člověka na několik desítek minut vytrhne ze světa, co drží pevně pospolu, co se od začátku vyvíjí a nedovolí přeskakovat, co není poplatné prvním přehráním, ale nutí rozkrývat, zamýšlet se.
Olomoučtí Flash the Readies se na svém posledním albu In Belvedere, které si jako své nejmilejší dítko vypiplali ve všech ohledech zcela sami, touto cestou vydali. Překvapivě, protože proměnu ze zaměnitelné trendy kytarovky britského střihu v dospěle znějící, art rockovou melancholii čekal asi málokdo. Tři roky strávené v tvůrčích myšlenkách, několik personálních obměn a nalezení silného příběhu a pevné půdy pod nohama „ušividně“ dokáže divy.
Příběh je to zásadní, co je potřeba s deskou In Belvedere zmiňovat. Bez něj, respektive bez jeho vnímání by dvanácti písňová kolekce byla poloviční, na jeden zátah nejspíš nestravitelná. V šedesáti minutách prožíváme na pozadí máchovsky stísněných a potemnělých scenérií tíživou lidskou sebereflexi člověka odsouzeného za vraždu své milé. Lyrické přemítání, které je možné si dokreslit také přidruženým, lynchovsky laděným komiksem beze slov, se v zacyklení nářků, stesku a výčitek vyvíjí od reálných vzpomínek a neuchopitelných halucinací až po vytoužené sny a závěrečné vesmírné vysvobození. Na své cestě k hvězdné záchraně se sice někdy žel neubrání klišé a do angličtiny umně schované povrchnosti, ale za odvahu udržet plačtivý lyrický koncept po celou desku je potřeba trochu přimhouřit oči. Navíc – když si vybavíme, jaké texty musíme od českých kapel mnohdy snášet...
Hudebně jde In Belvedere na ruku teskné náladě příběhu. Melodie pod nadvládou kytar jsou povětšinou mollové, ztrápené, smutkem vyostřené, zpěv přechází od šeptavého hořekování k bezútěšně a neafektovaně křičeným pasážím. Sevření konceptem možná částečně brání větším melodickým rozkvětům a úzce nastolená stavba gradace jednotlivých písní a opakujících se motivů může zpočátku nudit, člověk si však brzy uvědomí, že se tím chytře buduje atmosféričnost, a původní volání po pestrosti promine. Stejně jako zapomene na podvědomou touhu najít si svůj hit – Flash the Readies totiž na In Belvedere odmítají (až na pár prosakujících, mírně experimentálních náznaků) exhibicionismus jednotlivých písní a vše podřizují poctivě a promyšleně konstruované intenzitě, pocitu z celku.
Žánrové koketování s psychedelií, instrumentálností post rocku a okřídleností space rocku u mnohých vyvolává dychtivé srovnávání s Pink Floyd či Muse, jenže In Belvedere tímto směrem nemíří. Pravda, sborové refrény nebo některé aranže se o rukopis zmíněných dvou otírají, avšak přítomnost megalomanské stadiónové extáze chybí. I díky svému námětu zůstává deska Flash the Readies „na zemi“, v intimitě klubu, před zasněným, patetickým poletováním mezi nebem a zemí dává přednost zasmušilému brázdění vnitřního vesmíru. Pokud bychom chtěli mermomocí srovnávat s významnou západní kytarovou proveniencí, nabízí se třeba charakteristika typu „uhlazenější a odevzdanější podoba Slint“. Ale nechytejte mě bezpodmínečně za slovo.
In Belvedere je především sympatický, smělý pokus stále relativně mladé, hledající se kapely, o kterém se sice nejspíš nebude v budoucnosti mluvit jako o milníku české nezávislé scény, ale který by mohl posloužit jako zásobárna zkušeností k o mnoho vybroušenějšímu nástupci. Pokud nadšení a uspokojení nastoleným koncepčním pojetím vydrží, můžeme se dočkat desky, která bude vskutku velká.
Vydavatel: self-release / Full Moon
Stopáž: 1:00:11
Body: 4 z 7
