Imaginace a hravost. Dvě slova, kolem nichž se tvorba brněnských Květů točí už dvě dekády. Výročí si připomínají vydáním deváté řadové desky Květy Květy. Nahrávalo se ve čtyřech a v kapele se mnohé změnilo. O věcech, na kterých opravdu záleží, proměnách, ale i důležitosti každodenního snažení v poněkud depresivní realitě je následující rozhovor se zakládajícím členem, zpěvákem a textařem Martinem E. Kyšperským.
„Řítíme se do tmy, tou největší rychlostí. Co bude dál, to nikdo neví. Nejsou žádné zprávy,“ zpíváš hned v úvodní písni Do tmy z nové desky. Co se skrývá v té tmě, která prosakuje albem? Jaké úzkosti na albu tematizuješ?
Ta píseň vznikla dřív, než přišla epidemie covid, ale poslední půlrok jí dal úplně jiný kontext. Může to být o tom. Anebo může být o člověku a ekologii. Když se o přírodu začnete trošku zajímat, nevyhnutelně se dostaví deprese z toho, jak arogantně k ní člověk přistupuje. Myslím, že každá malá věc mířená k úspoře a pokoře je dobrá.
Anebo je to písnička o vztahu dvou lidí, který padá do propasti. Na konci textu je ale naděje, že ještě není všechno definitivně spočítaný. A mimochodem – odehrává se v kulisách vesmíru, kterým letí kosmická loď, a to je důležitý. Jsem mega fanoušek intoušských sci-fi.
Vážím si vaší tvorby mimo jiné proto, že během dvou dekád existence je u vás slyšet neustálý vývoj. Co stojí v základu současného zvuku Květů?
Díky! Jestli to není moc divný výrok, tak já to popisuju jako „Malé zemětřesení“. Po šestnácti letech přešel bubeník Aleš (Pilgr) za kontrabas. Ondřej (Kyas) už nemusí hrát basu a najednou máme v kapele dvě kytary. Za bicí se posadil nový člen Jakub Kočička.
Je to jako matematická úloha: byli jsme tři, máme nového basáka, nového bubeníka, nového kytaristu, přibyl jeden člověk a nikdo neodešel. Kolik nás tedy je?
Jak ovlivnilo rozšíření sestavy (a taky nová Alešova role) podobu aktuálního alba? Písně působí melodičtěji a rytmicky přímočařeji. Přesto neztrácí pro Květy typickou hravost.
Vnímám třeba to, že Aleš nemá žádné basácké zlozvyky ve smyslu rutiny. Neslyším tam ty efektní fígle. On nad tím koumá, hraje melodicky, pracuje se zvukem, je otevřený všemu. A Kuba je zase úplně nový typ bubeníka. Hraje rovně a pevně, bez kudrlinek. Najednou přemýšlíme nad písničkami trochu jinak. Ten neustálý pohyb je strašně osvěžující.
Je ta chvíle a není nač čekat
Nová nahrávka vychází 17. listopadu. Hádám, že volba termínu nebude náhoda? Jaký význam pro vás má tento den? Četl jsem, že jsi kdysi v Trutnově jedl vedle Václava Havla.
Ano. Já jsem jedl a pan Havel si sedl proti mně a řekli jsme si „Dobrý den“. Ale ještě o kousek důležitější bylo, když jsem se účastnil debaty s ním. Dovedl věci formulovat stručně a jasně. Velmi jsem ho miloval a jeho odkaz zůstává pořád přítomný. Baví mě číst jeho hry. Takže odkaz na Sametovou revoluci není náhodný. Já jsem šťastný, že šli komunisti na smetiště a vrátila se demokracie.
Jak ovlivnila pandemická opatření vydání alba? Ještě na jaře řada umělců releasy odkládala. Vypadalo to, že se čeká na „dobu po“. Dnes je naopak jasné, že čekat nejde donekonečna a je třeba počítat s tím, že nové písně poměrně dlouhou dobu nezazní na koncertech. Plánujete něco online?
Ano, měli bychom hrát ještě minimálně Wombat session. Sám se na online koncerty moc často nedívám. Mám rád například KEXP nebo TINY DESK. Protože to je dobře nafilmovaný a má to parádně smíchaný zvuk. Když už něco dalšího posílat do digitálního prostoru, kéž by to bylo třeba nějak tak. Desku samotnou musíme vydat teď, protože je ta chvíle a není nač čekat. Taky je momentálně možnost si pouštět doma a na procházkách desky, když člověk nemůže do kina nebo k moři.
Čím vlastně vyvažujete relativně dlouhou absenci živých vystoupení?
Pracujeme na klipu. Ale chystáme i další věci. Například jsme nikdy neměli s kapelou trička. Vždycky mi to přišlo trošku pitomý. Jenže když se to udělá pěkně, být to tak nemusí. Rád i komukoliv pošlu naši desku. Projdu se s tím na poštu a budu mít radost.
Další věc je, že se stejně občas potkáváme. Třeba Aleš a já spolu máme ještě jeden studiový projekt, který se jmenuje „29. únor“. A za Ondřejem bych chtěl někdy zajet, aby mi vysvětlil, k čemu jsou přesně který čudlíky na syntezátorech. Pořád to nechápu, ať s tím kroutím, jak chci.
Seškrabávat z očí klapky tuhnoucího betonu předsudků
Motivy písní Květů jsou v zásadně osobní, snové a příběhové. Dovolím si proto otázku, jak současná omezení sociálních kontaktů ovlivňují vaše osobní vztahy? Co tahle zkušenost znamená pro vaše vnímání mezilidských vztahů?
Je to dost těžké. Snažím se být vděčný za to, že můžu dělat věci, co bych jinak nedělal. Chodit ven, číst, psát, uklízet, odpočívat. Plánovat už tak bezpečný není. Ale samozřejmě se toho dá dělat spousta. Chybí mi ale obyčejný věci: naložit s klukama auto, klábosit o hudbě a o holkách, kupovat si na pumpách kafe, žvýkat v šatnách gumový bagety a povídat si po koncertě s lidmi.
Dotyky aktuálních společenských otázek jsou v tvých textech vždy pečlivě zaobalené. Z vašich aktivit je však jasné, že nejde o výraz nějaké občanské lhostejnosti. Jaká socio-politická témata jsou podle tebe v současné pohnuté sociální realitě nejpalčivější? Nebo se raději upínáš k tomu pozitivnímu?
Vnímám spoustu věcí, které do textů netahám, protože zrovna tohle mě většinou v hudbě otravuje. Ale štve mě toho dost. Politici ukazují národu, že být namyšlenej buran je v pořádku. Přál bych si, aby další volby dopadly ještě výrazně lépe. O prezidentovi ani nemluvím. Některé aspekty přístupu vlády ke covidu jsou totální průser. Jenže to by bylo na dlouho. A pak – jsou lidi, co o tom dokážou mluvit daleko přesněji a líp než já.
Imaginace a hravost jsou pro vaši tvorbu charakteristické. Napadá mě, jak se tenhle přístup promítá do vašich každodenních životů? Jakou roli má podle tebe schopnost imaginace pro celospolečenské otázky? Často se třeba ozývají hlasy, které tvrdí, že nemá smysl se upínat k utopiím, že přeci žijeme v tom nejlepším možném socio-ekonomickém zřízení. Naše planeta na druhou stranu, s ohledem na devastaci celých ekosystémů, evidentně potřebuje zásadní změny.
Můj přístup je ten, že hravost nesmí nikdy zmizet. To neznamená, že člověk musí být umělec. Může mít jiskru, i když prodává boty nebo rozváží pečivo. Punková kapela Majklův strýček zpívá: „Můžeš vykřikovat všelijaký hesla, nezměníš sebe – nezměníš nic!“
Tenhle svět můžu zlepšit jen skrz to, co sám dělám. Fakt, že se dá ke všemu přistupovat bez dogmat, hledat nová řešení, používat fantazii, to seškrabává z očí klapky tuhnoucího betonu předsudků. Přál bych si, aby se tohle šířilo mezi lidmi jako virus.
Dekádu nazpět vznikla bakalářská práce, jejímž tématem je reprezentace žen v tvých písňových textech. Autorka v ní uvádí: „Ženy jsou v textech Martina E. Kyšperského opravdu dominantní téma, přestože se dá říci, že v oněch textech spíš nejsou.“ I na novém albu působí mnohé texty téměř jako milostné dopisy. Máš pocit, že ženám (a jejich významu) se dostává dost pozornosti v celospolečenském měřítku? Je jejich hlas dostatečně slyšet?
Já doufám, že nedochází k nějaké nespravedlnosti. Ať má každý stejnou šanci bez ohledu na to, kde se narodil, jestli je žena nebo muž, čím se být cítí, jestli je bílý nebo ne, vysoký, malý, hubený nebo tlustý. Je hodně holek, které přeslechnout nelze. Jestli má někdo co říct, tak věřím, že jeho hlas nakonec slyšet je.
Vyzkoušeli jsme toho hodně
Jako členové kapely v poslední době nešetříte novým materiálem. Aktuální deska vychází po dvou řadových albech v jednom roce. Nedávno každý z vás navíc přidal jednu sólovou nahrávku. A to nezmiňuji vaše další hudební aktivity. Co pohání tuhle nesamozřejmou tvůrčí plodnost či produktivitu? Asi pro to neumím najít lepší slovo.
Ono se to zdá, že jedeme z kopce a nemáme brzdu, ale poslední materiál pro Květy vznikal před čtyřmi lety a vyšel na dvou albech v následujícím roce. Pro kapelu nosím písničky jen já, ale kluci měli taky nachystán repertoár, takže vyšly vlastně tři sólo desky každého z nás.
To znamená, že já dopsal ještě jednu desku, celou ve stylu country. To byla zábava, které jsem nedokázal odolat. A protože se rádi vidíme a dobře se nám spolu aranžuje, tak si i na těch nahrávkách různě navzájem hrajeme. Slovo plodnost mi připomíná spíš rozmnožování a produktivita zní zase obchodně. Já jsem jednoduše jen připravený zapsat, rozvinout a dotáhnout nápad, co se mi objeví v hlavě. Ale je běžné, že nic nedám dohromady celé týdny a měsíce.
Dvacet let je dlouhá doba. V případě Květů je možné tuhle éru rozvrhnout na půdorysu devíti řadových alb. Je tu něco, co jste si za tu dobu nevyzkoušeli, k čemu se vztahujete směrem do budoucna?
Ta přání se pohybují v jemnějších odstínech, než jsou nějaké dramatické zvraty. Přál bych si třeba udělat EP, kde bychom hráli totální hluk. Nebo někdy natočit starší písničky v sametově tichých úpravách či jenom s klavírem.
Na nové desce hrajeme téměř bez hostů. Ale bavilo by mě potkat se v kapele s hudebníky, které máme rádi. Už jsme si toho vyzkoušeli hodně, stačí jen si ty desky pozorně pustit. Teď bych si nejvíc přál hrát pro lidi, být během toho úplně s nimi a taky v tom zvuku a náladě.
