Sto kilometrů do Svitav je úplně jiných než zbylých sto kilometrů do Jičína. Po cestě jsme potkali svatebčany v nádražce a pojezdili Kamikaze kolotoč, takže hudební produkce začínala Petrou Janů a DJem BoBo. Laserovou strunu jsme viděli ještě zdálky, navigovala nás lesem na místo, tam už se však chystali Schwarzprior a později i Molly. A pak nás pohltila noc.
Areál Kempu Pařez jsou vlastně dvě místa. Ve dne je to docela typické, ale rozlehlé místo k závodní dovolené Liaz. Na prádelní šnůře visí špatně vydělaná kůže, mezi borovicemi rezne rozmlácený Zetor a z chatek vycházejí zamyšlení lidi. Jakmile padne tma, jsi najednou ve snu, mezi výčepem a bazénem se přemisťuješ teleportem, jeden a ten samý hlouček diskutujících nacházíš jednou na schodech a podruhé u houpačky, největší legraci poskytuje trampolína, mokrá a studená od rosy, a během koncertu můžeš libovolně ztlumit nebo zesílit hlasitost hudby, ať si můžeš i povídat.
Skokanský můstek jsme v sobotu vyměnili za dlouhé procházky lesem a umně nastrčenými skalisky. Šedý prach nám sedal na zpocená záda. Došli jsme k Čajovému Altánu, zpět na bezkonkurenční smažák a zase zpátky na koncert vybroušených IR. Pak Telemother Visionfather, který by byl stejně skvělý přímo mezi dvěma brouzdališti v kempu. Plavali jsem mezi stromy. Jára Tarnovski s Obelisk of Light se společně se zapadajícím sluncem postarali o Stalkerovskou atmosféru.
Teleport do tanečního sálu. Zase pozdě. Hraje Space Love, pak Acud nebo Niels Poensgen nebo taky oba. Nevím, příliš mnoho piňakolády. Točí se mi hvězdy, z trampolíny se nedají vyfotit a na traktor se neleze.
Dobré ráno, díky a ahoj příští rok.
