Beseda 2019: palčivá minulost v objetí bouřlivé současnosti

Algiers, Beseda u Bigbítu 2019 Algiers, Beseda u Bigbítu 2019 Libor Galia

O Besedě jsem slýchala často, že je to ten festival, kde je úplně jedno, co zrovna hraje, ale stejně tam musím být. A taky, že je to taková malá moravská Pohoda, která platí vlastně za největší festival alternativní hudby u nás. Tedy pokud o něm přemýšlíme v širokém rozpětí multižánrovosti a oproštění se od do očí bijícího (leckdy kontroverzního) sponzoringu. Asi je jasné, kam mířím, pokud se tu snažíme kategorizovat naše domácí festivaly definující se dramaturgicky jako „alternativní.“

A je to vskutku pravda – sotva vjedu do areálu, mezi parkováním kola a první cestou na toiku vyslovím přinejmenším dvacetkrát „ahoj“ a „jé čau“.  Je to teprve moje druhá Beseda a jako tímto festivalem návštěvník nepolíbený jsem si loni potvrdila, že to může být velmi příjemně strávený srpnový víkend. Tu proložený koupáním ve Štěrkovně nedaleko od Veselí, zrána trochou humoru z Céčka, kde štafetu po DJ Myslivcovi přebírají slameři, a večer vyřáděním u dobře ozvučeného koncertu s publikem tak akorát. Výsada festivalu plného kámošů a kapel hodných mnohem větších festivalových formátů se však může stát samozřejmostí, až se promění v nutkání přemýšlet, že každý nový rok potřebuje přece jen ještě něco navíc, nebo ne? To si naštěstí sami organizátoři uvědomují i při stabilním udržování „besedních tradic“. Za ty považuji rovnoměrné rozložení koncertů na tři stage, místo konání v malé obci Tasov a společensko-kritický úhel pohledu prolínající se programem od dopoledních přednášek k hudebním vystoupením. V čem letos udělal festival smělý krok dopředu, byla především dramaturgie. Respektive její záběr hlavně během sobotního večera zamířil velmi progresivním směrem.

Algiers, Beseda u bigbítu 2019, foto Libor Galia Algiers, Beseda u bigbítu 2019foto: Libor Galia

U Besedy je zřejmá snaha nabídnout velmi odlišné přístupy k hudbě a hudební estetice, bez ohledu na žánr. Tak by mělo být zajištěno, aby si publikum v rozličném (i generačním) složení našlo tu „svou“ kapelu a objevilo k tomu ještě další novou. Nezanedbatelné je kladení důrazu na vizuální složku u koncertů na hlavní stage. Svým způsobem tak do tohoto konceptu dává smysl umístit hardcorové stálice Lvmen na Áčko v předpůlnočním čase jako se stalo loni. Něco podobného třeba u Pohody nepamatuji. Letos se tvrdší kytary ozývaly z druhého pódia v podání belgických Brutus, zatímco hlavní stage patřila opěvovaným Algiers, kteří si „mezi Glastonbury a Szigetem odskočili do Tasova“. Kapela, jež se ve svých písních dotýká lidsko-právních témat a nebojí se ani jasně definovaných politických postojů, je určitě pro Besedu trefou do černého – ve smyslu prestiže festivalu, a zároveň naplnění jeho dramaturgických vizí.

Pro mě osobně ale byly v letošním ročníku koncerty pódiově, zvukově i emocionálně výraznější. Mohutné orchestrální pojetí s vizuálem jako z jiné galaxie, ale pořád dost minimalistickým na to, aby působil spíše jako divadelně-galerijní scéna, bylo opěrným bodem živého provedení hudebního příběhu A Portrait of John Doe. Společné album producenta a klarinetisty Floexe a londýnského skladatele a hudebníka Toma Hodge místy bralo dech. Přesně ten pocit, kdy obrovské koncertní dílo zní daleko do polí, a přitom nerezignuje na svou intimitu, je totiž naprosto ohromující. Jednoduše víte, že jste svědkem něčeho mimořádného.

Podobně jsem žasla, když lidské i přírodní švitoření přehlušily zcela nepřeslechnutelné bicí a rozsáhlé sonické plochy maďarského multiinstrumentalisty Fricture, které se organicky prolínaly s prostředím Topolového hájku. Na konci setu se už překrývaly s nejmenší stagí, kde zrovna začínali hrát Himalayan Dalai Lama. K mojí škodě vznikla tato neočekávaná koláž posloucháním ve stanu v polospánku, a tak jsem se místy i ztrácela a nevěděla, co se odkud vlastně ozývá. V každém případě i to slyšené mi stačilo, abych si set Fricture při nejbližší příležitosti vyhledala a dala mu přednost před čímkoliv jiným.

Na Besedě spočívá prvek určité dokonalosti v tom, jak dokáže skloubit náročnou hudbu dotýkající se těžkých témat s kapelami, které se soustředí na vytvoření show a rozhýbání velkého publika. Přitom nevzniká náhodný line-up ve stylu od každého něco, ani patos. A tyto programové výlučnosti tu nejsou jen k naplnění nutného poslání (pasivního „přece nemůžeme problémy ignorovat“), ale mluví se o nich. Alespoň ke mně se dostalo hned několik zmínek od různých návštěvníků, že koncert českých Drom patří k těm, které v pátek hned zpočátku nechtějí minout. Post-hardcorová kapela z Liberce hudebně zpracovala příběhy ze života v koncentračním táboře Lety na svém loňském koncepčním albu Tady Bůh není!

Z programu bychom mohli ještě chvíli vybírat největší topky. Třeba odpolední nálož rozostřeného noisu, sekaných beatů a rapu oscilujícím někde mezi společenskou špínou Násilníkových tracků z městského daily low life a řezavou hrou se slovy, kterou později ten den představil v plné polní Ondřej Sifon Anděra. Pražské duo P/\ST čerpá skoro ze všeho a jejich mix stylů je takovou retro procházkou ke kořenům českého rapu, jež sahá až někam k prvním trackům Indy a Wiche. Ale přesto všechno si jedou po svém a naživo jsou živlem, který přitáhne blíž.

International Teachers of Pop, Beseda u bigbítu 2019, foto Libor Galia International Teachers of Pop, Beseda u bigbítu 2019foto: Libor Galia

Zmíněná Sifonova krasojízda – na pódiu zcela sám, slova ostrá jako žiletky, beaty temné a dynamické, atmosféra intenzivní. Neutopíš Se Dvakrát V Téže Řece představuje naživo Besedě, za každým rohem roh. Nejdříve postesknutí, že Pavla Fajta si s sebou nevzal. Pak zapomeneš, k čemu pořád chtít víc. Na horizontu město, komíny, kostel, les. Z nebe něco padá…

Britští International Teachers of Pop byli proklamováni za největší hvězdy sobotního line-upu (což je zase jako vždycky relativní), ale volume je o poznání hlasitější a nasazení skupiny obrovské. Vlastně tak velké, že mě to skoro porazí, čímž se dostávám možná k jediné výtce, snad trochu individuální. Letos se na Besedě mnoho hudebně zajímavých, vyloženě poslechových koncertů posunulo do velmi pozdního nočního času, což se nutně tolik neprojevilo na odlivu publika, ale někteří prostě o ně samou únavou přišli. Hlavně sobotní odpoledne až do večera bylo naplněné účinkujícími, kteří tu více, tu méně inklinovali k jazzu. Polští Lonker See v sice pomalejším, ale živelném setu naladili celý večer bez velkých gest, jen dokonalou hudebností a citem pro pomalou gradaci. Tma jim prostě slušela. Ale i tak by se určitě našla aspoň hodina vstříc posunu do střízlivějších časů všeho, co následovalo.  

Zhruba kolem půl druhé jsem se ještě vykutálela ze stanu, abych viděla aspoň ukrajinské Ptakh_Jung a jejich elektronicko-ambientní set postavený na dynamických beatech, impresionisticky znějících momentech, zvukové preciznosti a vytříbené gradační technice. Do brzkého, téměř ranního času už jsem jen levitovala na lavičce, když se na Áčku konečně zjevili neméně očekávání Bert & Friends. Kamarád mi cestou do vlaku vyprávěl, jak jednou potkal Berta někde v civilu a měl z něj přesně tento dojem: „On si na nic nehraje a je to prostě pořád ten týpek z Plodů moří.“ Krásně řečeno. Bertův vesmír je pouze jeho a cítíte se v něm fajn, jupí i vy, bez ohledu na to, že jste zrovna na Slovácku mezi poli plnými kukuřice a zajíců o půl čtvrté ráno.

Manon meurt, Beseda 2019, foto Libor Galia Manon meurt, Beseda 2019foto: Libor Galia

Abychom tedy letošní ročník Besedy uzavřeli, kromě hudby, o níž je pořád tento festival především, byl znatelný velký posun i v eko přístupech a snaze o trvalou udržitelnost. Kromě již samozřejmých vratných kelímků byly všude rozmístěny koše na tříděné smetí včetně bioodpadu a u stánků jste dostávali jídlo a pití do recyklovatelného a kompostovatelného nádobí. Dramaturgie brilantní, jen se možná s některými dřívějšími časy na hlavním pódiu zacházelo až moc benevolentně, což vedlo k ospalému čekání na to skutečně nejlepší až do hluboké pozdní noci. Příští rok bych si to chtěla užít v bdělosti i bez nadměrného kofeinového dopingu. Prospat cokoliv byla totiž zatracená škoda.    

Beseda u Bigbítu 2019, Tasov u Veselí nad Moravou – Topolový hájek, 2.–4. 8. 19

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.