V kontextu toho, co letos zaznělo na dvoudenním showcasovém festivalu hudební konference Czech Music Crossroads, ano. Z hlediska výsledků hlasovaní veřejnosti a přítomných odborníků v rámci udílení stejnojmenných cen – ne.
Podtitul šestého ročníku této hudební přehlídky vytyčoval geograficky prostor od Baltu až po Dunaj. Zaměření kapel bylo jasné, lidová hudba daných regionů a nezřídka i něco navíc. Například přejímání hudební tradice z balkánského poloostrova, východu Evropy, jazz nebo fúze žánrů.
Den trií
Polská trojice WoWaKin nastavila laťku vysoko. Vystupovala velmi profesionálně, byla si jista svým hudebním přednesem i komunikací s publikem. Škoda, že zpočátku bylo v sálu snad více členů technického štábu než posluchačů.
Housle zpěvačky Pauly Kinaszewské byly jemné, nevulgární a precizní. Akordeon Mateusze Wachowiaka dodal triu orchestrální zvuk. Místy zněl jako varhany. Multiinstrumentálnost kapely se ukázala jako jasná výsada a výhoda. Bartlomiej Wozniak vystřídal perkuse s banjolele a tradičním dulcimerem, Wachowiak sáhnul i po basičce. Repertoár středopolských tanců a písní obohatil také něco jako foxtrot. V jeho frázování byl jasně čitelný záměr tanec popolštit. Nadčasové melancholické písně oblékli do moderního písničkářsky procítěného hávu. Perfektně odehráli polku i mazurek, který převzali od starého pána, jenž ho hrával na svatbách. Byl by hrdý.
Další trojice, tentokrát z Maďarska, přinesla do tamní lidové hudby nový proud v podobě starých hudebních nástrojů. V sestavě Pengetős Trió zazněly strunné nástroje maďarská tambura, citera a rumunská kobza. Jak řekl Csenki Zalán, hráč na kobzu, jejich nástroje otevírají diskusi – o možnostech interpretace tradiční hudby. Bylo to patrné. Každý nástroj si vystřídal roli vedení melodie, kontrapunktu či harmonického doprovodu. Dokonce substituovaly i za jiné tradiční nástroje, například kaval. To vše na podkladu dobře zvolených písní a instrumentálních skladeb.
Trojice zpěvaček z Bosny, Polska a Slovenska (s arménskými vazbami) z kapely Korjen měla trochu problém prosadit se na pozadí svého hudebního doprovodu. Lidové melodie se snažily naroubovat na místy až psychedelický rock a klubovou elektroniku hranou v sestavě kytara, basa, bicí a syntezátory. Paradoxně nejlépe tak vyzněly tišší věci, například píseň z Jižní Bosny o dívce, která utekla z domu v podání Aidy Mujaćič. Nuance smíšeného lidového projevu bylo možné zaslechnout třeba ve skladbě s polsko-arménským textem. Strohost aranží zde také znamenala více z poslechu.
Rockové hvězdy klezmeru a luftmenschn, ne hudebně, ale přístupem. Tak by se dalo popsat suverénní vystoupení tříčlenné kapely Mojše. Že naopak tradice žánrů ctí, dokládalo i představení kapely v úvodu koncertu a jakási výzva k tanci a poslechu v počátku jedné písně. Ve skromné sestavě cimbál, kontrabas, akordeon, kopák a zpěv produkovali aranže židovské hudby, které si uzurpovaly pozornost posluchače v každém momentu. Publikum bavilo střídání jazyku textů – jidiš, angličtina, polština, rap ve slovenštině nebo třeba rozvíjení okázalých melodií utnuté do banalizace melodie samotné. Kontrastem byl historický narativ a duchovní rozměr písní.
Tu nejlepší maďarskou lidovou hudbu, to znamená převážně tu z rumunské Transylvánie, vybralo pro svůj vstup smyčcové těleso Bajkó Zenekar. Jakožto zastánci užitého pojetí hudby je doprovodilo i taneční duo. Krom demonstrace regionálních specifik představili také unikum v podobě mužského polyfonního zpěvu.
Polská rodinná kapela Fedaków, poslední skupina a zároveň trio dne, se také přikláněla k užité hudbě. Začala hned ukolébavkou, po které následovaly tance a jiné písně Slezska. Publikum oslovovala skrze melancholická romanticko-dramatická či rodinná témata písní. Melodie byly líbivé. Houslistka Karolina Fedak místy využila i staropolské housle zvané suka biłgorajska. Zvuk celé sestavy doplněný o akordeon, dulcimer, perkuse typické žánru a zpěv byl velmi tradiční. V kombinacemi s klidnými aranžemi hřál u srdce.
Hlas a vícehlasy
Zpěvačky z Korjen by se mohly inspirovat u maďarské a cappelly Dalinda. Nápaditost jejich zpracování lidových písní pouze pro tři hlasy byla neuvěřitelná. V průběhu skladeb si ženské trio pohrávalo mimo jiné s otevíráním a uzavíráním harmonie, metrem a také třeba onomatopoiemi. Jeden příklad za všechny byla píseň Dudás ráadás. Název napovídá, který hudební nástroj byl tématem textu, a hlasy dokonce imitován. Písním o všemožných lidských radovánkách očekávaně nechyběl kabaretní říz.
Poloprofesionální pěvecký sbor Kuczeryki z Polska mezi ostatními více ctižádostivými kapelami poněkud vyčníval. Nicméně cíl měli jasný. Podělit se s publikem o to, co zpívají, z jakého důvodu tak činí, a pokud možno přinést slovy neuchopitelný hudební zážitek. Jejich přístup k lidovým skladbám, ať už z Ukrajiny nebo Litvy, byl velmi přirozený a intuitivní, nezatížen aranžérskou výplní a kalkulem. Pakliže píseň byla krátká, byla tak i přednesena. Byla-li v jedné bulharské melodii charakterizující pomlka, mnohačlenný sbor na danou dobu utichl.
S předposledními dvěma koncerty se hudba posunula od lidové k autorské. Slovenská skladatelka Miriam Kaiser vystupovala velmi sebevědomě a obratně vedla své trio. Při hře na housle dokázala i zpívat. Písně sršely nápady, krátké tahy smyčců tvořily podmanivé hudební textury, uspokojující vyústění harmonií podtrhovala popovější nádech textů a zpěvu. Společně s jemnou elektronikou a místy syntetickými bicími se ve skladbách rýsoval vcelku ideální poměr mezi alternativou a populární tvorbou.
Bára Zmekováfoto: Czech Music CrossroadsBára Zmeková posluchače v dobrém smyslu vrátila někam na střední školu, do mladých let. Zpívala o mladických pocitech, náladách, prožitcích, problémech – Den je moc dlouhý. Hudba suplovala atmosféru brzkého ranního návratu z nějakého klubu. O to působivější bylo, že ji tvořily akustické nástroje jako akordeon, housle, kontrabas. Bicí byly perfektně zvládnuté a ve správné míře. Sama Zmeková si jen tak mimoděk během zpěvu hrála za klávesami s harmoniemi. Ač její hudba možná působila lidově, neměla vazbu na konkrétní tradici, což ji od hudby většiny ostatních uskupení předem výrazně odlišovalo. Společně ale s kapelou všechny okouzlila, veřejnost i odborníky, a odnesla si obě ceny.
Úplně poslední koncert patřil tomu, co se dá popsat jedině jako akordeonová hudba. Rakouské duo Dinovski-Schuberth pro svůj vstup vybíralo z různých žánrů. Hráli podle toho, kam je nástroj zavedl. Geografické hranice nerespektovali, a tak se stalo, že v jednom úseku zazněl irský reel, renesanční tourdion, snad také samba či melodie severní Afriky. Vlastní a lidové melodie pak spojovali kompozičními myšlenkami místy ohmatávajícími samotné limity nástrojů.
Czech Music Crossroads, Ostrava – Provoz Hlubina, 15 – 16. 7. 19
