Hrdinové všední elektroniky

Letošní Lunchmeat byl nabitý jako nikdy předtím. Tři noci v Národní galerii byly vyvrcholením současné elektroniky a utekly rychleji, než bych si přál. Jakkoliv se našly vystoupení, které zklamaly (Visionist, Clark), pozitivní dojmy výrazně převažují.

Ještě než se však pustím do prezentace pěti zásadních koncertů letošního ročníku, rád bych se pozastavil u celkové organizace události, která byla takřka bezchybná. Funkčnost a vizuál daných prostor byl nadmíru povedený a já se tam za ty tři dny vskutku zabydlel. Konkrétně prostředí Studia Hrdinů je fantastickým místem a organizátory bylo přivedeno a využito k dokonalosti. Možnost posedět ve velmi rozumně stupňovitém hledišti je u takovéto akce neocenitelným prvkem a doufám, že se Lunchmeat v této lokaci usadí. Ale teď už k samotné hudbě.

Prvním favoritem budiž Roots In Heaven – údajně světoznámý producent svou identitu v novém projektu záměrně skrývá pod maskou. Jeho ambientní drone byl jedním z nejpřesvědčivějších zážitků letošního ročníku. Pohlcující meditace umocněná dokonalým vizuálem. Černobílé záběry krajiny protkané matematickými vzorci a odbornými texty, uprostřed toho všeho červeně zářící synťák. Jméno, které se vyplatí sledovat.

Od koho jsem však nemohl odtrhnout oči ani na vteřinu, byla páteční Jlin. Extrémně sympatické vystoupení. Její úsměv a výbuchy smíchu, nebo snad spíš hluku, mnou budou rezonovat ještě dlouho. Footwork v jejím podání je jedna velká jízda a absence výraznějšího vizuálu byla celému setu jedině ku prospěchu. Občasný hvízd píšťalky posouval hravost na level 9000.

Ještě o kousek dále ji pak vyzdvihnul Lorenzo Senni – the shape of trance to come. Přivezl s sebou obří českou vlajku s neskutečně hnusným LS symbolem v estetice aktuálního releasu a doplnil ji o zábavnou a jistě nákladnou laser show. Hlavně do toho šel takříkajíc naplno i hudebně, což se na výsledku projevilo plným parketem. Rave voyeurism at it’s best. Očekával jsem hodně a dostal ještě víc. Basové údery ždímaly soundsystém a mé útroby na maximum – přesně, jak to má být.

Silnou páteční trojci následně uzavřel Pantha du Prince. Vzhledem k tomu, jak Lunchmeat dbá na vizuální stránku jednotlivých performance, jsem čekal velkolepou show se zrcadly a oblečky jako tomu bylo na loňském Donaufestivalu. Tudíž jsem byl mírně zaskočen, když na podium došel osamocený Pantha v triku a za ním se míhala pouze minimalistická projekce. Jenže co se dále odehrálo, byl zářný příklad toho, že o hudbu jde až na prvním místě. Neuvěřitelně osobní a příjemné. Kdybych chtěl být patetický, napíšu, že celý večer a potažmo i festival si pro sebe získal ne Pantha du Prince, nýbrž Hendrika Webera. Když během skladeb začal zpívat, byl jsem u vytržení. Ne snad, že byl měl tak krásný hlas, naopak – kvůli tomu, že mu to vlastně moc nešlo. Strhující a lidské. Vrchol.

Sobotní noc patřila Pact Infernal & Cycles. Perfektní industriální techno. Pro mě nepříliš známý projekt, který, obdobně jako Roots In Heaven, mile překvapil. Temná až hororová atmosféra, nakažlivé rytmy a ambientní mystika. Mistrně provedená show, kterou chci vidět zas a znovu. Jejich debut Infernality jsem od té doby protočil snad stokrát.

Kvalitní, avšak ne tak zásadní sety předvedli jak Ben Frost, tak Laurel Halo. Jacques Greene zaujal zábavnou vizualizací prostřednictvím několika čtvercových sítí zavěšených nad pódiem a M.E.S.H. nezklamal a bavil do brzkých ranních hodin. Lunchmeat 2017? Nejdelší a nejlepší.

Lunchmeat 2017, Praha – Veletržní palác, 19.–22. 10. 17