Ibrahim Maalouf představil poprvé v Brně francouzko-libanonskou explozivní směs

Ibrahim Maalouffoto: Denis Rouvre

Festivalu JAZZFESTBRNO se podařilo nejenom přivést skvělého interpreta, kterého by mohla závidět i Zlata Holušová, ale přilákat i fantastické publikum, což vyústilo v nezapomenutelný večer, jak pro posluchače, tak pro hráče samotné. Fléda byla v pondělí večer vyprodaná, takže moc místa k hnutí nebylo, nemluvě o možnosti sednout, avšak hudba Ibrahima Maaloufa by stejně nikoho sedět dlouho nenechala.

Párty to byla pořádná a nechyběla ani mlha na pódiu, což je vlastně tak trochu hloupé. Bezpochyby zajímavé by bylo zjistit, jak se k inhalaci výparů suchého ledu stavěla dechová sekce. Ze začátku nedávala baskytara a bicí, co se týče hlasitosti, moc prostoru ostatním hudebním nástrojům, obzvláště ve vybouřených pasážích, ale situace se záhy zlepšila.

Maalouf hodně staví na jasných melodických motivech a hlavně na perfektně fungující komunikaci s trojicí doprovodných trumpetistů - Youennem Le Camem, Yannem Martinem a Martinem Saccardym. Přehazoval si s nimi melodie, které buď doplňovali, nebo doprovázeli, tato tendence byla čitelná již v prvních dvou skladbách.

Kytarista François Delporte během večera měnil kabáty, jeho kytarová sóla často měnila charakter od jazzových, občas doplněných arabskou melodikou, například u druhé skladby, až k tvrdě rockovým. Styl jeho doprovodu, pevně spřažený s rytmikou baskytary Laurenta Davida a bicími Stéphana Gallanda, mohl být místy odlehčenější, ale i zatěžkaná rocková razance měla něco do sebe. Ve třetí skladbě s funky nádechem se sólově blýskl i Frank Woeste za svým elektrickým klavírem Fender Rhodes.

Ibrahim Maalouf - Illusionsfoto: Denis Rouvre

Maalouf, který dlouho a rád mluví k divákům, taktéž dlouho a rád hraje svá sóla (což vůbec není na škodu), už v druhé skladbě vtáhl do hry i publikum, když po svém decentně doprovázeném sólu a vrcholu kompozice zaměnil trumpetu za pískot, který stejně tak cítil v jiných tonálních kategoriích, a diváky nechal pískat doprovod.

Když přišla řada na starší hit Beirut, ke kterému se váže Maaloufova historka z dob, kdy mu bylo dvanáct a čtyři roky po skončení libanonské občanské války své rodné město opět navštívil, nechal publikum zazpívat ústřední motiv.

Skladba je to opravdu famózní, Maaloufovo sólo na trubku místy zní jako zpěv muezzina z minaretu, který Azánem svolává k modlitbě. Jelikož v době jejího vzniku Maalouf objevoval Led Zeppelin, a tato skladba je jim zároveň poctou, nechybělo ani pořádně našlapané hard rockové kytarové sólo Françoise Delporteho.

Na začátku následující skladby předvedl Laurent David skvělou funky jazzovou hru na svou baskytaru a sólo dostal opět Frank Woeste. Charakter Maaloufových skladeb se dosti často měnil. Střídalo se tempo, žánrový feeling (z rocku do jazzu apod.) a taktéž se klidné pasáže vyhrocovaly do impozantních vrcholů, což se možná stávalo až příliš často.

Nicméně další skvělé Maaloufovo sólo, které hýbalo s emocemi diváků, hlavně tedy se smíchem, na sebe nenechalo dlouho čekat a podle jeho vlastních slov to byla nejšílenější věc, co na pódiu doposud udělal. Na kravský zvon pak doprovodil bubeníka Stéphana Gallanda při jeho exhibici.

Ibrahim Maalouf

Instrumentální „ne-píseň“ True Sorry, která živě zazněla i po převzetí ceny Victoires de la Musique, již Maalouf a jeho kapela nedávno získali, nesměla chybět ani zde. Nese poselství, že bychom neměli z tohoto světa odejít s pocitem, že jsme někomu ublížili.

Na první přídavek vzal Youenn Le Cam do rukou své bretaňské dudy biniou a do pestré směsice žánrů a zvuků se tak přidal další světový element. Stéphane Galland to ještě obohatil odlehčeným sólem na bicí s etnickým nádechem. Konec patřil skladbě Will Soon Be a Woman věnované Maaloufově dceři a publikum dostalo poslední příležitost prožít koncert naplno zpěvem refrénové melodie, čemuž se taky nikdo neubránil.

I když se letos v rámci JAZZFESTu neobjevila žádná obdobná formace a samotný charakter Maaloufova projektu spíše vybočoval ze zavedených rysů tohoto festivalu, dovezení kvalitní hudby si vždy zaslouží velkou pochvalu. Maalouf je miláček publika, skvěle s ním komunikuje a rozhodně stojí za to sledovat dráhu takto progresivního umělce. Po pondělním večeru jsem si jist, že se počet sedmi doposud prodaných Maaloufových cédéček v České republice zcela určitě zněkolikanásobí.

JAZZFESTBRNO: Ibrahim Maalouf, Brno – Fléda, 14. 4. 14