Kamarádí se s GoGo Penguin, šušká se, že jsou jedním z největších jazzových objevů posledních let. Až dosud však neopustili svou rodnou britskou hroudu, a tak se o platnosti druhého uvedeného mohlo usuzovat prakticky jen díky světu internetu, který nezná hranic. Jenže pak přišla středa 18. února a trojice Mammal Hands z ničeho nic sbalila svůj rendlík a vyrazila do světa. Jen tak, na otočku. A to díky olomouckému Jazz Tibetu, klubu, o kterém se mezi zahraničními hudebníky zřejmě šíří velmi pozitivní a lákavá ozvěna. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se na Hané čím dál častěji objevují skloňované zahraniční kapely, které zde absolvují svou českou (ne-li evropskou) premiéru?
Mammal Hands na první pohled klamou tělem. Nesmělým mladíkům bez špetky elegantního jazzového šmrncu, oděné tu do flanelové košile, tu do outdoorových botasek, se zarostlými, neupravovanými vousy, jakoby vypadlým z řádků definice normcore, byste na ulici nejradši dali pár drobných a kus lvího muzikálního talentu byste jim nehádali ani za mák. Jenže zdání klame a povrchnost se nevyplácí. Stačí, aby na pár minut protkali své hudební party, a rázem jste vyvedeni z omylu.
Tihle „nórmkoři“ totiž hrají těžce „nenórmkorový“ jazz, který v sobě skrývá hitovost a zapamatovatelnost, jakou by mohly leckteré popové hvězdičky závidět. Kolikrát už se vám stalo, že si instrumentální jazzové melodie prozpěvujete na potkání? Že se vám části skladeb z ničeho nic vybavují při chůzi městem, ve sprše, před spaním?
V čem spočívá tajemství lektvaru, ptáte se? Možná v tom, že ani jednomu z trojice Nick Smart (piano), Jordan Smart (saxofon, klarinet) a Jesse Berret (bicí) paradoxně nikdy nebyl jazz primární hudební múzou. První jmenovaný vždy propadal hlavně experimentálním neoklasickým kompozicím Terryho Rilleyho či Stevea Reicha, druhý undergroundové DJs kultuře a třetí mystice indiánské muziky. Teprve až když si po jednom spontánním jamu v roce 2012 řekli, že by to mohli zkusit dohromady, se vrhli vstříc jazzové moderně. Loni na podzim vydaný debut Animalia pak byl vstupenkou k otagování štítkem hype.
Chybí vám v sestavě kontrabas? Nemusí. Mýtus, že žádná jazzová kapela se bez něj neobejde, Mammal Hands hravě vyvrací. Nick Smart v mistrném víření trylků neuvěřitelně přesně udává rytmus, téma a náladu, Jesse Berret šamansky čaruje s paličkami a dodává hutnost a spletitost a Jordan Smart rozjíždí se svým saxofonem podmanivou, dech beroucí exhibici, na které síla hudby Mammal Hands stojí především. Jeho plačtivý naléhavý projev košatě rozkvétá z relativně pevně sevřených melodií jako naříkající transformátor pocitů a v nekontrolované emotivní free jazzové nespoutanosti, kontrastující se svým podhoubím, strhává a protrhává. Vypravěč nezapomenutelných příběhů beze slov.
Posmutnělí či skotačící, v každé poloze Mammal Hands lapí. Jazz Tibet to brzy poznal a pochopil. Jako vždy výborné publikum, potěšivě i překvapivě dosti početné (s ohledem na to, kolik se toho v našich končinách o Mammal Hands dosud napsalo, respektive, až na výjimky, spíše nenapsalo), od prvních skladeb vracelo vrhanému jazzovému talentu stále silnější zpětnou vazbu; triu z Norwiche z toho až přecházel zrak a dle jejich sympatické udivené plachosti nic takového nečekali. Neměli slov, nemohli zastavit překvapeně cukající koutky. Očividně si svou „velikost“ stále neuvědomují. A to je dobře, neb se skromností nejdál dojdeš. Klišé, které však, soudě dle nových, mnohdy dosud ještě nepojmenovaných skladeb, které Mammal Hands ten večer taktéž představili, platí dvojnásob. Na druhé desce by totiž na první dojem mohli být ještě větší, ještě hitovější. A postupně tak dojít k uvědomění o svém ojedinělém místě na současné moderní jazzové scéně.
Mammal Hands, Olomouc – Jazz Tibet Club, 18. 2. 15
