Moddi„Tohle je poslední zastávka našeho vlakového turné a při posledním koncertě se musí dělat šílené věci,“ omlouval se potutelně Moddi, když dohrál píseň, kterou složil teprve před týdnem ve vlakovém kupé kdesi na německých kolejích. Píseň to byla zlá, nevýrazná, sám Moddi jakoby netušil, co přesně hrát. Improvizoval, ne úplně úspěšně. „Už ji asi nikdy v životě hrát nebudu,“ usmíval se. A pak začal koncert v olomouckém Jazz Tibet Clubu naostro a už bylo jen líp.
Upovídaný norský skřítek z rybářské vesničky daleko za Severním polárním kruhem, ztělesnění dobrého trolla, který neví, kdy má zastavit. Plný emocí a sdělení, které chce a musí za každou cenu vychrlit. A vždy tak podmanivě, že vás ani na chvíli neotráví. Doma byste ho nejspíš zašlapávali do země, na pódiu nad ním však plesáte. To je Moddi. Pål Knutsen.
„Já jsem Pavel, tohle je Katka,“ kyne na svou kamarádku, nebesky krásnou cellistku po pravici. „A tohle naše nástroje, které už mají toho všeho po krk,“ představuje harmoniku, kytaru a cello. Není divu. Nástroje i Moddi s Cathrinou toho za sebou měli toho večera skutečně dost. Desítky hodin sezení ve vlaku, tisíce ujetých kilometrů napříč Evropou. Vlakové turné, na něž se dvojice před dvěma týdny nalehko vydala a které ji zavedlo do Francie, Ruska i Německa, dospělo v Olomouci ke svému konci. Nálada v cílové stanici byla navzdory únavě krasosmutná a intenzivní a Moddiho zastihla ve svém živlu.
Moddi, Brno, 27. 1. 14foto: Libor GaliaKdyž se skoro ještě s mlékem na bradě chopil střapatý mladík s polozapomenutého norského ostrova Senja rozladěné kytary a začal skládat své první skladbičky, asi sotva čekal, že bude za pár let brázdit se svou hudbou starý kontinent. Leč stalo se. Moddi vydal debutovou desku Floriography a stal se (především) mezi domácími fjordy fenoménem. Hrál koncert za koncertem, bublina radosti a muzikantského entusiasmu neřízeně a nekontrolovatelně rostla. Až jednoho dne zničehonic splaskla. Veselí vystřídala bolest a sklíčenost, chmury a pocit vyhoření. Po Moddim se slehla zem.
Kdesi uprostřed norských lesů hledal vlastní démony a sama sebe a píseň na rozloučenou, která tehdy visela na jeho oficiálním webu, dávala tušit, že norský hudebník už se nenavrátí. Jenže to bylo nakonec přesně naopak. Moddi sebe sama našel, vydal druhou desku Set The House On Fire a vyrovnanější, uvědomělejší, méně rozervaný se do světa hudby vrátil, přičemž tentokrát neopomněl ani Česko. Po nedávných obrazech z Brna tak nyní pokračujeme slovy z Olomouce.
Slovy z Jazz Tibet Clubu, kde se během líčení této romantické biografie postoupilo do fáze, kdy měl Moddi lidi na dlani. Byli tiší jako myšky, s potleskem čekali do poslední vibrace posledního zahraného tónu. Moddi si vyléval srdce nekonečně roztomilým povídáním i zpěvem, na hranici patetična, ale nikdy ne za ní. Zhudebněné kousky své duše, písně plné zrcadlení předkládal akusticky, s každou další se odkrýval a po prvotním dojmu potrhlého diblíka dával všanc tu část sebe, která je silně empatická, pacifistická, seversky trudnomyslná, mozaikou citů přeplněná k prasknutí.
Moddi je zručný multiinstrumentalista a díky neustálému pobíhání mezi klavírem, harmonikou a kytarou nedovolí, aby jeho písničkářství zabředlo. Cítí, kdy má ševelit jako norský vánek a kdy hřmět jako troll, cítí, kdy si může dovolit dlouhé minuty osudově povídat o vnitřním rozporu mezi ekoideály a realitou, o válečné situaci v Izraeli a kdy se jen ironicky ušklíbnout, zavýsknout a zabroukat melodii z Tří oříšků pro popelku, která je „jedinou věcí, kterou kdy Česko do Norska exportovalo.“
Ano, bylo to hodně o povídání, možná ještě více než o hraní, ale díky upřímnosti a neplanosti vedených řečí to nevadilo. Publikum dokázal Moddi svým pointováním vždy nadmíru pobavit, následně je odměňoval melodiemi. Nejsilněji se mu to povedlo při skladbě Smoke, silně gradované osobní zpovědi, kterou Moddi tak horlivě nabízel jiným hudebníkům, aby ji nemusel hrát, až se k němu nakonec neodvratně přilepila, apokalyptické, akordeonové trýzni Rubbles či posmutnělé ódě na domov a blízké, niterné omluvě Northern Line.
„Jsem stejně špatný v počítání jako v tom, odtušit, kdy přestat mluvit,“ zubil se Moddi, když s Cathrinou spustil poslední píseň plánovaného setlistu a zjistil, že je to vlastně třetí skladba, ačkoliv před chvílí avizoval, že zahrají již jen skladby dvě. Nakonec zahráli ještě mnohem víc. Publikum bylo nadšené, vlakové poutníky si na pódium vyžádali ještě na dvojnásobný přídavek. „Opravdu? Copak nemusíte zítra ráno do práce?“ zářila dvojice radostí, upřímností a překvapeností, když ji nadšený potlesk vylákal ze zákulisí podruhé. „Sem se musíme vracet,“ dodala a neznělo to jako klišé. A já dím: „Proč ne?“
Moddi, Olomouc – Jazz Tibet Club, 5. 5. 14
