Déjà vu, jehož opakované prožití ani přinejmenším nevadilo. Neil Cowley Trio se téměř na den přesně po dvou letech vrátilo do olomouckého Jazz Tibet Clubu – o fousatou desku bohatší, očekávané i v očekávání, po koncertě s jásotem glorifikováno stejně jako při jejich premiéře.
„O tomhle strhujícím místě jsme vykládali všude, kde jsme se mihli, milujeme to tady,“ zářil hned při úvodní zdravici Neil Cowley. A nebyl to nejspíš jen laciný trik, jak si zavázat publikum. Jazzoví modernisté Neil Cowley Trio si totiž značně prodloužili přesun z Mnichova do Berlína a zajeli si během něj až na Hanou, jen aby se zde mohli v rámci svého turné ukázat a oprášit stará přátelství. Symbióza mezi kapelou a publikem zafungovala před dvěma lety nesmírně a odezva na první Cowleyho věty dávala tušit, že tentokrát tomu nebude jinak.
A nebylo.
Neil Cowley Trio, Olomouc, 3. 11. 14foto: Stefan BerecFungující vzorec se opakoval. Koncert kapela rozdělila na dvě části – první umělečtější a druhou skotačivější – s krátkou pauzou na drink, na závěr přišel nadšený aplaus, který nechtěl trojici pustit z pódia.
V první polovině – pomyslném nočním rozjímání – přehrálo Neil Cowley Trio celou svou čerstvou nahrávku Touch and Flee. Popořadě, od první písně do poslední, v poměrně sevřeném studiovém znění, pouze s nepatrnými náznaky tradiční jazzové improvizace. Čímž nevytýkám. Poklidně houpavá, smutně loudavá, mollově utahaná nálada celé desky nahrávala naživo soustředěnějšímu pohroužení, které s výtečnou Sparkling zahalilo do absolutního hudebního potěšení. Asketičtější, komornější, hudebně rozháranější a free jazzu bližší melodie plné mámivých synkop, klavírních trylků, hutného a úsečného kontrabasu a zacyklených bicích vrhly do víru nálady jazzového baru za úsvitu, kde intelektuální melancholici dopíjejí sklenice a konečně vidí na jejich dno.
A sotva je dopité stihnou odložit, přichází energií prozářený den, druhá polovina koncertu. K odloženým sklenicím přibývají odložená saka, kravaty se povolují, rukávy ohrnují, vrchní knoflíček košile se rozepíná. Neil Cowley Trio slíbili po pauze hity a ty přicházejí (jakkoli může slovní spojení jazzový hit znít jako sebevětší oxymóron). Přístupný jazz Neil Cowley Trio se stává ještě přístupnějším, i ten nejběžnější posluchač začíná propadat a nacházet melodická lana, jichž se může bez problémů držet, přibývá veselí, zrychluje se tempo, za krk dosedá extáze – divákům i hudebníkům.
Neil Cowley Trio, Olomouc, 3. 11. 14foto: Stefan BerecNeil Cowley běhá prsty po klavíru tak rychle, že je téměř nejde vidět, elegantně extravagantní vousáč Rex Horan láme basu zprava doleva natolik, že musí protahovat ruce, Evan Jenkins se nestíhá otáčet paličkami. Nastává jazzová smršť, jazz 'n' roll, baby, Malstróm, z něhož není cesty zpět. Naplno prosvítá žánrová nespoutanost, která se tvorbou Neil Cowley Trio proplétá. Jednou zavádí funk, jednou chill-out, jindy zas, slyše mistrné gradace a opakování silných motivů, post-rock.
Ano, celá druhá část byla účelně a záměrně postavená na jazzovém šílení, takže se úměrně tomu hlasitá a nadšená reakce dala očekávat. Přesto se ani na chvíli neobjevil náznak afektu. Nad hlavami se vznášel jakýs dojem upřímnosti, radosti, že se i po dvou letech nevidění vytvořené vazby nezpřetrhaly. Neil Cowley Trio našli místo zaslíbené. A nepochybuji, že do třetice to bude ještě lepší.
Neil Cowley Trio, Olomouc, 3. 11. 14foto: Stefan Berec(PS: Stále si lámete hlavu nad názvem článku? Najděte si na fotkách oblíbený talisman Neila Cowleyho a pochopíte...)
Neil Cowley Trio, Olomouc – Jazz Tibet Club, 3. 11. 14
