Porticofoto: Fabrice Bourgelle-PyresProměna v přímém přenosu, z níž by i Řehoř Samsa znejistěl a Franz Kafka zaplesal. Přesně té byl olomoucký Jazz Tibet během koncertu britských Portico svědkem. Velebené a nadějné modernistické, s elektronikou experimentující jazzové mládí, které se ještě v dubnu prezentovalo v Praze jako Portico Quartet, přišlo o jednoho z členů, zkrátilo název, upsalo se Ninja Tune (což již mnohému napovídá) a vrhlo se vstříc zcela odlišným žánrovým formám.
Ten, kdo si před koncertem neposlechl první náznaky z nové éry Portico, byl nejspíš překvapen. „This is practically a new band,“ deklaroval bubeník Duncan Bellamy a já to zcela podtrhuji. Jazz je zapomenut, ať žije (post-)dubstep. Portico za sebou udělali tlustou čáru (tak tlustou, že by v úvahu připadal i nový název kapely) a v březnu příštího roku se chystají „debutem“ Living Fields vstoupit do vod Jamese Blakea a Jamieho Woona. Olomouc získala tuzemské privilegium premiérové živé performance a přítomní možnost přemítat, nakolik mají Portico šanci v těchto nových vodách plavat v popředí.
Úvodní instrumentální intro zastřelo do zvuků příštích století. Tóny noci prohnané přes ozvěny syntezátorů a zacyklené ve fragmenty smyček bez struktury jako by naznačovaly, že ústředním motivem Portico teď bude neřízený elektronický futuristický experiment. Avšak hned druhá Living Fields, během níž se pro zbytek koncertu ke kapele přidal i hostující zpěvák Jono McCleery, všechny náznaky utnula. Portico se sice zásadně metamorfozovali, ale i nadále budou vytvářet relativně popové a relativně srozumitelné šroubovice.
V Jazz Tibetu Portico zahráli všechny nové skladby, které dosud nacvičili; pravděpodobně zazněla celá chystaná deska. A byl to večer nejistého seznamování. Nervozita byla cítit na obou stranách – diváci s napětím očekávali, jak bude tušená nová tvář Portico skutečně vypadat, a Portico zase s napětím a pokorou očekávali, jak bude jejich nová tvář přijata. Teprve v závěru se vše protkalo ve vzájemné náklonnosti a vyvrcholilo ve dvojitý přídavek, v němž se repetovaly dosavadní povedené singly Living Fields a Bright Luck. Nová tvář přijata byla. Nezapadne však po boku tváří jiných?
Jakožto Portico Quartet si talentovaní Britové vytvořili zcela ojedinělou a charakteristickou auru. Jejich fúze jazzu a elektroniky se vymykala, byli na vrcholu. Jenže možná právě to byl paradoxně důvod, proč se nečekaně rozhodli vyšlapávat jiné pěšinky. Na jednu stranu je to pochopitelné a chvályhodné. Nezávislí hudebníci plní nápadů a inspirací nejspíš pocítili, že dosáhli určitého tvůrčího maxima, možná se báli vykrádání sebe sama, a tak radši zvolili absolutní změnu směru. Změnu směru, v níž budou moci svobodně rozvíjet a prozkoumávat své další možnosti, překračovat hranice poznání. Na stranu druhou se tím však nejspíš uvrhli do situace, kdy se stanou jen „jedněmi z mnoha“.
Ambientní post-dubstepová reflexe Portico je beze vší pochybnosti pohlcující a líbivá, atmosférická. Problém je v tom, že post-dubstepová vlna je i přes svou relativní čerstvost již přesycenou záležitostí. Portico navíc v novém kabátu postrádají jakousi skutečnou osobnost; ojedinělé, signifikantní charisma, které jim oproti Blakeovi, Woonovi či třeba Chetu Fakerovi chybí. Nemluvě o tom, že nejvýraznější postavou jejich nové tvorby se stal zpěvák, který je pouhým „hostem“.
Z toho důvodu se vždy budu raději vracet k těm osobitým, nu-jazzovým konturám a současnou „novou kapelu“ budu vnímat jen jako zajímavý vedlejší projekt a alternativu v době, kdy zrovna nebudu mít chuť na interprety výše uvedené či můj letošní objev The Acid. Tak či onak, fakt, že se dramaturgie Jazz Tibetu dokázala vklínit do společnosti klubů evropských metropolí (namátkově Paříže, Berlína či Amsterdamu) a dokázala Portico přitáhnout do „provinční“ Olomouce na jakousi veřejnou generálku, je úctyhodný. A chválím tím nejen klub, ale i samotnou kapelu – za to, že i přes šibeniční časové možnosti cestu na Hanou zahrnula do svého evropského programu.
Portico, Olomouc - Jazz Tibet Club, 28. 11. 14
