Why not? Tak nějak jsem nad tím přemýšlel, když jsem zaregistroval onen koncert. Nejsem tolik fanoušek Pelican, jako spíš post-metalu obecně, a takhle velké žánrové kapely zde moc často nehrají. Navíc pro Nod Nod (momentálně vydávající svůj debut na labelu Sound Devastation – mysli na Kongh, nebo Amenru) to měl být poslední koncert na dlouhou dobu.
Zmínění Nod Nod v klasické sestavě otevírali večer přehráním debutu v celé své délce (možná kromě Lullaby, došel jsem s mírným zpožděním). S prvními údery do bicích se mi rozsvítí úsměv na tváři. Od doby, kdy jsem je viděl naposled, uplynul dobrý rok a já úplně zapomněl, jak jsou jejich koncerty našlapané. Jedna věc mi však trochu kazí radost po zbytek koncertu. Ukamenujte mě za obligátní „užnevímcobychnapsal“ hnidopišství, ale když ten zvuk byl fakt poloviční (zvlášť v porovnání s Pelican). U kapely, jejíž energie často stojí na kontrastech tichých/hlasitých pasáží, to prostě zamrzí. Vždy, když Veronika z plna hrdla zařvala a já už se viděl na podlaze, něco mě zastavilo. Kytary prostě nezařízly tak hluboko a já se jen trapně zhoupnul v kolenou. Škoda, protože jinak tomu opět nebylo co vytknout. Snad se brzy vrátí z „dovolené“ ve staré dobré formě. Nemám důvod tomu nevěřit.
Komu naopak hrál zvuk (o mnoho nabušenější) do karet, byly hlavní hvězdy večera – Pelican. Jejich post-rockové aranže mě příliš netáhnou a lehce jsem se bál, že to s nimi budou přehánět, nicméně opak byl pravdou. Masivní hluková vlna, dřevní metal s koulema jako Obrovský balón od Babicy a minimum prostoru k vydechnutí. Hrálo se především z poslední desky Forever Becoming, přičemž set uzavřel příchod mamuta z eponymního debutu. Ostatně úplný závěr (ačkoliv Mammoth solil jak cestáři v prosinci) působil přinejmenším podivně. Stěna kytarového feedbacku se pozvolna vydrolila do jakési elektroindustriální skladby, jež však nedávala přiliš najevo, zda se jedná o pokoncertní background, nebo je stále ještě součástí setu. Tak jako tak zahráli Pelican obdivuhodně silný koncert, během kterého ani nezbyl příliš čas přemýšlet, jestli už se konečně Larry Herweg naučil bubnovat.
