Automatické mlýny v Pardubicích působí lemované okamžiky pomíjivosti a procesem rozkladu opuštěně. Poslední zbytky lidské činnosti ztrácí se v mouce rozsypané na prkenné podlaze plné menších i větších otvorů. Občas v průběhu roku ožijí skrze místní iniciativu Offcity, která se stará o prohlídky a udržování povědomí o vzácné architektonické památce navržené Josefem Gočárem. Třídenní festival LABoratory, který se letos v tomto dechberoucím areálu konal podruhé, sem migroval z Hradce Králové, kde vznikl pět let zpátky pod rukama Zdeňka Konečného. Na LABoratory se letos kromě MENU, Offcity a pardubického Divadla 29 podílela galerie DUB a stejně jako loni se přímo v mlýnech samotných bylo možné libovolně procházet (s průvodci pak i do méně přístupných míst) a prohlížet site-specific výstavu. Ta pojala několik děl mladých autorů na pomezí performance, výtvarného umění a intermediální tvorby.
Lokályfoto: Jiří Straka/TransformaZvuk drátu řezaného v performanci zachycený videem se rozléhal mlýnem, jako by v něm stále probíhaly práce, které musely kdysi rozeznívat prostorné místnosti zvuky zcela odlišnými. Zdi jsou pokryté fotografiemi Anny Turkové s nahým ženským tělem v různých pozicích na gauči. Letmý kousek běžného domova musel snad být přítomný i tady. Poetická reminiscence neznámé délky trvání pobytu u dětského kolotoče skrývá ve sluchátkách terénní nahrávku dětských hlasů. A tyto děti, nejspíše netušíce, že jsou zaznamenávány, trávily volné odpoledne kdesi daleko odtud. Minulost a přítomnost v galerii, která vznikla v budově, co byla opuštěna. Právě z prázdnoty se mnohdy rodí nové, neotřelé věci, bez rušivé potřeby s někým soupeřit o pozornost. Možná proto jsou Automatické mlýny tak fascinující už v prvních minutách, kdy v nich spočinou naše kroky.
Pásmo filmů z olomoucké přehlídky PAF nestíhám, neboť můj odjezd z Brna byl poněkud opožděný. A tak se rozpadá i moje přirozená touha absolvovat každý program chronologicky a držet se tak trochu konzervativního vnímání umění, které ji mi tu předkládáno. Mířím ihned do mlýnů, asi půl hodiny jimi bloumám jen tak, aniž bych nutně hledala vystavená díla. Přesto na ně samovolně narážím, a přesně takto je asi kurátorský výběr i zamýšlen. Jsou součástí prostředí, přirozeně, ačkoliv autorská technika tisku Lukáše Kalivody je velmi dominantním prvkem, viditelným zde pouze první večer během a po vernisáži. Prolnutí umění a zachovalého prostoru mlýnů letos dosáhlo ještě o něco větší symbiózy než vloni.
Lightning Glovefoto: Jiří Straka/TransformaV sedm začíná jediná „panelová diskuze“ pardubického MENU, kde se potkává hned několik hostů, kteří ve svých regionech, rodných městech a na periferii vytvářejí živé umění, festivaly a různé kulturní akce. Českobudějovické Ostinato, táborská Transforma, ostravský Chee Chaak a polský Dym festival. Setkání odlišných komunit spojených potřebou a zájmem o rozvoj lokálních iniciativ.
A v neposlední řadě hudba. Experimentální elektroniku najdeme už na tolika místech, někdy překračuje i hranice nezávislých festivalů, proniká do veřejných budov, je na očích. Nač se jí omezovat, když pro Pardubice je LABoratory festivalem zcela výjimečným a nic podobného se tu celý rok dít nebude. Dává tedy smysl, že první večer tu hrají kapely z naší kytarové scény, a to instrumentální psychedelie brněnských Fat Old Donald, kteří nedávno vyrazili na turné s českobudějovickým Sýčkem. Z jihočeské čtveřice jsme nadšeni, jak už jsme zmínili v minulosti, a slyšet jejich krautrockové garážové kompozice v hlasitých ozvěnách malého koncertního prostoru u mlýnů je jednoduše prožitkem sahajícím k hlubším emocím. Z Lightning Glove jsem měla pocity nejdříve smíšené, silácký zpěv mě zpočátku rušil a působil na mě trochu prvoplánově, ale rozmanité beaty, které nikdy nesklouznou k monotónnosti, nakonec překryly veškeré pochybnosti. O Irrelevant Dreams, novém počinu Lightning Glove, který vyšel v březnu na brněnském labelu NONA Records, ještě bude řeč. Nakonec Wrong Dials. Experimentování s rytmy, destruktivní hluky a koláže Poláka Mateusze Rosinského mě zaujaly už na koncertě v žižkovském Punctu, kde jsem se celkem náhodou ocitla jednou na podzim.
Jano Doefoto: Jiří Straka/TransformaDruhý den patřil autorskému čtení Teorie duchů Jiřího Havlíčka, vizuálně podmanivým a myšlenkově rezonujícím krátkým filmům Dominika Gajarského. Ten zde představoval mimo jiné i svůj patnáctiminutový snímek Ekvilibrium, s nímž se prezentoval jako finalista ceny Jindřicha Chalupeckého. Sobotní večer možná svým programem trochu předčil čas, který byl na všechny ty koncerty určen, a tak se v mlýnech hrálo až nadoraz, do třetí hodiny ranní. Vystoupila slovenská improvizátorka na modulární syntezátory Jano Doe, též členka live-codingového sdružení a nyní též rezidentka pražského Puncta, pokud si můžeme dovolit ji tak nazvat. Také trochu „ze srandy seskupení” S.M.R.K., jejichž pódiové řádění s neskutečným množstvím různého hratelného (možná i nehratelného) vybavení však mělo blíže k jamování ve zkušebně. Ničím víc ale asi ani být nemělo.
Noisování, volná improvizace s prvky industrialu, kterou předvedli Fokumé v malé natěsnané místnosti s výhledem na řeku Chrudimku, už strhla více. Na stejném místě pak řádili Ruinu s jejich dekonstrukcí právě vytvořeného zvuku a saxofonem, jako jedním z použitých nástrojů, snad upomínajícím na nespoutanost avantgardního jazzu. Mystické melodie polských XDZVØNX zklidnily veškeré napětí, které poté znovu rozpoutal a vzápětí rozdrtil svými frenetickými tempy a rytmy kambodžský producent Lafidky. Pardubice, na shledanou příště!
LABoratory 2018, Pardubice - Automatické mlýny, 4. 5.–6. 5. 18
Ruinufoto: Jiří Straka/Transforma
