Jeden z posledních výročních žebříčků je zároveň ten nejdůležitější. Konečně se totiž podíváme „domů“. České scéně se průběžně věnujeme intenzivně a primárně, a máme proto radost, že její uplynulou sezónu můžeme tímto uzavřít a začít se soustředit na rok nový. Vybrali jsme pro vás 20 českých desek, které nás v loňském roce nejvíce oslovily. Rozkročeny jsou od field recordings po pop a tušíme, že byste mezi nimi mohli najít tipy, které vám v nabitém roce proklouzly mezi prsty. Nahlédněte.
Nejlepší české desky | Nejlepší slovenské desky | Nejlepší zahraniční desky (I.) | Nejlepší zahraniční desky (II.) | Nejostřeji sledované songy
Únor
moin moin – Dawn (7. února)
Jakkoli moin moin v poslední době koketuje s kapelním formátem a zabaluje své skladby naživo do podmanivé ruchové stěny z kytary a bicích, její tišší akustická podoba je podle mě stále přitažlivější. Dawn je toho, jakožto dosud nejlepší kolekce její pokojové lo-fi poetiky, důkazem. Sedm skladeb, autenticky praskajících a zvukově rozkolísaných, skýtá zadumané přírodně-lyrické etudy, předené bolavým zpěvem a hrubozrnnou akustickou kytarou. Koncentrovaná tichá severská atmosféra narychlo zachycená v přítmí a samotě českokrumlovské rezidence. (tf)
Adrian T. Bell – Night and Day (20. února)
Brit usídlený v Praze, zpěvák kapely The Prostitutes a majitel nezaměnitelného barytonu Adrian T. Bell vydal svou druhou sólovou desku. A je to skvělá retro jízda. Na Night and Day mají skladby šmrnc, nápadité aranže a podmanivé backvokály. Jsou z nich cítit emoce a v příbězích písní spousta sentimentu. Při poslechu téhle temnoveselé barové desky si nelze připomenout třeba R.E.M., ale to není vůbec na škodu. (tk)
Březen
Jakub Šimanský – Face To Face Against American Primitivism In Eastern Europe Vol. 1 (18. března)
Přerovský kytarista Jakub Šimanský mezi pásovou výrobou propadl starému americkému country. Jeho album Face To Face... se vymyká většině desek, které u nás letos vyšly. Neuslyšíte na něm zpěv, jen srdcové tóny akustické kytary. Jakub, který je rovněž bubeník kapely Unna, vypráví v dlouhých skladbách vybrnkáváním. (tk)
Tomáš J Holý – EP Refuge, Pt. 2 (26. březen)
Mistr perkusivní kytary vydal pokračování svého Refuge. Obsahuje šest instrumentálních skladeb o odloučení, naději a střepech našich duší. Jedná se opět o symfonii tvořenou vybrnkáváním na struny, údery do kytary a dalšími efekty. Tato kombinace vytváří občas až mrazivou atmosféru. Pokud potřebujete přirovnání: český Ben Howard, Andy McKee či Michael Hedges. (tk)
Duben
Sýček – EP (25. dubna)
Garážová kytarová clona rozkročená od post-punku po psychedelii a hlavně – omamně vířící v krautrockovém opojení. Krása silných riffů a noisového oparu v jednom. A uvnitř toho všeho zachumlané, na kost osekané poetické výkřiky, napůl haiku, napůl Ladislav Novák. Můj letošní největší objev, který pohříchu zná stále jen pár fajnšmekrů. Snad jejich nová, výrazně krautrockovější tvorba zapříčiní v roce příštím zlom. (tf)
Květen
Veena – Help It To Die (19. května)
Překvapivý debut mnoho let nečinné Veeny zůstal tak trochu opomenut. Po nedávných nahrávkách Kalle a Nod Nod už možná „mrtvá“ kapela nevzbouzela tolik zvědavosti či zkrátka současná doba už tolik nepřeje podobně syrovým kytarovkám. Přesto se jedná o skvělou desku, která je ještě silnější naživo. (jz)
Planety – Vzduch je hrob je vzduch (25. května)
Třetí desku Planet považuji za dosud jejich nejlepší, kapela je navíc na vrcholu také koncertně. (Ne)úspěch desky (obzvlášť v porovnání s výrazným ohlasem těch předešlých dvou) je pro mě tedy trochu záhadou. Pokud jste desku náhodou propásli, zkuste pro začátek třeba Středověk jsi ty nebo Vlasy světla češeme je ráno – pro mě jedny z top songů letošního roku. (jz)
Červen
ba:zel – Eye Draw(s) the Line (20. června)
Jedni z letošních debutantů, česko-polská dvojice ba:zel, se budou líbit těm, co vyhledávají zejména makabróznější melodie. Nightmare pop s klávesami, samply a občas i příčnou flétnou si libuje v temné estetice a staví na specifickém vokálu zpěvačky Eweliny, rusalkovsky lákajícím do chladných jezerních vod. Ba:zel jsou soundtrackem k bloudění zamlženými lesy, zšeřelými ulicemi i zaprášenými kouty vlastní mysli. (hp)
Sundays on Clarendon Road – Pale Blue Dot (20. června)
Po nějaké době nezaujatého míjení jsem Sundays zničehonic nadobro propadla – díky letošnímu EP Pale Blue Dot. Je to pět skvěle dotažených skladeb, které v sobě mají to nejlepší z inspirace Kings of Convenience a José Gonzálezem. Je to křehká, intimní deska o soukromých mikrokosmech, deska svou atmosférou balancující na těžko zachytitelné hraně mezi smutkem a radostí. Deska plná bohatých aranží, a přesto průzračně čistá. (hp)
Srpen
Johuš Matuš – Rural Pop (27. srpna)
Napůl recese, napůl smrtelně vážný projekt s rurální tematikou. Místy vtipná, místy ale docela existenciálně bolavá výpověď alter ega Johany Novotné je letmým odrazem poetiky Midi Lidí, v hitovkách nejen o vyhořelé stáji a rezavé rouře se však vydává jiným, neméně svérázným směrem. Když k tomu přičteme do posledního detailu dotaženou prezentaci – vizuál desky, klipy i facebookový profil, je jasné, že Rural Pop Johuše Matuše by rozhodně neměl zapadnout. (hp)
The Odd Gifts – Migrant Songs (30. srpna)
Ondřej Galuška, zakládající člen skupiny Eggnoise, vydal se svými Odd Gifts druhou desku plnou netradičních ukolébavek a písní o medvídkovi Pú. Věnuje se na ní tématu migrace. „Snažím se reflektovat složitou hru nenaplněných očekávání příchozích a předsudků místních,“ říká. Na albu se podílelo mnoho hostů: James Harries, Alasdair Bouch, Moustapha Faye, Justin Lavash, Bijou Camara či Samantha Twigg Johnson. (tk)
Září
Introspekce – Gymnasium EP (7. září)
Kam až může zajít imaginace, když se spojí ironická dekadence s dětskou iluzivností? V textech napoví Introspekce, která, aby té bizarnosti nebylo málo, přidává ještě nejotravnější i nejzábavnější ženskou dikci zároveň a melodie, jež začínají u post-punku a končí kdesi ve sféře dark wave, synthpopu a osmdesátkových rádií. Na hraně vkusu a nevkusu, ale žádná parodie, art každým coulem. (tf)
Lukas Landa – Islands (15. září)
Folkové strategie, minimalistické producenství, kytara, kradmá elektronika, hlas tak akorát bolavý a pevný, nostalgie v každém tónu. Měl-li bych zvolit nejlepší český písničkářský počin toho roku, Islands Lukase Landy bych dal s předstihem na výsluní. Světový, vrstevnatý zvuk, ale zároveň stále nenarušující komorní a intimní vyznění celé nahrávky. Folktronica pro ospalá rána či osamělé večery, která by klidně mohla znít z rádií. (tf)
Říjen
Priessnitz – Beztíže (7. října)
Parta kolem vynikajícího textaře a výtvarníka Jaromíra Švejdíka vydala svůj další (a prý poslední rozlučkový) masterpiece. Soundtrack z jesenických hor přišel v ideální čas, na podzim. Švejdík má dar v písních vyprávět neobyčejně obyčejné. Spolu s charakteristickými riffy Petra Kružíka či zvuky trumpety to tvoří velmi melancholický a popový celek. Aniž písně znáte, chce se vám hned zpívat, protože „zítra nám nikdo neuvěří, protože zítra je pondělí.“ (tk)
Tomáš Šenkyřík – Hrklávka (9. října)
V Brně založený kolektiv Skupina se zaměřuje na terénní nahrávky, jejich vytváření i vydávání. Letos zaštítili album o sedmi audio stopách natočených Tomášem Šenkyříkem v oblasti Rusavy, míst, kde prožil své dětství. Najdete je na východě naší republiky, blízko Vsetína, Zlína či Kroměříže. Přesto to celé zní trochu jako začarovaný svět, i když žádné kouzelnické triky se tu nekonají. Hrklávka není výrazným počinem pouze pro ojedinělost tohoto specifického zvukového umění na pomezí uměleckého počinu a metody záznamu našeho světa, kterou bychom snad mohli nazvat aurální historií, ale má i nezanedbatelnou estetickou hodnotu. (zm)
Listopad
Flash the Readies – Kayos (2. listopadu)
Post-apokalypsa z podhůří jesenických hor. Flash the Readies se svou třetí výpravou do post-rockových vod přinesli svůj dosud nejlepší počin. Výpravné opusy plné zvratů a abstraktních příběhů, hlukové stěny hustší než typické olomoucké mlhy, letmé žánrové odbočky s prudkými návraty k intenzivním kytarovým valům. Koncentrovaná energie a výbušné gradace, po kterých nezůstává pachuť post-rockové vypočítavosti. Takhle prosím ano, což pochopili ve světě více než u nás. (tf)
Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed. (11. listopadu)
Nyní ve Varšavě usazený, ale původem z našich luhů a hájů pocházející Jakub Adamec, jinak také člen discopunkových I LOVE 69 POPGEJU, vydal letos sólové album na polském labelu MikMusik. A je to deska, na kterou může být místní elektronická scéna jen hrdá. Stále více se zdá být marné honit se za trendy, Adamec tak vytváří koláž zvuků a žánrových ohlasů, známých i zcela náhodných, místy apokalypsou protkaných, jindy ve fantazijních světech putujících. Nesnaží o nějaký vlastní jazyk nebo styl, prostě jen vypráví příběh života po životě. Je tu minulost i budoucnost elektronické hudby, vesmír obydlený lidmi, pustina bez dechu, střepy popkulturních odkazů. Moderní průvodce realitou i iracionálnem. (zm)
dné – These Semi Feelings, They Are Everywhere (18. listopadu)
Klavírní minimalismus, ale Philip Glass to není. Hrátky moderní klasiky s elektronikou, ale Ólafur Arnalds to není. Je to dné a tenhle dné natočil vyzrálý debut, který je synonymem pro klasiku 21. století. Neotřelé žánrové symbiózy (hiphop + piano) a chuť experimentovat, hudba do klubu i do koncertních síní. Za nás jedna z nejzajímavějších nahrávek tohoto roku – a to nejen českých. Posloucháme s absolutně zatajeným dechem. (hp)
Acute Dose – II (20. listopadu)
Od novinky Acute Dose jsem měl po zhlédnutí vynikajících koncertů velká očekávání – a ta se také naplnila. Kapela kolem charismatického frontmana Davida Pšenčíka představuje na II osmičku floutkovských songů, kterým vévodí nápadité kytarové vyhrávky a chytlavé vokály. (jz)
Prosinec
Role – Rána (3. prosince)
Experimenty jsou sice fajn, ale pořádná kytarovka je pořádná kytarovka. Debut pražských Rolí je působivý jako náhodné setkání Joy Division, Priessnitz a Davida Kollera na pitevním… eh… v nahrávacím studiu. Role jsou srdcaři, ale „nikdy nepoužijí slovo láska, srdce ani další jiné výrazy, které ve frekvenčním slovníku rádiových rychlokvašek nechybí,“ píšeme v Bedekru. Album napěchované hity šlape od začátku do konce. Tohle je kapela, na kterou se tančí, nejen když tě nikdo nevidí. (hp)
